Rubrika: Literatura

Dočetl jsem Hyperiona. Mohu říct, že jsem jím nadšen. Co filosofie vyjadřuje tak namáhavě a neohrabaně, je zde básnicky podáno s neobyčejnou jasností, živostí a pronikavostí. Ovšem že je za tím znát filosofické vzdělání, ale na svém správném místě, slouží k projasnění citu, k projasnění bytí a jeho moudrost začíná teprve tam, kde mluví ze základů bytí původnější řečí než je chatrný jazyk rozumu. Když vzpomenu například ono místo: „Ich denke nach und finde mich … allein. Die Natur verschließt die Arme und ich stehe, wie ein Fremdling, vor ihr, und verstehe sie nicht“. A jak je tím řečeno vše, jak výtečně zobrazeno odcizení, marnost přemýšlení a nárok něčeho vyššího.

Koupil jsem si knížku a v ní je obrázek pomateného Nietzscheho: stojí vedle staré matky, ta se dívá do objektivu, s dosti tvrdým výrazem, a on, jako naivní, důvěřivé, ale přerostlé dítě, shlíží na ni, jako člověk, kterého zavolali, aby se vedle někoho postavil, který ale nechápe, že jde o fotografování, a dívá se tu osobu v očekávání, co se po něm asi chce: je to obrázek k pláči, velmi jsem se nad ním zkormoutil. Silný muž, kromobyčejně chytrý a skončí jako idiot.