Kniha německého teologa a numismatika Ethelberta Stauffera sestává z historických skic, přibližujících náboženskou a politickou kulturu pozdní antiky jako pozadí vzniku křesťanství. Je fascinující sledovat zjevné paralely mezi kulturními fenomény pohanského Říma a novým náboženstvím. Jako by obojí vyvěralo ze stejné touhy, ale starému světu stále něco zásadního chybí. Dalo by se říci biblickými slovy, že plod je připraven vyjít z lůna, ale rodička nemá sílu k porodu.
Další důležitá věc, která nás při sledování těchto podobností napadne, je fakt, že čemu je dnes v křesťanské mluvě těžko rozumět, bylo tehdy vlastně samozřejmé. Křesťanství při vší své revolučnosti neužívalo pojmy, pod kterými si nikdo nic konkrétního nedokázal představit. Naopak pro většinu tehdejších lidí byly jeho pojmy a obraty denním chlebem. Dnes si třeba lámeme hlavu nad tím, co myslí apoštol Pavel slovy, že celé stvoření sténá a pracuje k porodu. Ale o víc jak půl století dříve píše Vergilius:
Nastup na dráhu slávy, tak vznešenou, čas už se blíží,
drahé ty božské dítě a velký potomku Jovův!
Viz, jak klenutý svět svou tíhou celý se chvěje,
země i vysoké nebe, daleké prostory mořské,
viz, jak příští ten věk zas plní radostí všechno!
Největší množství materiálu ale Stauffer přináší z oblasti daleko prozaičtější, z nejobvyklejšího nástroje tehdejší propagandy – a tím jsou nápisy a symboly na mincích. V nich se ztělesňuje ona spes publica, naděje věků. Od časů Oktaviána se císař tituluje jako Divi Filius, Syn boží, a Augustus, Hodný cti. Pak přicházejí další a další tituly, jeden bombastičtější než druhý: Obnovitel věčného světla, Bůh od narození, Pán a bůh. Narození císaře se zvěstuje jako evangelium, když se ujímá vlády, vyhlašuje se příchod zlatého věku. Přijezd císaře do Říma nebo do provinčních měst je oslavován jako advent. Přichází Očekávaný a spolu s ním salus generis humani, spása lidského rodu.
Znalost tohoto dobového prostředí nám umožňuje nečekané náhledy a jednou z nejzajímavějších kapitol je expozice knihy Zjevení jako polemické paralely k imperiálnímu kultu a k dvorské liturgii. Z nepřehledné změti titulů, postav a úkonů se stává něco docela průhledného a srozumitelného. Dopisy církvím, postava držící svitek, čtyři jezdci na koních, žena stojící na měsíci s hvězdami kolem hlavy, znamení šelmy na čele, dokonce i jednotlivé věty: Hoden jsi, Pane a Bože náš, přijmout slávu a čest i moc. V tom všem tehdejší Efezan poznával důvěrně známé obrazy veřejného života.
Mohli bychom se ptát, v čem tedy vlastně spočívá rozdíl, kterým se křesťanství odlišovalo a který nakonec vedl k jeho vítězství. Zásadní rozdíl spočívá podle Stauffera v tom, že v olympské bohy už nikdo nevěřil a z imperiálního kultu, který se měl stát univerzálním pojítkem říše, se brzy stala fraška. Císaři prohlašující se za bohy od narození usedali na trůn za pomoci vraždy a jejich věčné panování zrychlujícím se tempem končilo další vraždou, tentokrát v obrácené roli. Úcta k císařskému kultu byla jen všeobecným pokrytectvím. Zato křesťanská víra byla autentická a dokázala obstát navzdory obdobím krutého pronásledování. Křesťané byli připraveni zaplatit za pravdu, které věřili, mučednickou krví.
Pokud bych měl jmenovat slabé stránky knihy, pak to bude především absence odkazů na zdroje. Stauffer vysvětluje k předmluvě k anglickému vydání, že odkazy, které by uspokojily odborníka, by odradily laika. S tím souvisí i druhá výtka, totiž poněkud angažovaný styl, který sice činí knihu poutavou a čtivou, ale chvílemi dává až příliš místa autorovým sympatiím. Tím myslím obzvláště chvalozpěv na Caesara. Přiznávám, že i já jsem se nechal nakazit obdivem k jeho velkodušné ideji vítězit nad nepřáteli slitováním a laskavostí, misericordia et liberalitate, ale přeci jen se jedná o příliš kontroverzní postavu na tak jednoznačné hodnocení.