Už dlouho mě žádný film tak silně neoslovil. Od úvodních slov až po závěrečnou větu v něm jde o jediné. O hledání lásky, místa a způsobu, kde by mohla dosáhnout naplnění. A že není ideologicky vyhraněný, nic nevnucuje, ale spíše jen pozoruje a přináší otázky, to je právě výhoda, která z něj může učinit intenzivní meditativní zkušenost.
Film Noviciát (Novitiate, 2018) sleduje cestu mladé Cathleen, vyrůstající v poněkud neutěšených rodinných poměrech, do skupiny dívek usilujících z nejrůznějších, hlubokých i pošetilých důvodů, o přijetí do přísného Řádu sester milované růže. Některé neuspějí, jiné pomalu směřují k cíli, a nakonec přichází nečekané zemětřesení v podobě závěrů Druhého vatikánského koncilu.
Že to bude o lásce a jejím hledání, je zřejmé už z úvodního monologu: “Mnoho lidí by nepochopilo, jak se někdo tak mladý, kdo má celý život před sebou, může chtít vzdát všeho pro Boha. … Nechápou, že pod tím vším jsme byly zamilovanými ženami.”
A často je to láska problematická. To se ukazuje nejen v banálních vyznáních sestry Evelyn zápasící s pochybnostmi, zda jsme si Boha jen nevymysleli, ale především v daleko fyzičtějším vyznání Cathleen toužící po tom, aby její láska k Bohu byla opětována. Touha tak silná, že když ji úsilí o společenství s Bohem nenaplnilo, přivedla ji až k intimnímu sblížení s jednou ze sester.
Cathleen hledá v klášteře duchovní útěchu, a pak skončí v náručí sestry škemrajíc o trochu fyzické něhy. Není to paradox? K tomu nesmíme přistupovat jako pošklebovači, kteří se rozzáří nad selháním jejího projektu a pošetile tvrdí, že to tak muselo skončit, když si začala s neviditelným milencem. Ti nevědí nic o extatické rozkoši, které se občas dostane tomu, kdo všechno ztratil, kterou lze najít na dně rezignace, bolesti a ztráty. Co jsou pro toho, kdo ji zakusil, všechny ženy nebo všichni muži světa? A přeci, když Cathleen škemrá o útěchu, není mnohem skandálnější než její vlastní selhání fakt, že ji předně nedostala od Boha?
Problém je, jak říká Karl Rahner, že ve vztahu Boha a člověka jsou blízkost a vzdálenost přímo, nikoliv nepřímo úměrné. Bůh je Nejbližší ve chvíli, kdy se stane také Nejvzdálenějším. Je však možné žít v tomto absolutním protikladu trvale? Jako někteří mystici, kteří dosáhli trvalého stavu sjednocení duše s Bohem? Každopádně bychom asi měli přijmout možnost selhání jako něco naprosto očekávatelného v projektu, který dosahuje útěchy až v okamžiku, kdy se zříká naděje na veškerou útěchu. Protože až do tohoto krajního okamžiku člověk nemá nic a když mu schází síly vytrvat dál, je nasnadě, že chvilku dočasné útěchy mu může poskytnout i něco velice levného.
I přes to zůstává život v odříkání významným svědectvím. Vždyť jak může někdo, kdo má ženu, děti, přátele nebo majetek, důvěryhodně povzbudit ty, kdo to nemají, a ještě jim tvrdit, že život je dobrý a že přeci mají důvod být šťastní? Sestra Emanuela prosí v jedné modlitbě: “Dej, ať netoužím být utěšována, ale utěšuji.” Kdo je větší útěchou než ten, kdo už nic nemá, a přesto zůstává vděčný? Kdo nás lépe naučí radovat se radostí, která není naše? Dokonce i jeho případné selhání není svědectvím proti útěše bezútěšných, ale prostým důsledkem toho, že ještě něco chtěl. Kdo mu to může mít za zlé?
Nejhlubší rozpaky se mě ale zmocnily v samotném závěru. Cathleen se chystá složit věčné sliby a na knězovu otázku, čeho si žádá, odpoví po dlouhém váhání “Žádám něco víc”. To přeci obvykle bývá motivace ke vstupu do kláštera, a ne k jeho opuštění, jak se nyní zdá. Že bych to jen špatně pochopil a Cathleen přeci zůstane? Nakonec jsem našel odpověď v jednom rozhovoru s režisérkou Margaret Betts: “Je to určitě o lásce. Rámcem je myšlenka postupu od ‘ty jsi vše, co mohu kdy chtít’ k ‘žádám něco víc’. Je to trochu jako když se poprvé zamilujete – ve vztahu jde o to, aby vás ten druhý také miloval. Zdá se, že všechno, co musíme dělat, je přimět ho milovat vás. Jak to udělám? Měla bych se plazit po podlaze, měla bych se bičovat? Jak si zasloužím být milována? A pak se dostane do bodu, kdy žádá něco víc – vztah docházející potvrzení, rovný a vzájemný.”
Takže Cathleenino závěrečné vyznání skutečně problematizuje celý koncept lásky k Bohu. Děje se to ale dost citlivě na to, aby film nesklouzl k pokleslosti. Protože co je “něco víc”? Pro mnoho lidí je představa konečného uskutečnění spojená se sexuálním aktem nebo s rodičovstvím, a tak ona vulgární interpretace by zněla: “Měla si najít chlapa a mít děti.” Jenže není sexuální touha a touha po reprodukci nakonec také výrazem hledání něčeho víc, ale hledáním, které je slepé a většinou skončí s prázdnýma rukama? Jestli toto “víc” přivedlo Cathleeninu matku do nešťastné série bezútěšných partnerských vztahů a malou Cathleen do neuspokojivého a traumatizujícího rodinného prostředí, má takové “víc” vůbec nějakou cenu?
Ale “žádám něco víc” může být také určitý základní postoj, který Cathleen přivedl do kláštera, který ji z něj možná také odvede, ale který přesto můžeme stále nazývat vášní pro Boha. A tady vyvstává velká otázka, co tím vlastně myslíme, když říkáme, že Bůh nás miluje, pokud to nemá být jen dětská představa fiktivního milence. Jak docházíme potvrzujícího se a vzájemného vztahu s Bohem? Jak může být v tomto vztahu sexualita nikoliv potlačena, ale naplněna a překročena? Možná není vůbec od věci, jak se s pohoršením píše ve vyjádření Katolické ligy, že všechny dívky ve filmu mají ve vrcholném okamžiku mše orgastický výraz.