Na jednu stranu je Kantovo myšlení velice přesné a střízlivé. Odhaluje, že myšlenky, které pocházejí pouze z našeho rozumování, ale ve skutečnosti jim nic neodpovídá, jsou prázdné. Na druhou stranu překvapuje odvážným a na první pohled velmi nestřízlivým tvrzením, že příroda je vlastně výtvor naší představivosti. Nehrozí pak nebezpečí, že prázdné bude veškeré naše poznání, pokud je jen v naší představivosti a nic skutečného, nic „o sobě” mu neodpovídá?
Kritika vychází z toho, že vše, co se nás může nějak dotýkat a o čem můžeme mít ponětí, musí být naší představou. „Já myslím” tedy musí být u každé představy, ačkoli u něj žádná další představa není, a veškerá zkušenost je možná jen v tomto mimočasovém „já myslím”. Proto i vnější svět, příroda, je jen představou uvnitř „já myslím”. Na první pohled věrohodná rozumová úvaha: vždyť jak by se k nám dostalo ponětí o něčem, kdyby to nebylo v našem vědomí? Přesto zní uším žijícím ve světě zkušenosti nevěrohodně a víme, že úvahy bez opory ve zkušenosti jsou prázdné.
„Já myslím”, které vytváří zkušenost, najdeme jen v představivosti, kde bytí představ spočívá právě jen v tom, že je myslím. Ale u věcí, které jsou mimo, často žádné „já myslím” není. A pokud se tam nacházím v nějaké jiné formě prožívání, což jistě musím, abych o nich měl ponětí, jsem tam jen jakoby mimochodem, jako by věci zůstaly stejné, i kdybych tam nebyl, a spíše jsem u těchto věcí, jsem vedle nich, než aby ony byly ve mně. Nelze si to představit, protože představivost umí vytvářet jen představy uvnitř „já myslím”. Ve skutečnosti ale prožíváme vnější svět právě tak, že to nejsem já, že tam nejsem a že je to mimo mě. Obtíž v možnosti představit si skutečnost by nás ale neměla vést k tomu, že budeme za skutečnost vydávat něco, co si lze představit lépe.
S čím je například spojena původní skutečnost, která je mi dána, když něco vidím? Nedělám chybu, když na začátek pokládám vidoucího a viděné jako dva elementy a chci najít spojení, jak se viděné dostává k vidoucímu? Původně je přeci vidění, tedy ono spojení, a teprve toto spojení klade vidoucího a viděného jako od sebe odlišné. Syntéza je původní a vidění je v podstatě jen odlučování. Chceme-li tedy předpokládat nějaké nutné „já myslím”, které musí být u všeho, co se mě týká, pak je tím, co se ze syntézy skutečnosti odlučuje jako rozdílné od vnějšího světa, spíše než by tuto syntézu teprve vytvářelo.
Kritika vychází z toho, že syntéza v naší zkušenosti je možná jen jako výkon spontaneity naší poznávací mohutnosti. Ale vše, co zakouším, je tu již složené a elementy nacházím jen v tomto spojení. Nic takového jako rozmanitost bez syntézy nemohu zakoušet a nevím, jak bych mohl možnost něčeho takového jakkoliv nahlédnout. Není žádný důvod, proč bych nemohl nacházet syntézu v samotné skutečnosti a musel bych ji připisovat spontaneitě rozvažování, kromě argumentu, že vše, co mohu vůbec nacházet, musí být dílem spontaneity rozvažování. Ale právě to se mělo dokázat.
Kant jde až ke kořenům struktur skutečnosti a jistě mu náleží zásluha, že si jich všiml, začal je zkoumat a obrátil k nim pozornost od prázdných řečí. Ale tím, že je přisoudí subjektu, byť transcendentálnímu, je od základu zfalšoval. Výsledek kupodivu vypadá skoro jako skutečnost, pouze je postavená na hlavu. Možnosti zkušenosti jsou nám dány, mají charakter nutnosti, jsou všezahrnující atd. – ale podle Kanta visí v prázdnu či v představivosti, zatímco původně je prožíváme jako skutečnost samu. Jak je tato dvojznačnost možná?
V transcendentální dedukci jsme hledali podmínky, za nichž si vůbec mohu něco myslet a došli jsme až k „já myslím” jako subjektu transcendentální apercepce. Ale „já” v této větě nemá žádný obsah a nemůžeme si ho nijak představit. Jaký smysl pak má, když mluvíme o „já”? A ptáme-li se po významu „myslím”, pak když zmizelo já, které by myslelo, a když myšlení zde nemůže být proces myšlenek odehrávající se v čase, můžeme mluvit už jen o tom, že tu něco vůbec je. „Já myslím” tu dosahuje takového stupně obecnosti, že nemůže znamenat nic jiného než skutečnost vůbec a já i myšlení zůstává jen jako prázdná slupka, zbývající po falešném předpokladu, že vše, o čem mám ponětí a co se mě nějak dotýká, musí být moje představa. Je to vlastně špatně pojmenovaná skutečnost. To, co nutně provází každou zkušenost, představu i věc, co je činí možnými, není v posled žádné „já myslím”, ale skutečnost, která by činila možné i jakékoliv transcendentální „já myslím”, ať už by znamenalo cokoliv.
Toto špatné pojmenování má jednu úžasnou výhodu: zajišťuje zdání shody se skutečností, protože vlastně míní něco jiného, než říká, a pokud chápeme, co je opravdu míněno, bez ohledu na použitý výraz, máme tu samotnou skutečnost, proti níž nelze vznést námitek. Zároveň nám dovoluje vyvozovat naprosto klamné závěry, pokud pro změnu nehledíme na to, co míní, ale co říká. Skutečnost se pak mění v představu a přírodu máme hned před sebou jako systém, který jsme sami stvořili.
Nejsem člověk povolaný k výkladu Kritiky čistého rozumu. Jsou zde jistě souvislosti, které jsem nepostřehl a o nichž nevím. Třeba jsem Kanta vůbec nepochopil. Mohu ale přemýšlet nad tématy, které Kritika předkládá. Ať má proto laskavý čtenář na mysli, že se spíše snažím pochopit Kantův problém, než podat jeho výklad.