Poznámky k Dawkinsovi: Mistrovská argumentace?

16.12. 2012

Trochu mě vyděsilo, když jsem se v několika čtenářských komentářích Dawkinsova Božího bludu dočetl, že je to kniha plná mistrovské argumentace. Já jsem měl naopak pocit, že je to argumentace velice slabá. Na druhou stranu, jakkoliv jsem byl z tohoto hlediska zklamán, našel jsem o to vydatnější námět k přemýšlení v otázce, proč je někdo z této knihy tak nadšený.

Ale abych byl spravedlivý, za počáteční zklamání si vlastně můžu sám. S každou další stránkou jsem čekal na oslnivé argumenty a když stále nic nepřicházelo, začalo mi vrtat  hlavou, oč tu vlastně běží. Jenže autor píše jasně hned na začátku: Jde mi o posilování ateistického sebevědomí. Akorát jsem tomu z počátku nevěřil. Brzy se však ukázalo, že je to opravdu především agitační příručka pro zaryté ateisty, která je jim schopná poskytnou jediné – návod, jak se stát nadutým a zabedněným. Poznámky o teologii mají asi takovou cenu, jako by se naprostý laik rozhodl udělat konečně pořádek v biologii a začal vytrubovat do světa, že pro ovády, tak hnusné a nepříjemné živočichy, není v biologii místo. Nebo že kvantová fyzika je absurdní a ať už s těmi nesmysly jdou někam. Čtenář pochopí, že v takovém případě ho silná averze ani nedostatek pochopení nekvalifikuje k hodnocení oboru, kterému nerozumí. Ostatně sám pan Dawkins přiznává, že není odborníkem a že mu ani nepřipadá smysluplné do takových podrobností zabíhat, jemu stačí odmítnout šmahem všechno nadpřirozené. Škoda jen, že se stejně opakovaně pouští na nejistou půdu a výsledek je tristní.

Vlastně je to právě úporná snaha argumentovat, co činí výsledek tak chatrným. Voják střílí z té strany fronty, na které stál, než začala bitva. Podobně argumenty používáme na obranu stanoviska, které jsme zaujali ještě dříve, než začala argumentace. Ovšem argumentace, stejně jako střelba, nám obvykle pranic nepomůže, pokud si předně nechceme vyjasnit svá stanoviska. Základním nedostatkem Božího bludu je naprostá absence jakékoliv snahy pochopit fenomén náboženství. Argumentuje proti němu s nepopíratelným zápalem, ale protože vůbec nechápe jeho podstatu, všechny argumenty míří jaksi mimo.

Můžete namítnout, že opak je pravdou: Dawkins odhalil náboženství jako vedlejší produkt něčeho jiného, a tedy zasáhl naprosto přesně. Problém je, že vysvětlení způsobu vzniku, i kdyby bylo správné, vůbec neukazuje, co nějaká věc je. Když vím, že obraz vzniká nanášením barev štětcem na plátno, přispěje to nějak k mému pochopení toho, co obraz představuje? A tak vysvětlování vzniku náboženství má jediný smysl – zakrýt, že náboženství jako něco svébytného vůbec existuje. V průběhu vysvětlení náboženství prostě zmizelo. Připusťme, že právě o to šlo. Ale připusťme také, že je to přinejmenším nepoctivé, protože vše závisí na otázce, která vůbec nebyla položena: Co vlastně náboženství ve své fenomenální podobě je? Teprve pak můžu vědět, jestli jsem ho vysvětlil, nebo jestli se mé vysvětlení týká něčeho úplně jiného.

A to je otázka, kterou si Dawkins nemůže položit. Přesahuje obzor jeho vědeckého světového názoru. Dawkins zná jediný princip reality – hmota a podivuhodný přírodní výběr. Zákopy jsou vyhloubené, munice naskladněna, palba může začít. S takto omezeným myšlenkovým horizontem, programově slepý vůči realitě nemá ale žádnou šanci, že zasáhne cíl. Vůbec ho totiž nevidí.
Jak nás učí dějiny filosofie, pokud přicházíme s předpokladem, že víme, co realita je, nedostaneme se dál než nekonečným sporům, v nichž nikdo nemůže vyhrát. Vlastně to pak ani není filosofie, ale dogmatismus ve všech možných barvách. Teprve, když si připustíme, že vůbec nevíme, co vlastně je, dostaneme se do pozice, z níž můžeme to, co je, nahlédnout. Nevyjasněné předpoklady nám zastírají zrak. Když je odhodíme, vidíme věci, jak se jeví ve své původnosti a samy odpovídají na naši otázku. Je to obtížný přístup a vyžaduje značné myšlenkové úsilí i disciplínu. Ale pokud se někdo hodlá vážně zabývat základními otázkami lidské existence a nestačí mu prefabrikovaný světonázor vědeckých pouček a dogmat, měl by si  tu práci dát.

