Rob Bell: What is the Bible

30.08. 2017

Rob Bell dokáže vidět křesťanství v nových souvislostech. Někdy dokonce v tak nových, že se z bývalé vycházející hvězdy amerického evangelikalismu stal oficiálním heretikem a někteří „pravověrní“ křesťané pořádají před jeho vystoupeními demonstrace. Ve své nejnovější knize se snaží přiblížit svůj pohled na Bibli. Podle některých je to nudná tlustá kniha, která nám dnes už nemá co říct nebo se jí můžeme rovnou vysmát. Podle jiných neomylné boží slovo. Podle Bella úžasný soubor knih, napsaný konkrétními lidmi v konkrétní době a konkrétní situaci, který ale může změnit náš pohled na všechno.

Bell píše svým obvyklým snadno přístupným stylem, zůstává jednoduchý a srozumitelný, udržuje tempo, aby neztratil čtenářovu pozornost, a průběžně nás zásobuje více nebo méně podařenými vtípky. Obsahově nejbohatší částí knihy jsou netradiční výklady některých biblických pasáží, které lidem obvykle unikají, u nich dostatečně nechápeme kontext a ztrácíme pointu. Proč je důležité sdělit, že Abraham měl ve sto letech ještě erekci? Co psal Ježíš prstem do prachu, když k němu přivedli cizoložnici? Proč dobrý Samaritán představoval pro zákoníka 1. století paradox? Komu původně patřila slova ze Zjevení: Hoden jsi přijmout slávu, čest i moc?

Jak už jsem zmínil, Bell vychází z toho, že Bible nespadla z nebe, že ji psali konkrétní lidé v konkrétní situaci, a jeho základním hermeneutickým přístupem proto je položit si nad každým příběhem otázku, co jím chtěl autor říci. Například tu máme příběh o potopě. Takové vyprávění o bozích, kteří se na lidstvo rozčílí a vyhladí ho, bylo ve své době celkem obvyklé. Ale biblická potopa končí tím, že bůh s lidmi uzavře smlouvu, že už to nikdy neudělá. Na začátku máme představy o světě a o bohu, které lidé v dané době měli, ty procházejí určitým vývojem a objevuje se v nich nový, revoluční postoj. Od bohů stíhajících lidstvo potopami nás autor příběhu přivádí k Bohu, který nás už potopou nevyhladí.

Takových příkladů přináší Bell spousty a snaží se ukázat, že celý tenhle soubor knih k něčemu směřuje, že je historií rozšiřujícího se lidského vědomí, historií, která sice obsahuje mnoho temných stránek (protože takové naše dějiny prostě jsou), ale postupně se prosvětluje a vrcholí ve skutečnosti Krista, který přesahuje každou kulturu a náboženství, včetně křesťanství, který je tím, kdo znovu všechno přivádí pod jednu hlavu – rekapituluje celé dějiny a dává jim nový smysl. A tak když Bell vyzdvihuje pozitivní aspekty biblických příběhů a ty negativní pomíjí, když v nich hledá vzmáhající se světlo a tmu nechává za sebou, nedělá nic jiného, než křesťanští autoři už od začátku, totiž že interpretuje Bibli skrze Krista. Jen to není Kristus omezených konfesních představ, ale Kristus, kterému patří všechno a který se dává všem.

Poslední část knihy je věnována otázkám, na které při diskuzích nad Biblí vždycky přijde řada. Je neomylná? Je inspirovaná Bohem? Co s božím hněvem a s tolika mrtvými? Myslím, že právě tady se nejlépe ukazuje, co je na Bellově přístupu tak radikálního. Obtížné otázky, které si ohledně Bible klademe, se totiž většinou zdají být tak obtížné proto, že v nich už předjímáme odpověď. Ve skutečnosti nedávají od začátku žádný smysl. A tak místo, aby se z nich Bell snažil sofisticky vybruslit, ukazuje, že míří úplně vedle. Ptáme se, jestli je Bible neomylná, a tím předjímáme, že jejím smyslem je být nějakým kompendiem pravdivých znalostí. Ptáme se, jestli je inspirovaná Bohem, a tím předjímáme určitou naivní představu inspirace. Ptáme se, proč Bůh přikázal vyhladit to či ono město, a tím předjímáme, že to přikázal Bůh. Vedle hermeneuticky nejplodnější otázky “Co tím chtěl autor říct”, tak Bell staví také nejhorší otázku, která začíná slovy: “Proč Bůh…?”

Žádné komentáře

Komentáře nejsou povoleny.