Dokažte to vědecky…

Jsou lidé, kteří by téměř na vše nejraději žádali “vědecký důkaz”. Zdá se, že jako dříve Atlas, dnes nese svět na svých ramenou věda a jen díky ní nespadne. Dokonce jsem už pěkných pár lidí slyšel požadovat vědecký důkaz existence boha. Někdy narazí na oponenta, který jim tvrdí, že to už je dávno vědecky dokázáno a vysouká nějaký starý scholastický argument. Mnozí filosofové považovali za svou svatou povinnost dokázat existenci vnějšího světa. Inu, co věda nedokáže, jako by nebylo. A hrůza hrůzoucí, bez světa jsme zůstali dodnes. Ale asi to nebude tak horké. Soudě z toho, jak si tu pěkně žijeme, mohou být i věci, které věda dokázat neumí, či nemůže.

Spinoza: tělo a mysl

Spinozova Etika na mě působí značně rozporuplně. Používá nepřípadnou geometrickou metodu, je z ní na hony cítit rozumová hybris, a přeci je v ní něco, co ukazuje na hluboce pravdivou intuici. Například vztah věcí a mysli. Otázku, jak mohou naše ideje odpovídat vnějším věcem, řeší tak, že souvislost idejí odpovídá souvislosti věcí, protože obojí je jen projevem něčeho třetího, projevem různých atributů téže substance. Jinak ale tvoří věci i ideje naprosto nezávislé řady.

Tajemství

Napadlo mě onehdy, jakou roli hraje v životě tajemství. Jistě je čím dál víc lidí, kteří mají pocit, že život žádnou záhadu nepředstavuje. Vědí, jak to na světě chodí. Na mapách dnes už nejsou bílá místa, kde žijí lvi. Vědci rozluštili lidský genom. Na nebi se nevznášejí bohové ani andělé, ale družice. Jsou sice stále ještě místa ve vesmíru, kam nedohlédneme, to je ale jen podružná překážka, kterou lze postupem techniky stále zmenšovat – a nakonec, sotva lze očekávat, že tam objevíme něco opravdu zajímavého. Dnes už zkrátka jsme znalí světa.

Poznámky ke Kantovi: Vědomí a skutečnost

Na jednu stranu je Kantovo myšlení velice přesné a střízlivé. Odhaluje, že myšlenky, které pocházejí pouze z našeho rozumování, ale ve skutečnosti jim nic neodpovídá, jsou prázdné. Na druhou stranu překvapuje odvážným a na první pohled velmi nestřízlivým tvrzením, že příroda je vlastně výtvor naší představivosti. Nehrozí pak nebezpečí, že prázdné bude veškeré naše poznání, pokud je jen v naší představivosti a nic skutečného, nic „o sobě” mu neodpovídá?

Poznámky ke Kantovi: Systém

Nelze si nevšimnout jisté pedantské posedlosti, se kterou chce Kant vše svázat, podchytit a systematizovat. Úplné tabulky, které mají popisovat veškerou možnou zkušenost a mimo které už si nikdy nic dalšího nebude možné představit. Nejprve je systematizován názor a rozvažování, pak ideje rozumu, které nemají dokonce žádný reálný předmět a jsou zde jen kvůli tomu, aby mohl být systém úplný. Názor, rozvažování a rozum jsou zasazeny do subjektu jako podmínka veškeré možné zkušenosti, a tak je konečně vše a priori uzavřeno a nezůstává nic, co by systém nepodchytil. Zajímavé je, jak přesto odevšad prosvítá jakýsi tajemný základ, který zůstal mimo systém, ale který nelze dost dobře ignorovat – jako noumena i jako subjekt, zůstávající vždy mimo názor.

Poznámky ke Kantovi: Stroj na realitu

Filosofie se dlouho, z velké části nevědomě, snažila vysvětlit svět tím, že ho znovu stvořila. Neptala se už, opojená rozkoší tvůrce, jestli to, co tvoří, je skutečně onen svět, který chtěla vysvětlit. Kant boří tyto uměle stvořené světy, když ukazuje, že vše, co je předmětem naší zkušenosti, není ničím samo o sobě, ale je to pouze jev, podřízený apriorním pravidlům názoru a rozvažování. Zdá se, že dál už nemůžeme překračovat hranice zkušenosti a pokračovat v metafyzické velkovýrobě.

Sókratés

“Vím, že nic nevím.” Nikdy jsem neměl příliš pochopení pro obdiv, kterého se za ta slova Sókratovi dostává. Chtěl jsem vědět a filosofie měla věcem přijít na kloub, ne takhle házet flintu do žita. Vzdát se všeho vědění, to byl přesný opak toho, po čem má duše toužila.

Mezi námi devianty

Pro jednotlivce, kteří se nějak vymykají většině, se najde spousta vhodných dehonestujících označení: mohou to být kacíři, blázni, zpátečníci, hlupáci a tmáři – nebo třeba devianti. Pro jednoduchost zůstaneme u tohoto názvu. Jednak ho chápu v obecnějším smyslu než jen sexuální deviace a na konkrétním slovu nakonec příliš nezáleží. Pokud je zrovna možná veřejná debata a devianti mají dost silný hlas, strhne se kolem toho mediální humbuk, dlouho se řeší, co vlastně je a co není deviace, a nakonec, až odstrkovaná menšina získá přízeň většiny, je zproštěna svého neblahého označení. Nedávno jsme to viděli při pochodu homosexuálů. Nechci zde bránit homosexuály, natož pak jejich pochody. Jen bych rád ukázal, že když jsme někdy považováni za devianty, ať už vyčníváme z jakéhokoliv důvodu, nemusíme se toho vlastně bát, pokud si zachováme čisté svědomí.

Arabská demokracie

Když se nedávno rozvášněný dav snažil vzít útokem izraelskou ambasádu v Káhiře, volal jeden z útočníků, že Nejvyšší vojenská rada teď musí dělat to, co chce lid. Lid chce lynčovat izraelského velvyslance, tedy dobře, lide, máš to mít – asi takhle si představují demokracii ony čerstvé výhonky „arabského jara“.

Můj svět

Proč říkáš “můj svět”? Vzal jsi ze společného, ohradil to, vyzdobil a uspořádal, k ostatním otočil ses zády a říkáš “můj svět”. Ale co když do tvého světa vtrhne nepřízeň, co když přijdou druzí a pohlédnou na tebe, co když se ti před oči postaví věc, která ti nahání strach? Jak rychle se pak ukáže, že svět vůbec není tvůj!

O rozumových důkazech

Co lze rozumově dokázat? Na jednu stranu cokoliv – záleží jen, odkud se rozhodneme začít a co budeme brát v potaz. Na druhou stranu nic – protože ten, komu něco dokazujeme, musí náš důkaz nejprve přijmout. Ale opět záleží jen na něm, kde se rozhodne začít a co bude brát v potaz.

Radost a látka

Sledoval jsem vědce, jak zkoumají chemické děje v mozku a mluví o radosti. Rozříznou oko a mluví o vidění. Ale přišlo mi, že mluví o ničem. Raduje se látka ve zkumavce a vidí obraz v zrcadle? Mozek a oko jsou nástroje, ale kde je v nich radující se a kde je vidoucí? Vždyť přece radující se a jeho radost, vidoucí a jeho vidění v ničem nepřipomínají chemikálii, mozek, oko ani žádnou jinou věc nebo vztah věcí, které se nacházejí ve světě.