Po nedávném útoku v Berlíně se na tabuli, kam lidé psali své vzkazy obětem, objevily mezi dalšími dvě různé věty. Hatred never wins. A kousek pod tím: Es gibt keinen Gott. Jeden říká, že nenávist nevyhraje, druhý, že není žádný bůh. Vlastně jsou to dva přesné protiklady.
Někdy lidé tváří v tvář neštěstí usoudí, že takový svět nemohl nikdo zodpovědný vytvořit. Nebo se alespoň ptají: Proč Bůh dopouští zlo? Ale má taková otázka vůbec smysl? Jako každá otázka totiž předpokládá, že by to mohlo být i jinak. Jenže jak by mohla konečná lidská bytost, která nezná vlastní počátek ani konec, vystoupit z bytí a narýsovat ho nějak jinak a lépe? Zní to absurdně? A přitom naše obviňování a ospravedlňování Boha není nic jiného. Začínáme od špatného konce. Skutečnost není otázkou naší volby nebo našeho soudu, ale přijetí toho, co je a co jinak být nemůže. Nemůžeme si ji vymyslet ani vyvzdorovat. Můžeme se jen ptát, co se s tím dá dělat.
Znáte ten příběh, jak Ježíšovi učedníci vidí slepého od narození a ptají se: Mistře, kdo zhřešil, on, nebo jeho rodiče? Učedníci mají jasno: Tohle musí mít nějakou příčinu a když se nad tím jeden pořádně zamyslí, tak na to přijde. Ale Ježíš odpoví: “Ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky”. Jednoduše řečeno, neptejte se po příčinách, špatné věci se stávají dobrým i zlým, ptejte se, co se dá dělat, když už se něco špatného stalo. Vysvětlení neleží v minulosti. Nesmyslná věc dochází smyslu tím, že dobře dopadne.
Nebo si myslíme, že dokážeme pochopit bytí? Boha a svět, zrození a smrt, jakkoliv chceme říkat tomu základnímu? Něco, co zakoušíme pouze ve formě naprosté vydanosti, naprosté převahy, která je nad námi vykonávána? Mohou mít věřící pojem Boha, aby ho ospravedlnili, a pochybovači, aby ho obvinili? Copak takový demiurg, nejvyšší konstruktér, není jen směšnou představou toho, jak bychom to dělali my, kdybychom tvořili svět? Neděláme si tím falešný pojem o tom, čím jsme pojati?
Jen proto, že jsme nepřijali skutečnost, může vyvstávat v naší mysli obraz Boha jako někoho, kdo stojí proti nám, kdo nám připravuje úklady a těžkosti na naší cestě životem. Místo moci, která nám dává dýchat, radovat se i rmoutit, která nám dává žít a je doplněním všeho, co nám schází, je to najednou viník, který nás dostal do téhle šlamastyky. Ale pokud skutečnost přijmeme, může být v každé situaci jen s námi a pro nás.
Když se podíváme na obrazy boha, které předkládají křesťané, zdá se někdy, že dva tisíce let je stále příliš krátká doba, abychom pochopili podstatu křesťanství. A nevěřící se tomu nepochopení zdatně učí od křesťanů. Máme tu boha, který nás trestá, který na nás dopouští zlo, který nás umlčuje, kterého nechápeme, který nás mučí ohněm a sírou. Není však podstatou křesťanství vtělení? A jak vypadal ten “triumfální” příchod Boha na svět? Narodí se jako člověk, nechá se od lidí utýrat a zemře ohavnější smrtí, než si většina z nás dovede představit. Naprosté selhání. Boží odpověď na otázku utrpení je, že Bůh sám trpí. Naše utrpení je jeho utrpením a naše bezmoc jeho bezmocí. To je boží theodicea. A jakoby mimochodem, když se zcela ztotožní s naším trápením a s naší smrtelností, nechá to vše za sebou jako něco, co pomíjí a co nakonec nemá žádnou moc. Co nikdy nezvítězí.
Někdy vydá jedna písnička za tisíc slov. Jako moje tajná summa theologiae – Laughing With od Reginy Spektor.