Nietzsche

Koupil jsem si knížku a v ní je obrázek pomateného Nietzscheho: stojí vedle staré matky, ta se dívá do objektivu, s dosti tvrdým výrazem, a on, jako naivní, důvěřivé, ale přerostlé dítě, shlíží na ni, jako člověk, kterého zavolali, aby se vedle někoho postavil, který ale nechápe, že jde o fotografování, a dívá se tu osobu v očekávání, co se po něm asi chce: je to obrázek k pláči, velmi jsem se nad ním zkormoutil. Silný muž, kromobyčejně chytrý a skončí jako idiot.

Problém prostoty

Mezi řečí jsem někde poznamenal, že se děti ve škole často učí nesmysly, věci, které nikdy nebudou potřebovat a jen jim zbytečně straší v hlavě, a že je to zbytečné, kde může k dobrému životu stačit prostota. Ale tu mě napadá: přijdou ošemetní lidé, roztáhnou sítě učených řečí a budou se ho snažit přechytračit. On jim odpoví: „Já jsem, páni, člověk neučený, dávám vám tedy za pravdu.“ Anebo učiní nějaké podružné výhrady, ale nenapadne ho vzít jim jejich prázdné řeči přímo od huby – čili přistoupí na falešnou hru. A tak ztrácí v té věci, v níž byl přechytračen.

Vášnivý filosof

Dnešní filosofie má veliký problém. Třeba přednášky o Kierkegaardovi nebo Nietzschovi se začínají výkladem o tom, že tito muži by se zhrozili, že jsou předmětem takového zájmu, a že vlastně je s nimi postavena otázka po oprávněnosti, po možnosti filosofie vůbec. A pak se vesele filosofuje třeba celý semestr.

Takhle ztratit rozum!

Moderní výtka: – Takhle ztratit rozum! – To myslíte jako štěstí? Pokud si to ještě někdo neuvědomil, rozum v této souvislosti neznamená nic než význam, úspěch a uznání společnosti. Málokdo a málokdy myslí to slovo hloub. Když je myslí hloub, pak patří do etiky, jako když bědujem nad strašným zločinem; nebo do náboženství, jako když se bezbožníku říká blázen. Když moderní výchova mluví o rozumnosti a kritickém myšlení, pak to také nemá jiný než svého druhu etický, přesněji politický význam. Kam se nám podělo něco, co by bylo na rozumu rozumného, myslím teď ten starý řecký mýtus? Jestli přežívá, pak jako sebeklam. Ti, kdo se jím rádi zaštiťují právě v tomto řeckém smyslu, zřídka kdy chodí po jeho cestách. A pokud se nakonec vyskytne opravdový Sókratés, stejně ho hodí za hlavu.

Co víme?

Takřka od přirozenosti upadáme v přesvědčení, že je přirozenosti, že je něco pevného, jistého a jasného. Jako si každý rád zařídí svůj domov co nejpohodlněji, zabydlujeme se i my zde na zemi a od vnějšku se oddělujeme zdí tohoto přesvědčení. Ale bližší skutečnosti je, že nic není jisté a že slunce zítra nemusí vyjít. A to samé platí o našem nitru, zde především, protože v nitru nás každým dnem a každou hodinou děsí úzkost.

Prostořeká

Bylo jedno tajemství, které znali jen členové úzkého kroužku osvícených, a to tajemství nešlo vyslovit. Aby je člověk poznal, musel se podrobit složitému a temnému rituálu, při němž vniklo přímo do jeho mysli. Jednou se zasvěcení zúčastnila prostinká dívenka. Den poté pásla s přítelkyněmi na lukách kozy a dívky se jí vyptávaly. Ona vyslovila tajemství jedinou větou, takže by i nejhloupější pacholek porozuměl. Když se o tom dozvěděl mistr, dal si ji zavolat a zle jí vyčinil: „Ty prostořeká!“