Trochu mě vyděsilo, když jsem se v několika čtenářských komentářích Dawkinsova Božího bludu dočetl, že je to kniha plná mistrovské argumentace. Já jsem měl naopak pocit, že je to argumentace velice slabá. Na druhou stranu, jakkoliv jsem byl z tohoto hlediska zklamán, našel jsem o to vydatnější námět k přemýšlení v otázce, proč je někdo z této knihy tak nadšený.
Pan Dawkins se podivuje nad neoprávněným respektem, s jakým se obvykle o náboženství mluví. Proč můžete napsat do novin zdrcující, jízlivou kritiku restaurace, ale vyjadřovat se podobně o náboženství je považováno za nevhodné? Ale představte si matku s ošklivým dítětem. Řeknete jí do očí: Maminko, vy máte ale ošklivé dítě? Třebaže je to pravda, víme o citech, které ke svému dítěti chová, a budeme to brát v potaz. To není hluboká filosofie, ale základní slušnost.
Ke knize Richarda Dawkinse Boží blud mě přivedla nadšená hodnocení některých čtenářů, kteří se s ní ztotožnili jako s vyčerpávajícím shrnutím ateistického přesvědčení. Proto jsem k ní přistupoval s očekáváním, že její argumentace bude z filosofického hlediska zajímavá. V tomto ohledu jsem se ošklivě zklamal: Stylem připomíná komunistické agitační spisky, kde je absence rozhledu a argumentační omezenost kompenzována rétorikou vlastníků pravdy. Klasický postup filosofického tázání, které se ptá po celku skutečnosti a snaží se jít až nejzazším předpokladům, je jí zcela cizí. Vlastně se neptá vůbec, má totiž předem jasno.
Přečíst si Buď – anebo byl můj dlouholetý sen. Nakonec jsem se k němu dostal prostřednictvím slovenského překladu Milana Žitného. I když to byla moje první slovenská kniha, navíc docela komplikovaná, četla se překvapivě lehce. A už na úvod musím říct, že má očekávání rozhodně nezklamala. Formálně pestrá sbírka aforismů, úvah i novely osciluje mezi nevázanou rozpustilostí a smrtelnou vážností. Vydána byla pod pseudonymem jako soubor náhodně nalezených textů dalších osob, z nichž některé se tváří, jako by vydávaly pod pseudonymem díla dalších osob. Zkrátka Kierkegaard je všechno, jen ne jednoduchý.
14. července 1789 se rozvášněný dav zmocnil Bastily. Začala Velká francouzská revoluce. Ale přestože tento den ve Francii dodnes slaví jako národní svátek, mám velký problém vidět v něm něco jiného než národní ostudu.
Jsou lidé, kteří by téměř na vše nejraději žádali “vědecký důkaz”. Zdá se, že jako dříve Atlas, dnes nese svět na svých ramenou věda a jen díky ní nespadne. Dokonce jsem už pěkných pár lidí slyšel požadovat vědecký důkaz existence boha. Někdy narazí na oponenta, který jim tvrdí, že to už je dávno vědecky dokázáno a vysouká nějaký starý scholastický argument. Mnozí filosofové považovali za svou svatou povinnost dokázat existenci vnějšího světa. Inu, co věda nedokáže, jako by nebylo. A hrůza hrůzoucí, bez světa jsme zůstali dodnes. Ale asi to nebude tak horké. Soudě z toho, jak si tu pěkně žijeme, mohou být i věci, které věda dokázat neumí, či nemůže.
Spinozova Etika na mě působí značně rozporuplně. Používá nepřípadnou geometrickou metodu, je z ní na hony cítit rozumová hybris, a přeci je v ní něco, co ukazuje na hluboce pravdivou intuici. Například vztah věcí a mysli. Otázku, jak mohou naše ideje odpovídat vnějším věcem, řeší tak, že souvislost idejí odpovídá souvislosti věcí, protože obojí je jen projevem něčeho třetího, projevem různých atributů téže substance. Jinak ale tvoří věci i ideje naprosto nezávislé řady.
Napadlo mě onehdy, jakou roli hraje v životě tajemství. Jistě je čím dál víc lidí, kteří mají pocit, že život žádnou záhadu nepředstavuje. Vědí, jak to na světě chodí. Na mapách dnes už nejsou bílá místa, kde žijí lvi. Vědci rozluštili lidský genom. Na nebi se nevznášejí bohové ani andělé, ale družice. Jsou sice stále ještě místa ve vesmíru, kam nedohlédneme, to je ale jen podružná překážka, kterou lze postupem techniky stále zmenšovat – a nakonec, sotva lze očekávat, že tam objevíme něco opravdu zajímavého. Dnes už zkrátka jsme znalí světa.
Na jednu stranu je Kantovo myšlení velice přesné a střízlivé. Odhaluje, že myšlenky, které pocházejí pouze z našeho rozumování, ale ve skutečnosti jim nic neodpovídá, jsou prázdné. Na druhou stranu překvapuje odvážným a na první pohled velmi nestřízlivým tvrzením, že příroda je vlastně výtvor naší představivosti. Nehrozí pak nebezpečí, že prázdné bude veškeré naše poznání, pokud je jen v naší představivosti a nic skutečného, nic „o sobě” mu neodpovídá?
Nelze si nevšimnout jisté pedantské posedlosti, se kterou chce Kant vše svázat, podchytit a systematizovat. Úplné tabulky, které mají popisovat veškerou možnou zkušenost a mimo které už si nikdy nic dalšího nebude možné představit. Nejprve je systematizován názor a rozvažování, pak ideje rozumu, které nemají dokonce žádný reálný předmět a jsou zde jen kvůli tomu, aby mohl být systém úplný. Názor, rozvažování a rozum jsou zasazeny do subjektu jako podmínka veškeré možné zkušenosti, a tak je konečně vše a priori uzavřeno a nezůstává nic, co by systém nepodchytil. Zajímavé je, jak přesto odevšad prosvítá jakýsi tajemný základ, který zůstal mimo systém, ale který nelze dost dobře ignorovat – jako noumena i jako subjekt, zůstávající vždy mimo názor.
Filosofie se dlouho, z velké části nevědomě, snažila vysvětlit svět tím, že ho znovu stvořila. Neptala se už, opojená rozkoší tvůrce, jestli to, co tvoří, je skutečně onen svět, který chtěla vysvětlit. Kant boří tyto uměle stvořené světy, když ukazuje, že vše, co je předmětem naší zkušenosti, není ničím samo o sobě, ale je to pouze jev, podřízený apriorním pravidlům názoru a rozvažování. Zdá se, že dál už nemůžeme překračovat hranice zkušenosti a pokračovat v metafyzické velkovýrobě.
“Vím, že nic nevím.” Nikdy jsem neměl příliš pochopení pro obdiv, kterého se za ta slova Sókratovi dostává. Chtěl jsem vědět a filosofie měla věcem přijít na kloub, ne takhle házet flintu do žita. Vzdát se všeho vědění, to byl přesný opak toho, po čem má duše toužila.