Proč napsal knihu o náboženství člověk, který mu zřejmě vůbec nerozumí, je těžké pochopit, nebýt toho, že jde o oblast, v níž si kompetenci nárokuje skoro každý. V jistém smyslu docela správně, protože o základních otázkách života se musí rozhodovat každý sám za sebe. Ale abychom měli o náboženství co říct ne jen jako angažovaní věřící či nevěřící, abychom mohli aspoň nahlédnout za to, co věřící a nevěřící říkají, až k tomu, čím tyto postoje jako fenomény jsou, k tomu je potřeba pořádný kus odbornosti a v tomto smyslu není zdaleka každý kompetentní mluvčí. A zase se dostáváme k jádru pudla: Zřejmě autorovi křivdím a chtěl bych po něm víc, než mohl nabídnout. Protože Dawkins nemluví jako filosof zkoumající fenomény, ale prostě jen jako angažovaný ateista.

A jako angažovaný ateista si také vybírá cíl: doktrinářské náboženství v co nejprimitivnější podobě. Je to trochu laciné, ale budiž. Jenže i kdyby pak každý argument, se kterým přijde, vážil sebevíc, co to říká o náboženství vůbec? Že mezi věřícími jsou omezení hlupáci a lidé bez filosofického rozhledu? K takovému objevu lze gratulovat, je to ale dostatečně známý fakt týkající se celé populace. Neznamená to, že náboženství samo je omezené, obzvláště když všechny inteligentnější formy náboženského myšlení byly předem a výslovně z diskuze vyloučeny.

Ještě závažnější problém je, že i formálně dokonalý argument nemá v daném kontextu naprosto žádnou objektivní platnost. Věřím, protože bůh existuje. Nevěřím, protože bůh neexistuje. Tak je možné se přetahovat donekonečna. Lidé se v první řadě nerozhodují na základě argumentů, ale argumentují na základě víry. Vlastně je to ale celkem logickým odrazem skutečnosti, kterou lze zjednodušeně formulovat Sartrovým výrokem, že u člověka existence předchází esenci. A vztah k bohu je jistě jedním z podstatných určení lidské existence. Síla těch nejdůmyslnějších argumentů bledne před nepředkročitelným faktem lidské volby. Svůj postoj můžeme nejrůznějšími způsoby objasňovat, ale nikdy ho nemůžeme dokázat.

Poctivá argumentace musí vědět, pro co vůbec argumentovat lze. V tomto případě jsou obvykle obě strany sporu přesvědčeny, že argumentovat mohou. Možná je k tomu svádí i skutečnost, že protistrana argumentuje také. Nepovažuji však takový přístup za plodný. Pokud nám nejde pouze o to vyhrát slovní při, ale chceme proniknout to problému, měli bychom se předně pokoušet vyjasnit si jak svou pozici, tak pozici oponenta. Pokud toho oponent není schopen, musíme se dokonce často snažit pochopit jeho pozici lépe než on sám. Možná neumí argumentovat, možná sám sobě dost dobře nerozumí, možná mu jen chybí slova. Pak je na nás snažit se pochopit smysl toho, co říká. Podobně snad každý, kdo se někdy seriózně zabýval interpretací cizích myšlenek, ví, že ho čeká nelehký a do jisté míry nesplnitelný úkol pochopit text lépe než sám autor.  Jak píše Spinoza, když soused řekne: „Můj dům vylétl na sousedovu slepici,“ rozumím jeho myšlenkám lépe, než je vyjadřují jeho slova.

