C. G. Jung napsal ve stáří knihu s nádherným podtitulem “O věcech, které jsou vídány na nebi”. Zabývá se v ní fenoménem UFO, ale trochu jinak, než bychom asi většinou očekávali. Ověřitelné poznatky shrnuje lakonicky slovy: Něco je viděno. A to je vše, co se o skutečnosti UFO z knihy dozvíme.
Jako psychologa ho to vlastně ani nezajímá. Jeho pozornost totiž směřuje k fenoménu UFO z té druhé strany, ze strany pozorovatele nebo člověka, kterého se zprávy o mimozemšťanech dotýkají, tedy jako k psychickému dění. Zkoumá ho jako velice vlivnou pověst nebo fámu a pramálo mu záleží, zda je ve fyzickém smyslu pravdivá. Psychicky je skutečná dostatečně a jako taková je navíc dostatečně přístupná zkoumání.
Fyzický jev UFO, právě proto, že o něm tak málo víme, funguje podobně jako Rorschachův test. Je to věšák, na který můžeme pověsit prakticky cokoliv. A stejně jako Rorschachův test nevypovídá o nahodilých obrazcích, které pacient vidí, ale o tom, co se mu honí hlavu, ukazuje i UFO především skryté věci lidské duše.
Jung dochází k závěru, že po této stránce je UFO zřetelnou projekcí toho, co bych nazval nenaplněnou či skrytou touhou duše po spáse, po jejím plném uskutečnění. Tím se UFO staví po bok jiným náboženským symbolům. Ufolog narazí na starověkou zmínku o setkání s bohy a hned v nich vidí mimozemské návštěvníky. Ani ho nenapadne, jestli nejsou naopak mimozemšťané pro moderního člověka vlastně to samé, co bohové pro člověka starověku.
Nechci zde rekapitulovat postup Jungova zkoumání. Vodítkem mu je třeba kulatý tvar létajících talířů, symbolika obvyklá v alchymií, nebo zřetelně náboženský charakter líčení některých setkání s mimozemšťany. Pro mě jsou to dostatečně přesvědčivé argumenty, ale daleko víc oceňuji geniální, vlastně fenomenologický přístup, který takové zkoumání vůbec umožnil. Nevrhat se bezhlavě po tom, co nám zdánlivě samozřejmě vyvstává před očima a zaplňuje naše vědomí, ale uchopit jev v jeho původní celosti, právě jako jev, i s tím nezměrným nevědomým prostorem za očima, který většinou úspěšně ignorujeme, ze kterého ale často vychází to, co se nám pak staví před oči.
Jung má úžasný smysl pro tento symbolický charakter skutečnosti. Skutečnost je nekonečně víc, než se nám jeví. Je plná symbolů a to, co symbol představuje, je rozdílné od toho, čím je to představováno. Když má někdo hrůzu z pavouků, nebojí se pavouků, ale něčeho skrytého v jeho nevědomí. Když zůstane dítě samo doma, obklíčí ho strach a v každém temném koutě číhají strašidla, nevypovídá to ani tak o strašidlech, jako o věcech skrytých a dotírajících v dětské duši. Zkrátka když si nechceme nebo nedokážeme přiznat to, co je skryté v hloubi našeho srdce, může se nám to objevit přímo před našima očima
Pro Junga není této vlastnosti ušetřena ani jeho vlastní doména, psychologie. Je si dobře vědom toho, že i ona má symbolickou povahu a když mluvíme třeba o duši nebo bytostném já, není věc vyřešena, jako bychom snad už poznali a věděli, protože podstatné je to, co zůstává nevyřčeno a co nakonec ani vyslovit nelze.
Škoda, že nám podobná míra pokory často chybí ve věcech náboženství. Věřícím jsou svěřeny symboly, ale často se chovají, jako by byli majiteli pravdy, marniví, nadutí a neochvějně sebevědomí. Ale tím, že ulpíváme na viditelné straně symbolu, ztrácíme naprosto jeho význam.
Čímž se vracím k tomu krásnému podtitulu Jungovy knihy: “O věcech, které jsou vídány na nebi”. Na nebe bývá umísťován také Kristus, Syn člověka. Bůh, který se stal člověkem, hlubina všeho tajemství. Někteří ho dokonce vidí nejen na nebi, ale i v divadelní postavě, která se jmenuje Ježíš a znásilňuje muslimku. Taková scéna hluboce uráží jejich náboženský cit. Ale jak může někdo ztotožnit symbol náboženské nesnášenlivosti se symbolem Boha, který trpělivě nese lidskou nenávist až k smrti? Nevím, mě by vůbec nenapadlo takový symbol spojovat s Kristem, který hraje roli v mém životě. Jak by mě to mohlo urazit, když mluví o něčem úplně jiném? A jak by to mohlo urazit Boha? Vždyť jestli Kristus vstává z mrtvých, protože není něčím, co by smrt mohla pohltit, čím spíš nemůže být něčím, co lze zpředmětnit a urazit? Pokud něco urážíte, tak to určitě není Bůh, a pokud je něco Bůh, tak to určitě nemůže být předmětem urážky.
Ještě zřetelněji se neschopnost oddělit symbol a symbolizované (a to dokonce v několikanásobné kumulaci) projevila v reakci zastánců obnovy mariánského sloupu v Praze. Vyjádření Pavla Černého, že socha Marie se v určité situaci stala symbolem netolerance a vraždění, se pro ně stalo neslýchanou urážkou Matky Boží. V jejich vnímání zřejmě symbol netolerance, kterým socha pro někoho je, splývá se sochou Marie, a socha Marie splývá s Marií samotnou.
Člověk, který se přiblížil bezeslovné zkušenosti toho, co symboly nese a co je za nimi skryté, může soudit, že na tom, čím je to symbolizováno, vlastně nakonec nezáleží. To bude ovšem vždycky velice vzácný případ. Většina lidí patrně zůstane více méně omezena na zprostředkování nějakou viditelnou symbolizací a bude mít tendenci držet se jí veškerou energií toho co, je za ní skryté, právě proto, že žádný bezprostřednější kontakt s její podstatou nemají. Takové náboženství bude spíše kompenzační, neurotické a samo sobě nesrozumitelné. A v případě extrémní disociace symbolizace se symbolizovaným, spojené zároveň s velkým množstvím do náboženského cítění investované energie, skončí nevyhnutelně fundamentalismem.