O Ničem

O ničem se těžko mluví a ještě hůř se mluví o Ničem s velkým N. Za stejnými slovy se může skrývat něco (nebo spíše nic?) úplně jiného a naprosto totožná věta v ústech dvou lidí může být jednou svatá pravda, podruhé nejpustší blud. Četl jsem komentář Davida Nováka k jednomu rozhovoru Tomáše Halíka, který prohlásil: „Věřím, že to Nic, kterému kráčím vstříc ve smrti, je jen jedním z dalších jmen Božích“. Vyznění Novákova komentáře je, že tímto přístupem „Boha tlačíme do filozofických kategorií, které sice sedí, ale nikoli z teologického úhlu pohledu“.  Jenže mnohem víc se tu ukazuje, že Halík se dotkl něčeho, co leží daleko za horizontem tradiční evangelikální zbožnosti. Abych nebyl nespravedlivý – ono to leží za horizontem našeho běžného myšlení obecně. Oba pánové ale pravděpodobně mluví o něčem naprosto odlišném.

Chvála marxismu

Strávil jsem pár hodin nad obsáhlou Čítankou z marxistické filozofie. Ne že bych pocítil náhlé vábení levicové ideologie, ale chtěl jsem trochu lépe poznat tento podivný způsob myšlení, který měl tak hrozivé dějinné důsledky. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale musím se přiznat: jsem mu nakonec vděčný za mnohé náhledy, které bych jinak pravděpodobně vůbec nezískal. Marxismus mě o nich sice přímo nepoučil, ale umožnil mi pochopit, co mu chybí.

Laskavé bohyně

Román Jonathana Littella Laskavé bohyně představuje fiktivní paměti důstojníka SS dr. Aueho. Prožijeme s ním celou válku od účasti ve vyhlazovacích jednotkách, přes Stalingrad až po apokalyptický konec nacistického Německa. Setkáme se s mnoha historickými postavami, včetně Eichmanna, Hösse či Himmlera. Kromě toho se noříme stále hlouběji do temnot jeho polymorfně perverzní duše.

Veselí zombíci a dystopická iluze

Anotace knihy Isaaca Mariona Chutná těla slibuje „nechutně vtipný a zároveň dojemný horor“ z ne-života „jednoho existenciální krizí sužovaného zombíka“. A protože to zní jako nezvykle ironický přístup k současným literárním stereotypům, neodolal jsem a sáhl po ní. Přes slibný začátek mi přinesla mírné zklamání, ale také podnět k zamyšlení nad iluzí jednoho společensky kritického žánru…

Poznámky k Dawkinsovi: Mistrovská argumentace?

Trochu mě vyděsilo, když jsem se v několika čtenářských komentářích Dawkinsova Božího bludu dočetl, že je to kniha plná mistrovské argumentace. Já jsem měl naopak pocit, že je to argumentace velice slabá. Na druhou stranu, jakkoliv jsem byl z tohoto hlediska zklamán, našel jsem o to vydatnější námět k přemýšlení v otázce, proč je někdo z této knihy tak nadšený.

Poznámky k Dawkinsovi: Nezasloužená úcta

Pan Dawkins se podivuje nad neoprávněným respektem, s jakým se obvykle o náboženství mluví. Proč můžete napsat do novin zdrcující, jízlivou kritiku restaurace, ale vyjadřovat se podobně o náboženství je považováno za nevhodné? Ale představte si matku s ošklivým dítětem. Řeknete jí do očí: Maminko, vy máte ale ošklivé dítě? Třebaže je to pravda, víme o citech, které ke svému dítěti chová, a budeme to brát v potaz. To není hluboká filosofie, ale základní slušnost.

Poznámky k Dawkinsovi: Náboženství naruby

Ke knize Richarda Dawkinse Boží blud mě přivedla nadšená hodnocení některých čtenářů, kteří se s ní ztotožnili jako s vyčerpávajícím shrnutím ateistického přesvědčení. Proto jsem k ní přistupoval s očekáváním, že její argumentace bude z filosofického hlediska zajímavá. V tomto ohledu jsem se ošklivě zklamal: Stylem připomíná komunistické agitační spisky, kde je absence rozhledu a argumentační omezenost kompenzována rétorikou vlastníků pravdy. Klasický postup filosofického tázání, které se ptá po celku skutečnosti a snaží se jít až nejzazším předpokladům, je jí zcela cizí. Vlastně se neptá vůbec, má totiž předem jasno.

Kierkegaard: Buď – anebo

Přečíst si Buď – anebo byl můj dlouholetý sen. Nakonec jsem se k němu dostal prostřednictvím slovenského překladu Milana Žitného. I když to byla moje první slovenská kniha, navíc docela komplikovaná, četla se překvapivě lehce. A už na úvod musím říct, že má očekávání rozhodně nezklamala. Formálně pestrá sbírka aforismů, úvah i novely osciluje mezi nevázanou rozpustilostí a smrtelnou vážností. Vydána byla pod pseudonymem jako soubor náhodně nalezených textů dalších osob, z nichž některé se tváří, jako by vydávaly pod pseudonymem díla dalších osob. Zkrátka Kierkegaard je všechno, jen ne jednoduchý.

Bastila

14. července 1789 se rozvášněný dav zmocnil Bastily. Začala Velká francouzská revoluce. Ale přestože tento den ve Francii dodnes slaví jako národní svátek, mám velký problém vidět v něm něco jiného než národní ostudu.

Dokažte to vědecky…

Jsou lidé, kteří by téměř na vše nejraději žádali “vědecký důkaz”. Zdá se, že jako dříve Atlas, dnes nese svět na svých ramenou věda a jen díky ní nespadne. Dokonce jsem už pěkných pár lidí slyšel požadovat vědecký důkaz existence boha. Někdy narazí na oponenta, který jim tvrdí, že to už je dávno vědecky dokázáno a vysouká nějaký starý scholastický argument. Mnozí filosofové považovali za svou svatou povinnost dokázat existenci vnějšího světa. Inu, co věda nedokáže, jako by nebylo. A hrůza hrůzoucí, bez světa jsme zůstali dodnes. Ale asi to nebude tak horké. Soudě z toho, jak si tu pěkně žijeme, mohou být i věci, které věda dokázat neumí, či nemůže.

Spinoza: tělo a mysl

Spinozova Etika na mě působí značně rozporuplně. Používá nepřípadnou geometrickou metodu, je z ní na hony cítit rozumová hybris, a přeci je v ní něco, co ukazuje na hluboce pravdivou intuici. Například vztah věcí a mysli. Otázku, jak mohou naše ideje odpovídat vnějším věcem, řeší tak, že souvislost idejí odpovídá souvislosti věcí, protože obojí je jen projevem něčeho třetího, projevem různých atributů téže substance. Jinak ale tvoří věci i ideje naprosto nezávislé řady.

Tajemství

Napadlo mě onehdy, jakou roli hraje v životě tajemství. Jistě je čím dál víc lidí, kteří mají pocit, že život žádnou záhadu nepředstavuje. Vědí, jak to na světě chodí. Na mapách dnes už nejsou bílá místa, kde žijí lvi. Vědci rozluštili lidský genom. Na nebi se nevznášejí bohové ani andělé, ale družice. Jsou sice stále ještě místa ve vesmíru, kam nedohlédneme, to je ale jen podružná překážka, kterou lze postupem techniky stále zmenšovat – a nakonec, sotva lze očekávat, že tam objevíme něco opravdu zajímavého. Dnes už zkrátka jsme znalí světa.