Film Cédrica Kahna La prière (Modlitba) vypráví příběh mladého Thomase, který přijíždí do katolického rehabilitačního střediska ve francouzských Alpách, aby zde bojoval se svou závislostí na heroinu. Vybavuje se mi věta, kterou jsem kdysi četl: The opposite of addiction is not sobriety; the opposite of addiction is connection. Opakem závislosti není střízlivost; opakem závislosti je spojení. A právě tak zdejší léčba funguje.
Spojení s druhými zapojením do někdy až extrémní formy komunálního života. Každý klient má přiděleného svého “anděla strážného”, pravidlem je nikdy nebýt sám. Spojení s vlastním tělem a s okolním světem prostřednictvím fyzické práce. Ostatně boj se závislostí je sám o sobě hodně fyzický, setkáváme se s záchvaty, potyčkami, pranicemi a zběsilými útěky. Spojení s přírodou v nádherné, zadumané horské krajině. A spojení s tím (nebo s Tím?), s čím nás spojuje modlitba.
Zajímavé je, že i tady se vlastně ozývá fyzická stránka. Modlitba je totiž pro klienty povinná, ale víra ne. Modlitba tedy může hrát svou roli jako pouhý fyzický úkon. Na druhou stranu vidíme podivnou scénu s jeptiškou, která Thomase zfackuje (a opět se vracíme k fyzickému) jen proto, že jí jeho modlitby připadají neupřímné a nechce se k tomu přiznat.
Ať už si o takových metodách myslíme cokoliv, ukazuje se zde další podstatná otázka: Jaký je Thomasův postoj k víře? Alespoň zpočátku se asi příliš neliší od postojů ostatních klientů, se kterými se setkáváme. Nepřišli sem přeci z přesvědčení, ale protože věděli, že jinak umřou, že jinou možnost už nemají. Někteří jsou zcela bez víry, někteří se vyznávají z pochybností a hledají ujištění v různých znameních a odpovědích na jejich modlitby. Nakonec takovou transformativní zkušeností prochází i Thomas. Může být ale domněle vyslyšená modlitba zdrojem jistoty o Bohu? Trochu mi to připomíná scénu ze seriálu Nebe s.r.o., kde se oddělení vyslyšených modliteb specializuje na “zázračné” nalézání ztracených rukavic. Ke cti režiséra je však třeba říct, že nám ani zde nic nevnucuje. Staví Thomase do situace, kterou on sám může chápat jako zázrak nebo potvrzení své životní cesty, ale pro diváka zůstává otevřen volný prostor k interpretacím.
Takže jaké poselství vlastně film přináší? Já vysoce hodnotím právě realističnost, se kterou stojí rozkročený ve dvojznačnostech. Víra, komunita, modlitby – ono to prostě někdy pomáhá. Jestli ale mají protagonisté pravdu, nakolik jsou upřímní k sobě i k druhým, jestli nepřekračují hranice a jaká je pro koho správná cesta životem, to už je otázka jiná, kladená divákovi, aby na ni odpověděl sám za sebe.