Konec všech příběhů

V jistém období mého života, kdy jsem se cítil svobodný od všeho lpění a téměř připraven zemřít, mě přeci jen trápila jedna dětinská starost: Že bych se nikdy nedověděl, jak skončí Hra o trůny. Dnes už vím, že bych o mnoho nepřišel. Každopádně jsem z toho vyvodil poučení, že jak skončí Hra o trůny nebo jakýkoliv jiný jednotlivý příběh, není vůbec důležité.

Petráček: Západ a jeho víra

Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad jednotlivými křižovatkami s úvahami, jestli se dějiny mohly ubírat jinudy, mi připadá dost troufalé. Navíc Tomáš Petráček k problému přistupuje z perspektivy pro mě, člověka odkojeného protestantismem, poněkud nezvyklé: Reformace a katolická reakce na ni představuje dodnes hlubokou ránu, která negativně poznamenala nejen církev, ale vývoj celé západní společnosti.

Rahner: Základy křesťanské víry

To, co Rahner nazval Základy křesťanské víry, je ve skutečnosti pojmově a myšlenkově extrémně náročnou šestisetstránkovou knihou. Kromě toho nás ani tak neseznamuje se základy křesťanství, jako se je pokouší učinit srozumitelnými a smysluplnými člověku naší doby, pro kterého jsou tradiční formulace víry neprůhledné a nevěrohodné.

Američtí bohové o víře

Nedávno jsem viděl seriál Američtí bohové. Je to zábavná podívaná a dotýká se mnoha otázek o podstatě víry. Hlavní postava, chlapík jménem Stín, se nechal zaměstnat jako bodyguard podvodníčka a jak se ukáže později také germánského boha Ódina (říká si ovšem raději pan Středa). V jeho společnosti se stal svědkem různých zvláštních událostí. Když jednou začal sněžit, byl z toho poněkud zmaten a starý bůh se mu snažil pomoci integrovat novou zkušenost prostřednictvím nádherného příměru.

Everything you think you are

Občas se dívám na nějaký film nebo seriál a najednou zazní moudrost, nad kterou zůstanu s otevřenými ústy. Bác! Kdo by to čekal. Třeba v detektivce. Možná mám tendenci upírat populární kultuře nárok na hloubku. Ale pravda je, že na hloubku nemá nikdo patent, že hloubka je rozměr skutečnosti, který se prostě občas objevuje a občas ztrácí. A skutečnost je nám všem společná.

Chvála marxismu

Strávil jsem pár hodin nad obsáhlou Čítankou z marxistické filozofie. Ne že bych pocítil náhlé vábení levicové ideologie, ale chtěl jsem trochu lépe poznat tento podivný způsob myšlení, který měl tak hrozivé dějinné důsledky. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale musím se přiznat: jsem mu nakonec vděčný za mnohé náhledy, které bych jinak pravděpodobně vůbec nezískal. Marxismus mě o nich sice přímo nepoučil, ale umožnil mi pochopit, co mu chybí.

Poznámky k Dawkinsovi: Mistrovská argumentace?

Trochu mě vyděsilo, když jsem se v několika čtenářských komentářích Dawkinsova Božího bludu dočetl, že je to kniha plná mistrovské argumentace. Já jsem měl naopak pocit, že je to argumentace velice slabá. Na druhou stranu, jakkoliv jsem byl z tohoto hlediska zklamán, našel jsem o to vydatnější námět k přemýšlení v otázce, proč je někdo z této knihy tak nadšený.

Poznámky k Dawkinsovi: Nezasloužená úcta

Pan Dawkins se podivuje nad neoprávněným respektem, s jakým se obvykle o náboženství mluví. Proč můžete napsat do novin zdrcující, jízlivou kritiku restaurace, ale vyjadřovat se podobně o náboženství je považováno za nevhodné? Ale představte si matku s ošklivým dítětem. Řeknete jí do očí: Maminko, vy máte ale ošklivé dítě? Třebaže je to pravda, víme o citech, které ke svému dítěti chová, a budeme to brát v potaz. To není hluboká filosofie, ale základní slušnost.

Poznámky k Dawkinsovi: Náboženství naruby

Ke knize Richarda Dawkinse Boží blud mě přivedla nadšená hodnocení některých čtenářů, kteří se s ní ztotožnili jako s vyčerpávajícím shrnutím ateistického přesvědčení. Proto jsem k ní přistupoval s očekáváním, že její argumentace bude z filosofického hlediska zajímavá. V tomto ohledu jsem se ošklivě zklamal: Stylem připomíná komunistické agitační spisky, kde je absence rozhledu a argumentační omezenost kompenzována rétorikou vlastníků pravdy. Klasický postup filosofického tázání, které se ptá po celku skutečnosti a snaží se jít až nejzazším předpokladům, je jí zcela cizí. Vlastně se neptá vůbec, má totiž předem jasno.

Dokažte to vědecky…

Jsou lidé, kteří by téměř na vše nejraději žádali “vědecký důkaz”. Zdá se, že jako dříve Atlas, dnes nese svět na svých ramenou věda a jen díky ní nespadne. Dokonce jsem už pěkných pár lidí slyšel požadovat vědecký důkaz existence boha. Někdy narazí na oponenta, který jim tvrdí, že to už je dávno vědecky dokázáno a vysouká nějaký starý scholastický argument. Mnozí filosofové považovali za svou svatou povinnost dokázat existenci vnějšího světa. Inu, co věda nedokáže, jako by nebylo. A hrůza hrůzoucí, bez světa jsme zůstali dodnes. Ale asi to nebude tak horké. Soudě z toho, jak si tu pěkně žijeme, mohou být i věci, které věda dokázat neumí, či nemůže.

Spinoza: tělo a mysl

Spinozova Etika na mě působí značně rozporuplně. Používá nepřípadnou geometrickou metodu, je z ní na hony cítit rozumová hybris, a přeci je v ní něco, co ukazuje na hluboce pravdivou intuici. Například vztah věcí a mysli. Otázku, jak mohou naše ideje odpovídat vnějším věcem, řeší tak, že souvislost idejí odpovídá souvislosti věcí, protože obojí je jen projevem něčeho třetího, projevem různých atributů téže substance. Jinak ale tvoří věci i ideje naprosto nezávislé řady.

Tajemství

Napadlo mě onehdy, jakou roli hraje v životě tajemství. Jistě je čím dál víc lidí, kteří mají pocit, že život žádnou záhadu nepředstavuje. Vědí, jak to na světě chodí. Na mapách dnes už nejsou bílá místa, kde žijí lvi. Vědci rozluštili lidský genom. Na nebi se nevznášejí bohové ani andělé, ale družice. Jsou sice stále ještě místa ve vesmíru, kam nedohlédneme, to je ale jen podružná překážka, kterou lze postupem techniky stále zmenšovat – a nakonec, sotva lze očekávat, že tam objevíme něco opravdu zajímavého. Dnes už zkrátka jsme znalí světa.