O Ničem

08.08. 2014

O ničem se těžko mluví a ještě hůř se mluví o Ničem s velkým N. Za stejnými slovy se může skrývat něco (nebo spíše nic?) úplně jiného a naprosto totožná věta v ústech dvou lidí může být jednou svatá pravda, podruhé nejpustší blud.
Četl jsem komentář Davida Nováka k jednomu rozhovoru Tomáše Halíka, který prohlásil: „Věřím, že to Nic, kterému kráčím vstříc ve smrti, je jen jedním z dalších jmen Božích“. Vyznění Novákova komentáře je, že tímto přístupem „Boha tlačíme do filozofických kategorií, které sice sedí, ale nikoli z teologického úhlu pohledu“.  Jenže mnohem víc se tu ukazuje, že Halík se dotkl něčeho, co leží daleko za horizontem tradiční evangelikální zbožnosti. Abych nebyl nespravedlivý – ono to leží za horizontem našeho běžného myšlení obecně. Oba pánové ale pravděpodobně mluví o něčem naprosto odlišném.
Pan Novák sice uznává, že z filozofického a logického pohledu nemohou naše koncepty popsat Boha a že Bůh je naprosto jiný. Jenže když čteme Písmo, dozvídáme se o něm spoustu věcí a „Ježíš a autoři Nového zákona nenazývají Boha tajemstvím, ale snaží se ho svým čtenářům popsat a přiblížit.“ Když ale řeknete Nic, můžete si do něj dosadit cokoliv. „Nic je cosi amorfního a je jen na nás, čím ho vyplníme.“
Problém je, že když někteří lidé mluví o Bohu jako o Ničem, naprosto nemají na mysli neznámého boha filozofů. Nemají na mysli nic jako něco chybějícího ani nic jako popření všeho, ale živého Boha, jehož poznání přesahuje veškeré naše pomyšlení. Když říkají, že Boha neznáme, myslí tím, že v poznání Boha přijdeme o veškeré naše poznání. Že teprve, když všechno ztratíme, tak Ho nalezneme. Že poznat Boha znamená být od něho poznán. Je to Nic jako v plnosti prožitá zkušenost Boha, kterému neodpovídá nic v mezích naší zkušenosti, Nic jako světlo, které je tak jasné, že nás dočista oslepí. Je to poznání zcela paradoxní, jako když se apoštol Pavel modlí, aby Efezští mohli „poznat Kristovu lásku, která převyšuje poznání.“
Pan Novák nemá na mysli Nic s velkým N. Jasně to ukazuje tvrzení jako: Nic je cosi amorfního, je na nás, čím ho vyplníme, a můžeme si do něj dosadit, co chceme. Takhle pojaté nic je ale stínem něčeho, je to nic, které jsme sami vytvořili. Nic s velkým N nemůže být amorfní. Amorfní může být jen něco, hranice čeho můžeme přehlédnout, ale Nic je zcela mimo hranice našeho pohledu. Nic tu není od toho, abychom ho něčím vyplňovali, a do Ničeho si nemůžeme nic dosadit. Nic samo vyplňuje a dosazuje. Bůh jako Nic je naprostá plnost. Bůh jako Nic neznamená, že tu není, ale že tu je naprosto. Jenom my se v něm jaksi ztrácíme.
Mám ale dojem, že co možná díky dlouhé mystické tradici nahlédne katolík, je za horizontem toho, co bych nazval evangelikálním světovým názorem. Názorem, který se sice chce přísně držet Bible a někdy si namlouvá, že jí rozumí stejně jako apoštolé, ve skutečnosti je ale hluboce zakořeněn v tomtéž moderním myšlenkovém proudu, z něhož vyrostl racionalismus, kapitalismus a osvícenství. Je v něm něco strašně egoistického a z toho plyne přímo lepivá dvojakost. Bůh je sice jiný, ale v podstatě ho známe. Patříme sice Bohu, ale Bůh jedná výhradně skrze naše ego. Pomyšlení, že bychom se mohli v Bohu ztratit natolik, že z našeho ega a poznání nezbude nic a že v té největší chudobě přesto nalezneme největší poklad, vyvolá v mnohých patrně hrůzu.
Nic jako další Boží jméno tak není „mnohem více filozofická než teologická“ koncepce. Ale ona to není ani teologická koncepce, protože to není žádná koncepce a protože teologie je jen lidská snaha porozumět Bohu. Tady jsme mimo veškeré lidské kategorie, protože jsme u Boha. Nic filozofů popisuje pan Novák citátem z Kanta: „Když se filozof dívá na zjevení, případně na věřící rozum, dívá se na mez, za kterou se necítí, nehodnotí a nechová se jako kompetentní.“ Ale když mluví o Bohu jako o Ničem mystik, tak je za touto hranicí doma.  Podobně nepřípadný je v této souvislosti verš z 1. Korintským: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha, jsou mu bláznovstvím a nedají se chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ Pan Novák jím zřejmě chtěl diskvalifikovat názor filozofa jako přirozeného člověka. Když je ale řeč o Ničem křesťanských mystiků, diskvalifikuje tento verš naopak každého, kdo nechápe Nic, o kterém mluvili.
A nakonec, není tak úplně pravda, že žádné obtíže našeho chápání nevedly Boha „k tomu, aby o sobě říkal, že jedním z jeho jmen je Nic“. Neříká Bůh Mojžíšovi „Jsem, který jsem“? Dodává k tomu něco? Říká snad, kdo je? Ne, Mojžíš jen ví, že „JSEM mě poslal k vám.“ Takové totální bytí má z našeho lidského pohledu strašně blízko k Ničemu.

Žádné komentáře

Komentáře nejsou povoleny.