Hellénika

19.06. 2011

Měl jsem dvě místa, která jsem si dlouho přál navštívit: Izrael a Řecko. Athény a Jeruzalém. Město, kde rozkvetl zlatý květ lidské kultury, a město, které znamená naději konečného obnovení. Jen krátce bych je chtěl porovnat. Jeruzalém je pro mě vrcholně životný. Ze starého Jeruzaléma nezbylo skoro nic, ale zůstává zde i po jeho zpustošení nadpřirozené pouto, jakási Boží stopa. A Jeruzalém je předně to město, kde se kryje spása jedince, světa a dějin. Jeruzalém je živý, dokud se v něj věří.

Jak je to s Athénami? Cítil jsem dotek dávných časů a cítil jsem krásu, která vyzařuje z ruin jako cosi věčného, nadčasového. Ale cítil jsem nostalgii, že Athény byly slavné, Athény zašly a Athény už nikdo nevykoupí. Starým Athénám se lidé obdivují, ale nevěří v ně. Vzešly z mlýnice dějin, natáhly ruku po věčnosti, ale jejich věčnost drolí čas a nejsou zde bohové, kteří by vrátili éru jejich slávy. Možná je to věčnost vyrytá do kamene, ale budoucnost nemají.

Následují zápisky z mojí cesty po Řecku, kterou jsem vykonal na konci září 2000.


17.9. – Athény

V deset hodin už jsem konečně v hostelu, pořádně osvěžen sprchou. Že už jsem stihl projít kus města! Asi v půl sedmé jsme přijeli na náměstí Syntagma. Původně jsme měli přijet na náměstí Mitropoleos, ale v tamním kostele, jak jsem zjistil o chvíli později, když jsem tudy procházel, se konaly bohoslužby, byla tu spousta lidí a posílené policejní hlídky. Nevím dodnes, jestli byl zrovna nějaký pravoslavný svátek nebo co se tam vlastně dělo. Vystoupil jsem, nasadil si batoh na záda a ačkoli jsem předtím trochu nahlédl do mapy, vyrazil jsem spíše podle intuice než na jistotu. Syntagma je jedno z nejrozlehlejších a nejupravenějších athénských náměstí, obzvláště poté, co bylo nedávno rekonstruováno (v Athénách se teď rekonstruuje skoro všechno v rámci příprav na příští olympiádu). Takže jsem měl hned první dojem rušného, živého a moderního velkoměsta.

Rozhodl jsem se, že si zatím nebudu kupovat telefonní kartu a zkusím jít přímo do Marble Pension, kam jsem volal ještě z domova a kde prý měli volný pokoj. Na mapě to ani tak nevypadá, protože člověk nepočítá s převýšením. Většinou chodím všude pěšky, takže jsem ani nepomýšlel, že bych jel autobusem. Navíc, když už mi batoh pořádně ztěžkl a já bych se možná rád svezl, bylo celkem nemožné vybrat správný spoj a směr, když jsem neměl v ruce pořádnou mapu a nechtěl jsem riskovat, že bych se musel vracet kdovíodkud, kdybych nenastoupil správně. Takže jsem se chvíli motal uličkami, na každém kroku nějaký hotel nebo obchod se suvenýry, což dodává městu zvláštní jižanský, středomořský charakter. Takový podnikavý, trhovecký duch, lidé jsou otevřenější, společenštější, veřejnější, řekl bych „agoričtější“. Obzvláště později mě to upoutalo na Peloponnésu – mnoho prodavačů se nezdržovalo v krámě, ale seděli na židli přímo na ulici a do krámu jen zacházeli, když tam někdo přišel nebo chtěli někoho obsloužit. I v Athénách je celkem obvyklé, že prodavači vystaví zboží přímo na ulici před krám. Dokonce jsem viděl, jak třeba z prodejny nábytku vytahali židle, stoly, lampy, skříně a další zařízení na chodník a zastavili jimi skoro celou ulici. Abych ještě doplnil celkový dojem, někdy vás zarazí taková neuspořádanost, strohost, člověk by někdy řekl i bordel – třeba na masném tržišti nebo v některých postranních ulicích, taková pustota a nevlídnost, k čemuž jistě přispívá zdejší často drastická, i když možná účelná architektura.

