Postava v jednom seriálu pronáší smuteční řeč a říká: “Když lidé zemřou a nikdo o nich nemluví, zemřou dvakrát.” Na první pohled je to pěkný příklad solidarity se zesnulými. Na druhý pohled se zde skrývá něco nesnesitelně krutého. Co ti, kteří zemřeli osamocení? Co ti, na které se už zapomnělo, kteří nemají, kdo by na ně dál vzpomínal? Když říkáme podobné věci, neplatí o těchle nešťastnících, spíš než že umírají znovu, že je znovu zabíjíme?
Dokumentární seriál Modli se, poslouchej, zabíjej přibližuje “jeden z nejbizarnějších kriminálních případů ve Švédsku v moderní době, spletenec víry, sexu a kruté násilné smrti.” Nedávno se mu věnovaly dva články Náboženského infoservisu.
V našich podmínkách je charismatické křesťanství okrajovou záležitostí, která nikoho nezajímá. V jiných částech světa naproti tomu zažívá dramatický růst a jaký vliv má v americké politice, jsme mohli pozorovat i v nedávných prezidentských volbách. Tanya Luhrmannová bere tento výstřední proud křesťanství vážně, i když k němu přistupuje s odstupem jako k předmětu antropologického zkoumání.
Poprvé jsem to poznal se svatou Terezií z Avily. Ten pocit vřelé blízkosti, který vám dovolí mluvit k mrtvému, protože pro vás stále žije. Společenství svatých, pokud to má význam pro člověka, který jinak chová vůči modlitbám k mrtvým silný předsudek. A teď jsem prožil něco podobného s Emily Dickinsonovou. I když Emily je komplikovanější.
Četl jsem v poslední době několik komentářů k tomu, co Marek Vácha ve svém článku nazývá zážitkové křesťanství. Pocházejí od lidí, kterých si vážím, a jistě mají svůj díl pravdy. Můžeme se shovívavě pousmát nad nezralostí lidí, kteří potřebují neustále něco cítit. Ale protože každý potřebuje svého zastánce, chtěl bych říci také pár slov na obranu zážitků.
C. G. Jung napsal ve stáří knihu s nádherným podtitulem “O věcech, které jsou vídány na nebi”. Zabývá se v ní fenoménem UFO, ale trochu jinak, než bychom asi většinou očekávali. Ověřitelné poznatky shrnuje lakonicky slovy: Něco je viděno. A to je vše, co se o skutečnosti UFO z knihy dozvíme. Jeho pozornost totiž směřuje k fenoménu UFO z té druhé strany, ze strany pozorovatele nebo člověka, kterého se zprávy o mimozemšťanech dotýkají, tedy jako k psychickému dění.
V jistém období života, kdy jsem se cítil svobodný od všeho lpění a téměř připraven zemřít, mě přeci jen trápila jedna dětinská starost: Že bych se nikdy nedověděl, jak skončí Hra o trůny. Dnes už vím, že bych o mnoho nepřišel. Každopádně jsem z toho vyvodil poučení, že jak skončí Hra o trůny nebo jakýkoliv jiný jednotlivý příběh, není vůbec důležité.
Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad jednotlivými křižovatkami s úvahami, jestli se dějiny mohly ubírat jinudy, mi připadá dost troufalé. Navíc Tomáš Petráček k problému přistupuje z perspektivy pro mě, člověka odkojeného protestantismem, poněkud nezvyklé: Reformace a katolická reakce na ni představuje dodnes hlubokou ránu, která negativně poznamenala nejen církev, ale vývoj celé západní společnosti.
Film Cédrica Kahna La prière vypráví příběh mladého Thomase, který přijíždí do katolického rehabilitačního střediska ve francouzských Alpách, aby zde bojoval se svou závislostí na heroinu. Vybavuje se mi věta, kterou jsem kdysi četl: Opakem závislosti není střízlivost; opakem závislosti je spojení. A právě tak zdejší léčba funguje.
Kniha německého teologa a numismatika Ethelberta Stauffera sestává z historických skic, přibližujících náboženskou a politickou kulturu pozdní antiky jako pozadí vzniku křesťanství. Je fascinující sledovat zjevné paralely mezi kulturními fenomény pohanského Říma a novým náboženstvím. Jako by obojí vyvěralo ze stejné touhy, ale starému světu stále něco zásadního chybí. Dalo by se říci biblickými slovy, že plod je připraven vyjít z lůna, ale rodička nemá sílu k porodu.
To, co Rahner nazval Základy křesťanské víry, je ve skutečnosti pojmově a myšlenkově extrémně náročnou šestisetstránkovou knihou. Kromě toho nás ani tak neseznamuje se základy křesťanství, jako se je pokouší učinit srozumitelnými a smysluplnými člověku naší doby, pro kterého jsou tradiční formulace víry neprůhledné a nevěrohodné.
Když se díváme na rozmanitost současného křesťanství, na odlišnosti v učení a praxi a na to, že někdy jednotlivé skupiny odmítají ty druhé vůbec uznat za křesťany, může nás napadnout, co by ještě mohlo být roztříštěnější. Bart Ehrman má odpověď: křesťanství v prvních stoletích své existence.
