To, co Rahner nazval Základy křesťanské víry (doslova Základní kurz víry), je ve skutečnosti pojmově a myšlenkově extrémně náročnou šestisetstránkovou knihou. Kromě toho nás ani tak neseznamuje se základy křesťanství, jako se je pokouší učinit srozumitelnými a smysluplnými člověku naší doby, pro kterého jsou tradiční formulace víry neprůhledné a nevěrohodné. Vychází z faktické zkušenosti věřícího a prostředky transcendentální hermeneutiky se ji snaží intelektuálně poctivě přiblížit, „uvést do jejího pojmu“. Tak trochu teologické Bytí a čas.
Abych byl přesnější, Rahnerův výchozí bod není tak úplně obyčejná zkušenost věřícího křesťana. Je to zkušenost člověka, který vidí, který se odvážil vykročit vstříc smrti a přijmout vše. Teprve pak se mu plně otvírá paradoxní zkušenost Boha jako absolutního tajemství, které je tím nejzřejmějším, absolutní blízkost toho Nejvzdálenějšího, dějinnost toho, který je mimo dějiny. Proto také jen neomílá poučky z katechismu, ale uvádí nás ve smysl toho, co je podstatné, co je skutečné a co je mystickému pohledu vlastně zřejmé. Co možná na počátku přijal skrze dějinné podání, co ale nadpřirozenou milostí překračuje za vše podmíněné, do oné Boží temnoty, na které je postaveno veškeré chápání. A jelikož vidí to, co už tu vždycky bylo, pro co máme jen obvykle zastřený zrak, nemluví o tom, co se týká jen pár osvícených jedinců, ale co se týká naprosto každého.
Je to práce geniální a musím přiznat, že si mě naprosto získal. V podstatě jsem měl jen podružné výhrady, například ohledně toho, zda je v některých případech nejvhodnější používat určitý pojmový aparát (třeba tomistický). Jinak Rahner prokazuje opravdové hermeneutické mistrovství ve způsobu, kterým dokáže srozumitelně interpretovat i na první pohled nesmyslná tvrzení. Pravda, tu a tam zůstane nevzhledně čouhat třeba nějaké nepoddajné usnesení 1. Vatikánského koncilu, celkově se mu ale podařilo představit křesťanství, za které se člověk sám před sebou nemusí stydět.
Asi největším problémem pro mě byla Rahnerova obhajoba některých katolických dogmat (katolická církev jako jediná církev Kristova, papežský primát, mariánská dogmata), ale chápu, že jeho postup může být legitimní pro člověka, který se historicky již nachází v situaci katolíka a hledá pro své postavení ospravedlnění. Navíc i tak zůstává vůči nekatolickým křesťanům překvapivě otevřený. Já budu přesto dál tvrdit, že katolíkem se stanu, jakmile se katolická církev stane katolickou.
“Úplně základní tendence křesťanského života spočívá v tom, že křesťan není nějakým zvláštním případem člověka, nýbrž že je to prostě člověk takový, jaký je, ovšem v tom smyslu, že přijímá bezvýhradně celý svůj konkrétní lidský život s veškerou jeho dobrodružností, absurditami a nepochopitelností.”