Když se nedávno rozvášněný dav snažil vzít útokem izraelskou ambasádu v Káhiře, volal jeden z útočníků, že Nejvyšší vojenská rada teď musí dělat to, co chce lid. Lid chce lynčovat izraelského velvyslance, tedy dobře, lide, máš to mít – asi takhle si představují demokracii ony čerstvé výhonky „arabského jara“.
Nejsem žádný odborník, co se islámského světa týče, ale vím, jak skončila íránská revoluce. Tehdy také mnozí jásali nad svržením šáha, jako by to měl být kdovíjaký pokrok. Co se nakonec z Íránu stalo, vítá dnes jen málokdo. A stejně tak si nemyslím, že současný vývoj v nepokojích zmítaných arabských zemích směřuje k demokracii, i když je to slovo dosti ohebné a v 48 komunisté také tvrdili, že teprve tehdy jsme jí dosáhli v té pravé podobě. V násilnické, fanatizmem nakažené společnosti, která se nenaučila ctít svobodu jedince, demokracie zkrátka sama od sebe jen tak nerozkvete. Jen nevím, co čekali mnozí západní politici, když vítali pád stávajících autoritativních režimů. Opravdu si mysleli, že teď přijde tolerance, mír a respekt k lidským právům? I když o předvídavosti světových politiků – abych zase uvedl příklad z historie – nám už dávno mohl vzít iluze Mnichov.
Bylo mi smutno, když svrhli Mubaraka. A zdá se, že to nebyl bezdůvodný smutek.