Bohužel jen málokdo se snaží opravdu pochopit věci kolem, ať už s nimi souhlasí, či ne. Alespoň Dawkinsově knize o to rozhodně nejde. Patří spíše do eristického žánru. Využije každé protivníkovy neohrabanosti, nadšeně se vrhá po každé jeho slabosti, pokud něco jde vyložit v nepříznivém světle, udělá to. Možná právě z toho jsou mnozí čtenáři tak nadšení. Možná to byl dokonce autorův záměr. Každopádně zneužívání slov, plíživé argumentační posuny a naprostá nevyjasněnost předpokladů činí z jeho argumentů pouhá sofismata. O nic víc zřejmě nešlo. Ani nemohlo, pokud celá kniha neobsahuje jediný pokus o vyjasnění východisek. Co je věda a proč má být jediným a výlučným interpretačním principem reality? Co je náboženství, co jsou náboženské doktríny a jaký mají smysl? Nic z toho se nedozvíme. Trochu mi to připomíná Leninův postoj k vydávání materialistických brožur, jejichž obsah je, jak sám uznává, dávno překonaný: „Nejdůležitější je umět vzbudit zájem u dosud nevyspělých mas uvědomělým postojem k náboženským otázkám a uvědomělou kritikou náboženství.“ O platnost argumentů jde až v poslední řadě.

Co z nich ale zbude, když se na ně podíváme blíže? Dawkins neustále se mluví o vědecké hypotéze existence boha. Dokonce tuto hypotézu sám formuluje a slibuje, že ji zpochybní. Jakkoliv při tom bude úspěšný, má to jednu podstatnou chybu. Existence boha není hypotéza a už vůbec ne vědecká. Protože tedy vyvrací názor, který nikdo nezastává, musí si ho také sám formulovat. Pokud ale opravdu míří na někoho, kdo boha jako vědeckou hypotézu formuluje, pak se asi zabývá nějakou minoritní skupinou z vědeckého suterénu, ale rozhodně ne náboženstvím, které na žádné vědecké hypotéze založené není. Ostatně tu bylo dávno před vznikem vědy a je založeno na bezprostřední zkušenosti existence člověka ve vztahu k tomu, co ho přesahuje. Zkoumání fenoménu náboženství musí začít analýzou této zkušenosti. Teprve pak porozumíme tomu, co říká, a rozhodně to nebude vědecká hypotéza, nebudou to ani věty propoziční metafyziky, bude to symbolická artikulace této zkušenosti.

Pokud pan Dawkins rezolutně hlásá, že do oblasti vědy musí spadat vše, nelze proti tomu nic namítat, pokud má věda prostředky, jak vše uchopit. Dokud takové zázračné prostředky nemá (a na okraj budiž řečeno, že je vzhledem k podmínkám možnosti zkušenosti nikdy mít nemůže), nezbývá jí než omezit se na příslušnou oblast zpředmětněné skutečnosti. A tam opravdu boha nenajde. Opravdu bych rád věděl, jak chce vědecky zkoumat to, co má předmětnou skutečnost a dokonce i individuální vědomí přesahovat. Ale pan Dawkins je vědec. Dokonce už zapomněl, že jako vědec se nenarodil a že ještě před tím, než zvědečtěl, žil v docela obyčejném, i když tak trochu zázračném lidském světě. Nyní ho vyměnil za druhotně vytvořenou vědeckou skutečnost a ostentativně ignoruje vše, co se jí vymyká. Vítězí věda navzdory rozumu.

Ale pozor. I na nevyvratitelné a obzory vědy přesahující tvrzení je ateistická věrouka připravena. Máme tu létající čajovou konvičku. Věřit v boha je prý stejné jako věřit v zázračnou čajovou konvičku létající kdesi po oběžné dráze a řídící naše životy. Ale čajová konvička je nesmyslný symbol a je záměrně vybrána zcela nahodile. Náboženské symboly jsou obtíženy významem a vyvíjejí se téměř podle pravidel. Ať se nám to líbí, nebo ne, ať v to věříme, nebo ne, rozhodně něco vyjadřují. Jestli tedy byl někdo schopen tohoto přirovnání a nechceme ho podezřívat ze slaboduchosti nebo z nedostatku základního porozumění mateřskému jazyku, činí tak zřejmě jen proto, že chce, aby bůh měl stejně málo smyslu jako létající čajová konvička – a pak je to sofisma, rozhodně ne argument.

