Bilenoci.cz

Rob Bell dokáže vidět křesťanství v nových souvislostech. Někdy dokonce v tak nových, že se z bývalé vycházející hvězdy amerického evangelikalismu stal oficiálním heretikem a někteří „pravověrní“ křesťané pořádají před jeho vystoupeními demonstrace. Ve své nejnovější knize se snaží přiblížit svůj pohled na Bibli. Podle některých je to nudná tlustá kniha, která nám dnes už nemá co říct nebo se jí můžeme rovnou vysmát. Podle jiných neomylné boží slovo. Podle Bella úžasný soubor knih, napsaný konkrétními lidmi v konkrétní době a konkrétní situaci, který ale může změnit náš pohled na všechno.

Román Jonathana Littella Laskavé bohyně představuje fiktivní paměti důstojníka SS dr. Aueho. Prožijeme s ním celou válku od účasti ve vyhlazovacích jednotkách, přes Stalingrad až po apokalyptický konec nacistického Německa. Setkáme se s mnoha historickými postavami, včetně Eichmanna, Hösse či Himmlera. Kromě toho se noříme stále hlouběji do temnot jeho polymorfně perverzní duše.

Anotace knihy Isaaca Mariona Chutná těla slibuje „nechutně vtipný a zároveň dojemný horor“ z ne-života „jednoho existenciální krizí sužovaného zombíka“. A protože to zní jako nezvykle ironický přístup k současným literárním stereotypům, neodolal jsem a sáhl po ní. Přes slibný začátek mi přinesla mírné zklamání, ale také podnět k zamyšlení nad iluzí jednoho společensky kritického žánru…

Přečíst si Buď – anebo byl můj dlouholetý sen. Nakonec jsem se k němu dostal prostřednictvím slovenského překladu Milana Žitného. I když to byla moje první slovenská kniha, navíc docela komplikovaná, četla se překvapivě lehce. A už na úvod musím říct, že má očekávání rozhodně nezklamala. Formálně pestrá sbírka aforismů, úvah i novely osciluje mezi nevázanou rozpustilostí a smrtelnou vážností. Vydána byla pod pseudonymem jako soubor náhodně nalezených textů dalších osob, z nichž některé se tváří, jako by vydávaly pod pseudonymem díla dalších osob. Zkrátka Kierkegaard je všechno, jen ne jednoduchý.

U Dostojevského cítíte vášeň či trýzeň od první kapitoly, cítíte mocné napětí duševních rozporů, věci jsou rozehrány a ve vzduchu visí osudovost, všechna hloubka lidských citů a lidského neštěstí. Za tím je cítit prožitá trýzeň, ty stránky jsou napsány trýzní, a proto trýzni uleví, když je čteme a vyženeme ji tak ze srdce do představivosti.

Dočetl jsem Hyperiona. Mohu říct, že jsem jím nadšen. Co filosofie vyjadřuje tak namáhavě a neohrabaně, je zde básnicky podáno s neobyčejnou jasností, živostí a pronikavostí. Ovšem že je za tím znát filosofické vzdělání, ale na svém správném místě, slouží k projasnění citu, k projasnění bytí a jeho moudrost začíná teprve tam, kde mluví ze základů bytí původnější řečí než je chatrný jazyk rozumu. Když vzpomenu například ono místo: „Ich denke nach und finde mich … allein. Die Natur verschließt die Arme und ich stehe, wie ein Fremdling, vor ihr, und verstehe sie nicht“. A jak je tím řečeno vše, jak výtečně zobrazeno odcizení, marnost přemýšlení a nárok něčeho vyššího.

Koupil jsem si knížku a v ní je obrázek pomateného Nietzscheho: stojí vedle staré matky, ta se dívá do objektivu, s dosti tvrdým výrazem, a on, jako naivní, důvěřivé, ale přerostlé dítě, shlíží na ni, jako člověk, kterého zavolali, aby se vedle někoho postavil, který ale nechápe, že jde o fotografování, a dívá se tu osobu v očekávání, co se po něm asi chce: je to obrázek k pláči, velmi jsem se nad ním zkormoutil. Silný muž, kromobyčejně chytrý a skončí jako idiot.