V našich podmínkách je charismatické křesťanství okrajovou záležitostí, která nikoho nezajímá. V jiných částech světa naproti tomu zažívá dramatický růst a jaký vliv má v americké politice, jsme mohli pozorovat i v nedávných prezidentských volbách. Tanya Luhrmannová bere tento výstřední proud křesťanství vážně, i když k němu přistupuje s odstupem jako k předmětu antropologického zkoumání.
Poprvé jsem to poznal se svatou Terezií z Avily. Ten pocit vřelé blízkosti, který vám dovolí mluvit k mrtvému, protože pro vás stále žije. Společenství svatých, pokud to má význam pro člověka, který jinak chová vůči modlitbám k mrtvým silný předsudek. A teď jsem prožil něco podobného s Emily Dickinsonovou. I když Emily je komplikovanější.
Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad jednotlivými křižovatkami s úvahami, jestli se dějiny mohly ubírat jinudy, mi připadá dost troufalé. Navíc Tomáš Petráček k problému přistupuje z perspektivy pro mě, člověka odkojeného protestantismem, poněkud nezvyklé: Reformace a katolická reakce na ni představuje dodnes hlubokou ránu, která negativně poznamenala nejen církev, ale vývoj celé západní společnosti.
Kniha německého teologa a numismatika Ethelberta Stauffera sestává z historických skic, přibližujících náboženskou a politickou kulturu pozdní antiky jako pozadí vzniku křesťanství. Je fascinující sledovat zjevné paralely mezi kulturními fenomény pohanského Říma a novým náboženstvím. Jako by obojí vyvěralo ze stejné touhy, ale starému světu stále něco zásadního chybí. Dalo by se říci biblickými slovy, že plod je připraven vyjít z lůna, ale rodička nemá sílu k porodu.
To, co Rahner nazval Základy křesťanské víry, je ve skutečnosti pojmově a myšlenkově extrémně náročnou šestisetstránkovou knihou. Kromě toho nás ani tak neseznamuje se základy křesťanství, jako se je pokouší učinit srozumitelnými a smysluplnými člověku naší doby, pro kterého jsou tradiční formulace víry neprůhledné a nevěrohodné.
Když se díváme na rozmanitost současného křesťanství, na odlišnosti v učení a praxi a na to, že někdy jednotlivé skupiny odmítají ty druhé vůbec uznat za křesťany, může nás napadnout, co by ještě mohlo být roztříštěnější. Bart Ehrman má odpověď: křesťanství v prvních stoletích své existence.
Rob Bell dokáže vidět křesťanství v nových souvislostech. Někdy dokonce v tak nových, že se z bývalé vycházející hvězdy amerického evangelikalismu stal oficiálním heretikem a někteří „pravověrní“ křesťané pořádají před jeho vystoupeními demonstrace. Ve své nejnovější knize se snaží přiblížit svůj pohled na Bibli. Podle některých je to nudná tlustá kniha, která nám dnes už nemá co říct nebo se jí můžeme rovnou vysmát. Podle jiných neomylné boží slovo. Podle Bella úžasný soubor knih, napsaný konkrétními lidmi v konkrétní době a konkrétní situaci, který ale může změnit náš pohled na všechno.
Román Jonathana Littella Laskavé bohyně představuje fiktivní paměti důstojníka SS dr. Aueho. Prožijeme s ním celou válku od účasti ve vyhlazovacích jednotkách, přes Stalingrad až po apokalyptický konec nacistického Německa. Setkáme se s mnoha historickými postavami, včetně Eichmanna, Hösse či Himmlera. Kromě toho se noříme stále hlouběji do temnot jeho polymorfně perverzní duše.
Anotace knihy Isaaca Mariona Chutná těla slibuje „nechutně vtipný a zároveň dojemný horor“ z ne-života „jednoho existenciální krizí sužovaného zombíka“. A protože to zní jako nezvykle ironický přístup k současným literárním stereotypům, neodolal jsem a sáhl po ní. Přes slibný začátek mi přinesla mírné zklamání, ale také podnět k zamyšlení nad iluzí jednoho společensky kritického žánru…
Přečíst si Buď – anebo byl můj dlouholetý sen. Nakonec jsem se k němu dostal prostřednictvím slovenského překladu Milana Žitného. I když to byla moje první slovenská kniha, navíc docela komplikovaná, četla se překvapivě lehce. A už na úvod musím říct, že má očekávání rozhodně nezklamala. Formálně pestrá sbírka aforismů, úvah i novely osciluje mezi nevázanou rozpustilostí a smrtelnou vážností. Vydána byla pod pseudonymem jako soubor náhodně nalezených textů dalších osob, z nichž některé se tváří, jako by vydávaly pod pseudonymem díla dalších osob. Zkrátka Kierkegaard je všechno, jen ne jednoduchý.
U Dostojevského cítíte vášeň či trýzeň od první kapitoly, cítíte mocné napětí duševních rozporů, věci jsou rozehrány a ve vzduchu visí osudovost, všechna hloubka lidských citů a lidského neštěstí. Za tím je cítit prožitá trýzeň, ty stránky jsou napsány trýzní, a proto trýzni uleví, když je čteme a vyženeme ji tak ze srdce do představivosti.
Dočetl jsem Hyperiona. Mohu říct, že jsem jím nadšen. Co filosofie vyjadřuje tak namáhavě a neohrabaně, je zde básnicky podáno s neobyčejnou jasností, živostí a pronikavostí. Ovšem že je za tím znát filosofické vzdělání, ale na svém správném místě, slouží k projasnění citu, k projasnění bytí a jeho moudrost začíná teprve tam, kde mluví ze základů bytí původnější řečí než je chatrný jazyk rozumu. Když vzpomenu například ono místo: „Ich denke nach und finde mich … allein. Die Natur verschließt die Arme und ich stehe, wie ein Fremdling, vor ihr, und verstehe sie nicht“. A jak je tím řečeno vše, jak výtečně zobrazeno odcizení, marnost přemýšlení a nárok něčeho vyššího.