Absurdita příměru měla kromě jiného ukázat, že „důkazní břemeno“ leží na tom, kdo v něco podobného věří. Na to lze jen namítnout, že důkazní břemeno leží předně na tom, kdo chce něco dokazovat. Pošetilost požadavků na provedení důkazů sebevědomí, boha nebo vnějšího světa svědčí jen o ztrátě kontaktu s realitou a nemůže klást žádná břemena na ty, kdo se z tohoto kontaktu stále těší. Náboženská víra je realizací niterné možnosti lidské existence. Můžete někomu dokazovat své vědomí nebo svou radost? Náboženství buď prožíváme, nebo ne, protože vůči každé možnosti se můžeme také uzavřít. A pouze pro ty, kdo se této možnosti uzavřou, ztrácí smysl a klesá na úroveň vnější okolnosti, o které se lze přít a kterou by měl někdo dokazovat.

O kritice důkazů boží existence a protiargumentu v podobě nejvyššího Boeingu 747, v němž autor využívá stejný důkazový postup, který sám vyvrátil, jsem se už zmiňoval v předchozích poznámkách. Přesto bych rád zmínil, proč mi tato kapitola připomněla slova klasika: Vysmívá se příkladům s dvoucifernými sčítanci. Považovat důkazy boží existence za důkazy ve formálním smyslu je samozřejmě bláhové, ale kdo se jimi chce vážně zabývat, měl by odhlédnout od toho, co jejich zastánci tvrdí, a snažit se pochopit jejich smysl. Ovšemže Dawkinsovým záměrem ani na okamžik není náboženské smýšlení pochopit a analyzovat, ale vysmát se mu, a tak začíná i končí u bezduchého hahá. Například fakt, že Anselmův “důkaz” je formulovaný jako modlitba, připadá Dawkinsovi obzvláště směšný: Anselm prý dokazuje bohu jeho existenci. Není ale právě to ve skutečnosti  klíčem ke smyslu celého textu? Nemá to být spíše než formální důkaz pokus o formulaci zkušenosti věřícího? (Výbornou analýzu tohoto tématu předkládá Eric Voegelin v eseji Quod deus dicitur.)

Když se pak podíváme, jak pan Dawkins argumentuje pro vědu, ve kterou věří, není výsledek o moc lepší. Pokud teorie přirozeného výběru tvrdí, že existují nějaké entity, geny nebo memy, jejichž smyslem je replikace, pak je to nepochybně velice okultní názor. Pokud říká, že se šíří to, pro co jsou vhodné podmínky, pak je to banalita,  která nestojí za řeč. Ale tady jde o něco ještě trochu jiného. Evolucionisté jsou přesvědčeni, že přirozený výběr je jediný výlučný princip vysvětlení skutečnosti. Ostatně viděli jsme tuto absolutistickou tendenci v uspokojení, s jakým Dawkins kvituje pokusy aplikovat přirozený výběr v kosmologii. Pravou povahou tohoto názoru je redukcionistický determinismus. Vše, co je, je výsledkem přirozeného výběru. Tuto neprůstřelnou víru lze ve zkratce formulovat dvěma větami: 1. Nic než produkt přirozeného výběru neexistuje. 2. Pokud něco takového existuje, pak je to produkt přirozeného výběru. Opravdu nevidím rozdíl mezi náboženským fundamentalismem a touto stejně nevyvratitelnou a stejně mystickou vírou, které se dnes bohužel také říká věda. Se svým nárokem na ultimátní, exkluzivní, nefalzifikovatelný a mimo možnou zkušenost postavený princip reality je přímým konkurentem náboženství.

Ale abych jen nekritizoval. Třebaže Boží blud je kniha plná primitivních sofismat, jednostranně překroucených fakt a nekritické propagandy, představuje výborný materiál pro studium duchovního postoje charakterizovaného sebepotvrzující ideologickou předpojatostí. Přivedla mě k četbě vybraných kapitol z Velké sovětské encyklopedie i dalších marxistických textů a podobnost těchto do sebe uzavřených způsobů myšlení hrdých na vlastní omezenost, jak to ve své programové naivitě formuluje marxismus, mi doslova vyrazila dech. Jinak přínos pana Dawkinse ke studiu náboženských fenoménů je nulový, stejně jako jeho schopnost smysluplně  filosoficky argumentovat. Ale asi mu skutečně jde, jak sám píše, především o zvyšování povědomí. „Nevyspělým masám“ našich ateistů se to bude líbit, budou se jízlivě usmívat nad „odhalenými“ absurditami, najdou si své hračky pro slovní pře – a na faktu, že je to tlachání plynoucí z naprostého nepochopení věci, nakonec nezáleží.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *