Strávil jsem pár hodin nad obsáhlou Čítankou z marxistické filozofie. Ne že bych pocítil náhlé vábení levicové ideologie, ale chtěl jsem trochu lépe poznat tento podivný způsob myšlení, který měl tak hrozivé dějinné důsledky. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale musím se přiznat: jsem mu nakonec vděčný za mnohé náhledy, které bych jinak pravděpodobně vůbec nezískal. Marxismus mě o nich sice přímo nepoučil, ale umožnil mi pochopit, co mu chybí.
Marxistická filosofie je nerozlučně spjata s materialismem. Není to žádná nahodilá volba a zakladatelé marxismu si toho byli velmi dobře vědomi. Marx ví, že revoluce získává opravdu radikální energii až tam, kde člověk odvrhne poslední zbytky náboženství, a Lenin hrozí, že sebemenší ústupek z pozic materialismu otevírá dveře “kněžourství”. Materialismus je základní prostředek, jak člověka zbavit duchovní podřízenosti a bezvýhradně ho připravit pro revoluci, při které bude potřeba spíš násilí a bezohlednost než city a svědomí.
S materialismem ale vyvstává obtížný problém, jak se vypořádat s vědomím. Pokud definuje hmotu jako předmětnou realitu a pokud nic než hmota neexistuje, pak těžko může něco říci o vědomí, které je právě nepředmětným momentem skutečnosti. Zmůže se nanejvýš na tlachání o nekonečně složitém procesu odrazu vnější skutečnosti v lidském mozku, které nedává žádný smysl, protože bez vědomí odlišného od hmoty se vnější skutečnost nemá kam nebo v čem odrážet. Vždyť lidský mozek je také jen částí předmětné reality. Ať už odráží cokoliv, připomíná nanejvýš zrcadlo, které odráží celý svět, ale před kterým nestojí nikdo, kdo by odraz viděl.
Marxismus tu naráží na prastarý filosofický problém vztahu vědomí a hmoty a ztroskotává úplně stejně jako idealismus. Když je vědomí zatlačeno do kouta, nezbývá mu než povstat jako fantom, jako strašidlo a svět se zdvojuje na vědomí bez světa a svět bez vědomí. Duše jako by se vznášela v nějakém alternativním prostoru a svět je mrtvý a nevědomý. Jen v rámci tohoto rozštěpení má smysl typické marxistické dilema, zda je prvotní hmota, nebo duch. Otázka založená na iluzi, že svět představuje jednotný systém a že ho můžeme vysvětlit, když ho znovu stvoříme ve své představivosti z nějakých prvních principů. Chceme znát počáteční bod, ze kterého se systém rozvine, kameny, ze kterých poskládáme stavbu. Ale co když už v základech skutečnosti leží rozpor?
Pochopit, do jaké slepé uličky se tu marxistický výklad dostal, nám překvapivě pomůže – sám marxismus. Má totiž jednu podivuhodnou vlastnost. Zatím jsem se nesetkal s žádným jiným učením, které by v takové míře bylo samo sobě tím největším kritikem. Chvílemi se až vymyká chápání, jak může být filosofie založená na dialektice tak nedialektická, jak se chce kritika absolutního systému stát absolutním systémem a do jaké míry je teorie odcizení sama odcizená.
Marx analyzuje postavení dělníka, který je nucen pracovat pro jiného. Nepatří mu produkt jeho práce a nepatří mu ani jeho práce sama. Vše se stává pouhým zbožím a dělník žije jen proto, aby mohl pracovat. Uskutečnění práce je odskutečnění dělníka. Tak je odcizen nejen sám sobě, ale protože člověk je rodovou bytostí, je si skrze něj odcizen celý svět. A v tomto bídném životě hledá alespoň v podobě přízraků – jakým má být především náboženství – to, co je mu odňato.
Ale není touto analýzou skvěle vystižena podstata marxismu? Co když ani Marx neunikl zákonům přírody a v odcizeném světě vypracoval odcizenou filosofii? Co když filosofie zbídačených dělníků, filosofie třídy, která se stala pouhým předmětem, sama mění vše na pouhý předmět? Svět se stává objektivní realitou, vědomí mozkem, náboženství produktem výrobních vztahů. Důkazem pravdy je – průmysl. A v zpředmětněném světě se náboženství a povídání o duši stává opravdu pouhým přízrakem, pouhým stínem toho jediného, co je člověk ještě schopen vidět – hmoty.
V současnosti je hlavním nositelem tohoto postoje věda aspirující na pozici světonázoru. V marxistických intencích jistě stojí za zamyšlení fakt, že v moderní podobě se věda začíná rozvíjet právě nástupem kapitalismu. Každopádně zpředmětnění světa a jednostranné zaměření na ovládnutí přírody je podle mě jedním z hlavních příznaků krize současného světa. Při všech příslovečných úspěších vědy nedokázala dodnes pochopit, že skutečnost se nevyčerpává v předmětnosti. Nároky scientismu jsou jasným příkladem krajního odcizení světa.
Ale abych se vrátil k důvodům své vděčnosti. Materialismus má v době následující dlouhou nadvládu idealistické metafyziky tu nespornou výhodu, že nás může přimět začít z druhé strany, tak říkajíc s čistým stolem, bez zdvojeného duchovního světa obydleného imaginárními entitami. Může mít hygienickou, přímo očistnou funkci. Může nám pomoci vrátit duši tělu a učinit ji tak skutečnou. Protože duše není nic jiného než vědomí světa. Četl jsem pokusy o materialistické vysvětlení vědomí a málem jsem se lekl: Vždyť já s nimi skoro souhlasím. My opravdu nemáme jinou zkušenost než zkušenost tohoto světa. Tento svět je jedinou skutečností, která je nám přístupná. A cítil jsem, že je mezi námi jen malinký rozdíl, který ale ve výsledku znamená téměř vše. Skutečnost je pouze tento svět, ale oni vůbec nevidí, co všechno tento svět je.
Studiu marxismu vděčím za náhled, že hmota a vědomí, duše a tělo jsou jen dvě strany jediné skutečnosti. Že vědomí nevzniká z hmoty ani hmota z vědomí, ale obojí je toutéž skutečností, která má hmotný a vědomý rozměr. Hmota, která myslí, to je paradox možný díky paradoxní povaze skutečnosti a nebýt faktu, že jde o tutéž skutečnost, nemusela by mít hmota s vědomím vůbec nic společného. Jenže ve skutečnosti mohou být totéž.
Každý si může vybrat, jestli se stáhne ze světa do svého vědomí, nebo uteče před vědomím do vnějšího světa. Ale opravdovým úkolem celého člověka je být vědomím světa.