Američtí bohové o víře

18.11. 2017

Nedávno jsem viděl seriál Američtí bohové. Je to zábavná podívaná a dotýká se mnoha otázek o podstatě víry. Hlavní postava, chlapík jménem Stín, se nechal zaměstnat jako bodyguard podvodníčka a jak se ukáže později také germánského boha Ódina (říká si ovšem raději pan Středa). V jeho společnosti se stal svědkem různých zvláštních událostí. Když jednou začal sněžit, byl z toho poněkud zmaten a starý bůh se mu snažil pomoci integrovat novou zkušenost prostřednictvím nádherného příměru:

– “Věříš v lásku?”
– “To si piš, že věřím v lásku.”
– “Věřil jsi vždycky?”
– “Než jsem poznal Lauru, tak jsem nevěřil”.
– “Takže jsi nevěřil, dokud jsi neuvěřil, a pak se svět změnil, protože jsi uvěřil. Víra je jenom výsledkem toho, s kým se stýkáme a jak snadno se zalekneme.”

Nu, to je spousta materiálu k zamyšlení. Jestli to chápu dobře, poslední replikou chce Středa říct, že víra činí své obsahy skutečnými: “Takže jsi nevěřil, dokud jsi neuvěřil, a pak se svět změnil, protože jsi uvěřil.” Ale neměli bychom všechno věřit tomu starému šejdíři. Není to přesně naopak? A neříká opak hned následující větou, že víra je jenom výsledkem toho, s kým se stýkáme a jak snadno se zalekneme? Pak by byla víra výsledkem nějaké skutečnosti, a ne skutečnost výsledkem nějaké víry. Vždyť přesně k tomu také míří příměr s láskou k ženě. Asi spousta mužů, stejně jako já nebo Stín, nevěřila v lásku, dokud někoho nepotkali a poprvé se nezamilovali. Ale těžko můžeme říkat, že jsme se zamilovali, protože jsme uvěřili v lásku. V lásku jsme uvěřili jen proto, že jsme se zamilovali. A zamilovali jsme se, protože jsme se s někým potkali a nezalekli jsme se.

Ostatně přirovnání náboženské víry k víře v lásku je založené na hluboké souvislosti. Vždyť láska k ženě je zkušeností celosti, stejně jako láska k Bohu. Je to zkušenost setkání s něčím, co nám chybí, ale o čem nám touha poskytuje svědectví, že tomu patříme. Setkání se ženou vašeho života pak je setkání s vlastní ztracenou duší, ačkoliv to málokdo explicitně chápe a je až s podivem, jak slepí většinou jsme a jak málo přichází opravdové síly, které tu jsou ve hře, k uvědomění. To, co s čím se v erotické lásce potkáváme, zároveň míjíme a tím, čím nám otvírá oči, nás zároveň zaslepuje.
Právě proto také můžeme říkat, že věříme v lásku. Pro člověka, který miluje, jinak věřit nedává žádný smysl. Nevěříte přeci, že sedíte, nevěříte, že vás bolí hlava – prostě to tak je. Věříte ale věcem, které nejsou úplně jasné. A “věřím v lásku” říkáme, protože síla, která ji v nás působí, je sice jasná a nepochybná, ale projevuje se ještě stále nedostatečně uvědomělým způsobem, obsahujícím hlubokou vnitřní dvouznačnost. Láska k ženě je faktem, ale zároveň tušíme, že má nějaký hlubší smysl, podstatu, která nám stále uniká.

O víře máme někdy hrozně naivní představu. Jako by to byl produkt naší libovůle. Jako bychom se jednoho dne rozhodli a řekli si: Tomu budu věřit a tomu nevěřím. Považujeme ji za vztah k něčemu, co se nás v podstatě netýká, co je neověřitelné, co je někde mimo nás, jako pověstná čajová konvice obíhající kolem Slunce mezi Zemí a Marsem. Takovým věcem opravdu můžeme a nemusíme věřit. Ale když říkáme “věřím v lásku” nebo “věřím v Boha”, má víra úplně jiný smysl a tady ve skutečnosti příliš prostoru pro svobodnou volbu nemáme. Taková víra je naším spojením s tím, v čem spočívá naše nejhlubší podstata, co ale vědomí ještě stále uniká. Jak říkal Jung, svoje světonázorové přesvědčení si nevolíme, jsme jím spíše posedlí. Skutečné, ale neuvědomělé síly se ve víře derou na povrch a hlásí se o slovo. Jako když se skutečný životní problém, který si nechceme přiznat, nakonec projeví ve formě nemoci. Nebo když si chceme na něco vzpomenout, máme to na jazyku, ale stále to ještě nedokážeme uchopit, a představivost nám nabízí věci, které jsou s tím kdo ví proč nějak spojené. Obsah víry není na víře to podstatné, ale je to symbol, zástupné vyjádření toho, o co ve skutečnosti běží. Přesně to pro mě znamenají slova apoštola Pavla, že “království Boží nezáleží ve slovech, ale v moci”. Naprosto jasně to chápali první křesťané, když obsah svého dosavadního židovského náboženství interpretovali výslovně jako pouhé stíny skutečnosti a skutečností pro ně bylo působení oné moci, kterou prožívali ve zkušenosti vzkříšeného Krista. Jinou otázkou je, nakolik postupně sami svou dogmatikou nahradili staré stíny novými a nakolik jimi opět zakryli skutečnost.

V jiném díle Amerických bohů Stín sice nesněží, ale přihodí se mu další neobvyklá věc. Jeho žena Laura zemřela při autonehodě za dosti bizarních okolností zahrnujících nevěru. Teď ale vylezla z hrobu a vlámala se do jeho pokoje. Po pitvě už nevypadá nejlíp a její údy už zdaleka nedrží pohromadě tak jako za živa. Podívá se na svého muže a říká: “V našem manželství je spousta věcí, na kterých musíme zapracovat.” Stín se rozpačitě zeptá: “Třeba jako to, že jsi mrtvá?”
Trochu mi ta situace připomíná diskuze o víře. Bavíme se a přeme o mnoho věcí. Někdy se zdá, že záleží na intelektuálních, vědeckých nebo historických poznatcích, které víru popírají či potvrzují. Jindy se lidé přou, komu se dostalo pravého zjevení. Kdo je pravověrný? Kdo se drží správné dogmatiky? A přitom jsou to všechno jen stíny v porovnání se základní otázkou: Jsme živí či mrtví? Jsme také otevřeni moci, která v prvních křesťanech probudila víru ve vzkříšeného Krista?

Žádné komentáře

Komentáře nejsou povoleny.