Poznámky ke Kantovi: Vědomí a skutečnost

Na jednu stranu je Kantovo myšlení velice přesné a střízlivé. Odhaluje, že myšlenky, které pocházejí pouze z našeho rozumování, ale ve skutečnosti jim nic neodpovídá, jsou prázdné. Na druhou stranu překvapuje odvážným a na první pohled velmi nestřízlivým tvrzením, že příroda je vlastně výtvor naší představivosti. Nehrozí pak nebezpečí, že prázdné bude veškeré naše poznání, pokud je jen v naší představivosti a nic skutečného, nic „o sobě” mu neodpovídá?

Poznámky ke Kantovi: Systém

Nelze si nevšimnout jisté pedantské posedlosti, se kterou chce Kant vše svázat, podchytit a systematizovat. Úplné tabulky, které mají popisovat veškerou možnou zkušenost a mimo které už si nikdy nic dalšího nebude možné představit. Nejprve je systematizován názor a rozvažování, pak ideje rozumu, které nemají dokonce žádný reálný předmět a jsou zde jen kvůli tomu, aby mohl být systém úplný. Názor, rozvažování a rozum jsou zasazeny do subjektu jako podmínka veškeré možné zkušenosti, a tak je konečně vše a priori uzavřeno a nezůstává nic, co by systém nepodchytil. Zajímavé je, jak přesto odevšad prosvítá jakýsi tajemný základ, který zůstal mimo systém, ale který nelze dost dobře ignorovat – jako noumena i jako subjekt, zůstávající vždy mimo názor.

Poznámky ke Kantovi: Stroj na realitu

Filosofie se dlouho, z velké části nevědomě, snažila vysvětlit svět tím, že ho znovu stvořila. Neptala se už, opojená rozkoší tvůrce, jestli to, co tvoří, je skutečně onen svět, který chtěla vysvětlit. Kant boří tyto uměle stvořené světy, když ukazuje, že vše, co je předmětem naší zkušenosti, není ničím samo o sobě, ale je to pouze jev, podřízený apriorním pravidlům názoru a rozvažování. Zdá se, že dál už nemůžeme překračovat hranice zkušenosti a pokračovat v metafyzické velkovýrobě.

Sókratés

“Vím, že nic nevím.” Nikdy jsem neměl příliš pochopení pro obdiv, kterého se za ta slova Sókratovi dostává. Chtěl jsem vědět a filosofie měla věcem přijít na kloub, ne takhle házet flintu do žita. Vzdát se všeho vědění, to byl přesný opak toho, po čem má duše toužila.

Mezi námi devianty

Pro jednotlivce, kteří se nějak vymykají většině, se najde spousta vhodných dehonestujících označení: mohou to být kacíři, blázni, zpátečníci, hlupáci a tmáři – nebo třeba devianti. Pro jednoduchost zůstaneme u tohoto názvu. Jednak ho chápu v obecnějším smyslu než jen sexuální deviace a na konkrétním slovu nakonec příliš nezáleží. Pokud je zrovna možná veřejná debata a devianti mají dost silný hlas, strhne se kolem toho mediální humbuk, dlouho se řeší, co vlastně je a co není deviace, a nakonec, až odstrkovaná menšina získá přízeň většiny, je zproštěna svého neblahého označení. Nedávno jsme to viděli při pochodu homosexuálů. Nechci zde bránit homosexuály, natož pak jejich pochody. Jen bych rád ukázal, že když jsme někdy považováni za devianty, ať už vyčníváme z jakéhokoliv důvodu, nemusíme se toho vlastně bát, pokud si zachováme čisté svědomí.

Arabská demokracie

Když se nedávno rozvášněný dav snažil vzít útokem izraelskou ambasádu v Káhiře, volal jeden z útočníků, že Nejvyšší vojenská rada teď musí dělat to, co chce lid. Lid chce lynčovat izraelského velvyslance, tedy dobře, lide, máš to mít – asi takhle si představují demokracii ony čerstvé výhonky „arabského jara“.

Můj svět

Proč říkáš “můj svět”? Vzal jsi ze společného, ohradil to, vyzdobil a uspořádal, k ostatním otočil ses zády a říkáš “můj svět”. Ale co když do tvého světa vtrhne nepřízeň, co když přijdou druzí a pohlédnou na tebe, co když se ti před oči postaví věc, která ti nahání strach? Jak rychle se pak ukáže, že svět vůbec není tvůj!

O rozumových důkazech

Co lze rozumově dokázat? Na jednu stranu cokoliv – záleží jen, odkud se rozhodneme začít a co budeme brát v potaz. Na druhou stranu nic – protože ten, komu něco dokazujeme, musí náš důkaz nejprve přijmout. Ale opět záleží jen na něm, kde se rozhodne začít a co bude brát v potaz.

Radost a látka

Sledoval jsem vědce, jak zkoumají chemické děje v mozku a mluví o radosti. Rozříznou oko a mluví o vidění. Ale přišlo mi, že mluví o ničem. Raduje se látka ve zkumavce a vidí obraz v zrcadle? Mozek a oko jsou nástroje, ale kde je v nich radující se a kde je vidoucí? Vždyť přece radující se a jeho radost, vidoucí a jeho vidění v ničem nepřipomínají chemikálii, mozek, oko ani žádnou jinou věc nebo vztah věcí, které se nacházejí ve světě.

Halík vs. Švorcová: k diskuzi pod článkem

Tomáš Halík publikoval v deníku Právo glosu o Jiřině Švorcové a zakončil ji větou: “A tak se modlím za její duši, která je až nyní velmi překvapena tím, že Pánbůh opravdu existuje…” Na tom by nebylo nic zvláštního, článek sám o sobě byl slušný a od kněze bych jinou dikci ani nečekal. Mnohem zajímavější jsou ale hysterické reakce, které jeho text vyvolal v diskuzi pod článkem, převzatým serverem novinky.cz.

„Vůle lidu“

Poslední výstupy odborových předáků ohledně chystané stávky dávají výbornou příležitost připomenout si, jak může způsob vyjadřování o člověku prozradit mnohem víc, než by si možná přál. Z věci, kterou bychom jinak shovívavě přešli, nám může najednou přeběhnout mráz po zádech, když je řečena určitým způsobem, a kromě samotného věcného sdělení začne vypovídat také o tom, jaký je celkový postoj mluvčího ke světu – jeho duchovní situace, chcete-li. A protože, jak píše Platón, obec je člověk psaný velkými písmeny, můžeme mít oprávněný důvod k obavám, když chce takový mluvčí překreslit svůj svět velkými písmeny na plátno politiky.

M. Merleau-Ponty – Viditelné a neviditelné

(poznámky ke knize) Filosofie jako tvoření. Co je smyslem filosofie? Chce porozumět bytí, které se jí stává otázkou. Pokud to dělá po způsobu reflexivní filosofie, ve snaze nahlédnout se vrací k bytí tak, jako by bylo možné vidět ho ze všech stran, z vnějšu i vnitřku, v samém jádře jeho bytí. To by ale musela být schopna postavit se zcela mimo bytí, být absolutním pozorovatelem, a tedy problém filosofie v tomto smyslu splývá v jedno s problémem stvoření z ničeho. Pokud toho nejsme schopni, nemůže filosofie uspět.