Proč říkáš “můj svět”? Vzal jsi ze společného, ohradil to, vyzdobil a uspořádal, k ostatním otočil ses zády a říkáš “můj svět”. Ale co když do tvého světa vtrhne nepřízeň, co když přijdou druzí a pohlédnou na tebe, co když se ti před oči postaví věc, která ti nahání strach? Jak rychle se pak ukáže, že svět vůbec není tvůj!
Co lze rozumově dokázat? Na jednu stranu cokoliv – záleží jen, odkud se rozhodneme začít a co budeme brát v potaz. Na druhou stranu nic – protože ten, komu něco dokazujeme, musí náš důkaz nejprve přijmout. Ale opět záleží jen na něm, kde se rozhodne začít a co bude brát v potaz.
Sledoval jsem vědce, jak zkoumají chemické děje v mozku a mluví o radosti. Rozříznou oko a mluví o vidění. Ale přišlo mi, že mluví o ničem. Raduje se látka ve zkumavce a vidí obraz v zrcadle? Mozek a oko jsou nástroje, ale kde je v nich radující se a kde je vidoucí? Vždyť přece radující se a jeho radost, vidoucí a jeho vidění v ničem nepřipomínají chemikálii, mozek, oko ani žádnou jinou věc nebo vztah věcí, které se nacházejí ve světě.
Tomáš Halík publikoval v deníku Právo glosu o Jiřině Švorcové a zakončil ji větou: “A tak se modlím za její duši, která je až nyní velmi překvapena tím, že Pánbůh opravdu existuje…” Na tom by nebylo nic zvláštního, článek sám o sobě byl slušný a od kněze bych jinou dikci ani nečekal. Mnohem zajímavější jsou ale hysterické reakce, které jeho text vyvolal v diskuzi pod článkem, převzatým serverem novinky.cz.