Ehrman: Lost Christianities

Když se díváme na rozmanitost současného křesťanství, na odlišnosti v učení a praxi a na to, že někdy jednotlivé skupiny odmítají ty druhé vůbec uznat za křesťany, může nás napadnout, co by ještě mohlo být roztříštěnější. Bart Ehrman má odpověď: křesťanství v prvních stoletích své existence.

Ve své knize předkládá fascinující náčrt procesu, kterým se postupně z velkého množství konkurujících si verzí křesťanství etablovala jediná ortodoxie jako základ toho, čemu říkáme křesťanství dnes. Seznamuje čtenáře s významnými texty, které se sice do Nového zákona nedostaly, ale které určité skupiny svého času používaly jako kanonické. Přitom nelze pominout rozšířenou praxi vydávat podvržené spisy jako díla autoritativních osobností, většinou apoštolů. Ani tehdy to ale nebylo považováno za normální a někteří falzifikátoři byli dokonce odhaleni. Dozvíme se o vztazích mezi jednotlivými skupinami, někdy nejednoznačných, někdy polemických a někdy vyloženě nenávistných, o někdejších šampiónech ortodoxie, kteří byli později odsouzeni jako heretici, o tom, jak pomalu a těžce se vyvíjela třeba nauka o Trojici, kolik století trvalo, než se ustálil kánon.

V Mišně je příběh o tom, jak Mojžíš přijde na vyučování rabiho Akivy, sedne si do lavice, chvíli poslouchá a zjistí, že vůbec ničemu nerozumí. Nějaký žák se rabiho Akivy zeptá: “Mistře, odkud to máš?” “To je přece Mojžíšovo ustanovení ze Sinaje,” odpověděl. A Mojžíšova mysl se uklidnila. Křesťané často ke svým dějinám přistupují stejně a mají určitou naivní představu jediné nauky předávané od Ježíše přes apoštoly až po současnost, i když Ježíš a apoštolé by se v dnešních dogmatech už asi těžko poznali. V Ehrmanově knize ale vidíme daleko realističtější obraz křesťanství, které teprve vzniká, u kterého není od začátku ještě zdaleka jasné, jak bude vypadat. A to nejen v nějakých teologických nuancích, ale v tak základních otázkách, jako kolik je bohů, jestli svět stvořil Bůh, nějaké podřízené božstvo nebo zlá duchovní bytost, jestli máme Starý zákon přijmout se vším všudy, přijmout ho jako překonaný, nebo ho zcela odmítnout, jestli byl Ježíš člověk, Bůh, nebo obojí.

Což mě vede k otázce: Co je na křesťanství tím podstatným? Není to Nový zákon, ten tehdy ještě nikdo nenapsal a neuspořádal. Nejsou to klasická dogmata, ta ještě nikdo nevymyslel. Není to jednotná církevní struktura, ta ještě neexistovala. Nejsou to historická fakta o Ježíši nebo o apoštolech, žádné takové spolehlivé svědectví nemáme. Přesto vidíme tak intenzivní, upřímný a vášnivý duchovní život, že pozdější generace věřících mohou jen závidět.

Rád uvádím jako příklad apoštola Pavla, člověka, kterému z velké části vděčíme za to, čím je dnes křesťanství. Jak přišel ke své víře? Přečetl si Nový zákon? Řekněme s nadsázkou, že ho ještě nestihl napsat. Poslechl si přednášku o křesťanské dogmatice? Vypátral historická fakta o Ježíšově smrti a vzkříšení? Nic z toho, Pavel je stále farizej a myslí si, že tu novou herezi musí za každou cenu zničit. Ale jednoho dne se Kristus vlámal do jeho duše. Pavel, aniž by to hledal, aniž by o to stál, prožije zkušenost setkání se Vzkříšeným. Mohou ho pak zajímat zvěsti, že učedníci ukradli Ježíšovo tělo z hrobu? Mohou ho zneklidňovat rozpory v různých podáních o Ježíšově životě? Zde je, myslím, klíč k pochopení podstaty křesťanství. Nikoliv detaily věrouky, dokonce ani historické poznání, ale živá duchovní zkušenost. Když je v ní přítomný Kristus, na čem jiném nám může záležet? Dogma a nauka mohou být dobré, pokud nám pomáhají rozvíjet, diferencovat a interpretovat původní zkušenost, ale bez ní jsou to jen prázdná slova. (Na druhou stranu nesmíme pomíjet fakt, že v naprosté většině se tato původní zkušenost realizuje právě prostřednictvím nějakého podání, nějaké zvěsti, která k nám jako k dějinně a společensky podmíněným bytostem přichází.)

Zjistil jsem, trochu s podivem, že Ehrman je oblíbencem militantních odpůrců křesťanství. Říkám s podivem, protože já jsem ho četl s nadšením, v údivu a dokonce s fascinací, kterou zmiňuje na závěr své knihy. Fascinací dílem, o kterém píše. Dílem, ve kterém k nám Bůh přichází a stává se skutečností. Ale na vině je zřejmě základní nepochopení podstaty náboženství a náboženské řeči. Říká jednotlivosti, ale míní vše. Nejde v něm ani tak o jednotlivosti, které říká, ale o moc, která v něm přichází ke slovu. Skutečným důvodem víry tak nemůže být prostě to, co kanoničtí autoři napsali, ale musí jím být ta samá moc, která v nich působila, když to psali. Kristus je tím, kým být musí. A kdyby k nám nepřišlo sdělení o něm v nějaké historické formě, museli bychom je nakonec napsat sami.