Modli se, poslouchej, zabíjej

Dokumentární seriál Modli se, poslouchej, zabíjej přibližuje “jeden z nejbizarnějších kriminálních případů ve Švédsku v moderní době, spletenec víry, sexu a kruté násilné smrti.” Nedávno se mu věnovaly dva články Náboženského infoservisu (zde a zde). Třebaže dokument je občas zbytečně natahovaný a dramatizované dialogy novinářů je nutné brát s rezervou, bylo to hrozně zajímavé. Obzvláště na mě zapůsobil jako ilustrace ke knize When God talks back, kterou jsem zrovna přečetl. Setkáváme se tu se spoustou témat z knihy: Hluboký, osobní a emocionální vztah k Bohu realizovaný v každodenním životě. Představa, že Bůh mluví přímo ke mně a že Bibli jako jeho slovo musím vztahovat přímo na sebe. Nebo interpretace různých všedních jevů jako Boží řeči. Jen v případu z Knutby jsou dovedeny k absurditě. Tady Bůh posílá SMSky nabádající k vraždě a Ježíš chce mít s Asou pohlavní styk. Stane se z něj zlý Bůh z Knutby, jak mu říká Sara.
Dokument vzbuzuje znepokojující otázky. Jak se něco takového mohlo stát? Je v charismatické kultuře něco tak nebezpečného? Nebo je to jen patologie, která se příležitostně objevuje v každém prostředí? Dovedu si podobný vývoj představit v nějaké sekulární rodině, na pracovišti, ve spolku nebo v politické straně. Ostatně hlavní faktory tragédie v Knutby, jako je narcismus, nezvládnutá sexuální žádost, manipulativnost, neschopnost soucitu, nejsou vůbec specificky náboženské. Pouze se v charismatickém sboru projevily specifickým způsobem. Ve většině církví k ničemu podobnému nedojde a dokonce i v Knutby z původních 100 členů toho, co byl údajně před příchodem Asy “normální letniční sbor”, zbylo jen 12.
Všiml jsem si ale jednoho paradoxu. Věřící chtějí mít co nejbezprostřednější vztah k Bohu, ale realizují ho nakonec skrze prostředníka. Asa se stane něčím jako Pannou Marií. Takže navzdory teorii tu bezprostřední vztah k Bohu chybí. Pravda je venku.
To je hluboký pocit, který nás ovládá. Jeho původ můžeme formulovat slovy, že Bůh je absolutně jiný nebo že vědomí je zcela v moci nevědomí. Ale pravdivé to je právě ve své paradoxnosti, pokud je to jiné nejvlastnější, to nejvzdálenější nejbližší, to nejuvědomělejší nejnevědomější. Tak daleko většinou nedojdeme a jsme odkázáni na projekce, kdy tu “pravdu venku” umístíme do něčeho konkrétního uvnitř horizontu světa. Pravdu má nějaká doktrína, instituce nebo guru. Proto tak často vyhlížíme “profesionála”, který nám řekne, co je pravda. Třeba kněze, pastora, učitele, psychoterapeuta, politického vůdce, hvězdu showbyznysu.
I když se jedná o obecně lidský rys, v charismatické kultuře se mu obzvláště daří. Proč v ní třeba tak rezonují konspirační teorie? Protože její akutní apokalyptická víra je blízký příbuzný. A zřejmý nedostatek vědomého zvládnutí náboženských obsahů může vést také k divokým projekcím zlého Boha. Vlastně to přiznávám nerad, ale jistou potenciálně nebezpečnou nezralost, jistý nedostatek uvědomění vedoucí k neurotickým projevům v charismatické kultuře nelze popřít. Protože kdyby nebyli podřízeni vedoucím, kdyby nevěřili, že Bůh mluví k člověku, kdyby nechtěli mít co nejosobnější vztah s Ježíšem, kdyby neměli hrůzu z pekla, kdyby neočekávali brzký Kristův příchod, kdyby nebyli manipulovatelní skrze absolutní závislost na společenství církve…
Nemyslím, že typicky charismatické náboženské výrazy jsou méněcenné vzhledem k těm tradičním, že třeba mluvení v jazycích má menší nárok být považováno za symbolickou participaci na Boží skutečnosti než eucharistie. Co jim ale většinou chybí, je pochopení těchto výrazů jako symbolické participace. Když považuji viditelnou stránku výrazu za jeho totalitu, ztrácím jeho smysl a míjím se s tím, čím mě spojuje s neviditelným. Při mluvení v jazycích už se nespojuji s Bohem, ale mluvím prostě nějakou řečí, která je stejného druhu jako lidská, jen s tím rozdílem, že jí mluví andělé. Akt participace se ztratil v objektivním jevu.
Doslovná interpretace symbolického nás může oddělit od zdroje pravdy a zapřáhnout do vleku vnějších výrazů, které začnou dávat zvrácený smysl. Charismatická verze toho špatně pochopeného pocitu “pravda je venku”, ve kterém může člověk ztratit sám sebe i Boha. Na druhou stranu charismatická společenství disponují i živými, aktivními symboly nadanými smyslem, které je mohou chránit před podobným řáděním gangu šílených pastorů.
Možná je hlavním viníkem nezdravé pojetí autority, které pokládá řadové členy církve za nesvéprávné děti, a umožňuje tak, aby ve vedení bez větších překážek působili vyšinutí jedinci. A nezralost řadových členů, kteří jim dovolí tak působit.