Archiv rubriky: Filosofie

C. G. Jung napsal ve stáří knihu s nádherným podtitulem “O věcech, které jsou vídány na nebi”. Zabývá se v ní fenoménem UFO, ale trochu jinak, než bychom asi většinou očekávali. Ověřitelné poznatky shrnuje lakonicky slovy: Něco je viděno. A to je vše, co se o skutečnosti UFO z knihy dozvíme. Jeho pozornost totiž směřuje k fenoménu UFO z té druhé strany, ze strany pozorovatele nebo člověka, kterého se zprávy o mimozemšťanech dotýkají, tedy jako k psychickému dění.

V jistém období mého života, kdy jsem se cítil svobodný od všeho lpění a téměř připraven zemřít, mě přeci jen trápila jedna dětinská starost: Že bych se nikdy nedověděl, jak skončí Hra o trůny. Dnes už vím, že bych o mnoho nepřišel. Každopádně jsem z toho vyvodil poučení, že jak skončí Hra o trůny nebo jakýkoliv jiný jednotlivý příběh, není vůbec důležité.

Trochu mě vyděsilo, když jsem se v několika čtenářských komentářích Dawkinsova Božího bludu dočetl, že je to kniha plná mistrovské argumentace. Já jsem měl naopak pocit, že je to argumentace velice slabá. Na druhou stranu, jakkoliv jsem byl z tohoto hlediska zklamán, našel jsem o to vydatnější námět k přemýšlení v otázce, proč je někdo z této knihy tak nadšený.

Pan Dawkins se podivuje nad neoprávněným respektem, s jakým se obvykle o náboženství mluví. Proč můžete napsat do novin zdrcující, jízlivou kritiku restaurace, ale vyjadřovat se podobně o náboženství je považováno za nevhodné? Ale představte si matku s ošklivým dítětem. Řeknete jí do očí: Maminko, vy máte ale ošklivé dítě? Třebaže je to pravda, víme o citech, které ke svému dítěti chová, a budeme to brát v potaz. To není hluboká filosofie, ale základní slušnost.

Ke knize Richarda Dawkinse Boží blud mě přivedla nadšená hodnocení některých čtenářů, kteří se s ní ztotožnili jako s vyčerpávajícím shrnutím ateistického přesvědčení. Proto jsem k ní přistupoval s očekáváním, že její argumentace bude z filosofického hlediska zajímavá. V tomto ohledu jsem se ošklivě zklamal: Stylem připomíná komunistické agitační spisky, kde je absence rozhledu a argumentační omezenost kompenzována rétorikou vlastníků pravdy. Klasický postup filosofického tázání, které se ptá po celku skutečnosti a snaží se jít až nejzazším předpokladům, je jí zcela cizí. Vlastně se neptá vůbec, má totiž předem jasno.