Najednou jsem uviděl Akropoli, zlatě ozářenou zapadajícím sluncem na vysokém skalnatém vrcholku. Úchvatné, i na tu dálku a v tom spěchu. Památka jedné dávné, slavné éry, jejíž život vyhasl před tisíci let, ale jejíž výtvory ční dosud jako vrcholky nad mořem času, tu dodnes stojí krásná, jasná, ušlechtilá a její dnešní tichost a porušenost jen zdůrazňují, co je na ní tak věčně zvučného a neporušitelného. A jakási nostalgie připomíná, že věčná krása se nám vyjevuje jen ve smrtelných a dočasných tvarech, tak jako dojem z krásného dne doznívá s trochou stezku v západu slunce. S antikou jsem se setkal poněkud předčasně, nečekaně a ve zcela jiném duchu, než jsem očekával. Ve spěchu, zpocený a v nejistotě chci co nejdříve sehnat ubytování a jak se ženu, probíhám jen tak mimochodem okolo římské agory a škrábu se přímo na skálu Akropole. Kolem pomalu a klidně korzují turisté, venkovní posezení před restauracemi jsou zaplněná, lidé se baví a vyžívají. Ale kupodivu byl tenhle kontrastní pohled, pohled z dálky a z běhu, ostřejší než by bylo možné v jiném naladění, protože mě donutil nechat věci vyvstat jako něco, co se mě zrovna netýká, v jejich svébytnosti.

Věděl jsem, že musím Akropoli nějak obejít, abych se dostal na ulici Dionýsiú Aeropagitú a nejkratší cesta vede přeci přímo. Tak jsem se vyškrábal do kopce, vyzkoušel si kluzkost mramorových chodníčků, došel až na žádanou ulici a pustil se dolů. Ale přešel jsem trochu příliš dozadu na nějakou magistrálu, musel jsem se vrátit. Konečně jsem to našel. Místo vypadá krásně, je zapadlé až na konci slepé uličky hned vedle budovy evangelického sboru. Vejdu do recepce a hned mi padne do očí cedulka „no vacancies“. Takže jsem se pro jistotu rezignovaně přeptal a z hrůzou pomyslil na to, že cestou, kterou jsem seběhl z kopce se teď, s těžkým batohem na zádech, budu muset vracet. Už se setmělo. Závistivě jsem naslouchal zvuku televize a rodinné konverzaci, která ke mně doléhala v jedné tiché ulici z domů místních obyvatel. Koupil jsem si ve stánku s novinami telefonní kartu, našel i automat, nejdřív hned před divadlem Héróda Attika, pak před bránou na Akropoli, ale ani jeden nefungoval. Takže jdu odevzdaně k dalšímu potenciálnímu hotelu, mezitím všude koukám po telefonním automatu, až jsem se konečně dobral jednoho neobsazeného a funkčního na ulici Athinas, kde je ovšem zase natolik rušno, že sotva slyšíte vlastního slova. Dovolal jsem se a už jsem ani nedoufal, že uslyším tak sladké „yes, it’s possible“. Teď už jsem byl klidný a táhl se skrz naskrz propocený na náměstí Viktorias, kousek za ním jsem se znovu podíval do mapy a vidím, že hledám ulici Gylfordú – zrovna před chvílí jsem šel kolem ní a přemýšlel jsem, jak se to asi správně čte. Musel jsem sice jen kousek zpátky, ale kroky jsem měl už tak těžké, že jsem se tam sotva dobelhal.

Takže konečně bydlím. Platím 8000 dr. denně za prostornou modrou místnost se třemi postelemi, nočními stolky, zrcadlem a vlastním záchodem i sprchou. Jen je to pokoj hned vedle recepce, takže je tu příležitostně dost hlučno. Ale je to jen na tři dny a navíc už se hrozně těším, až si trochu odpočinu.


18.9. – Athény

Vyrazil jsem z hostelu v 9 hodin. Pěšky přes známá tři náměstí (Viktorias, Omonia a Plaka), kudy prochází jedna z hlavních tříd. V krámech a na tržištích se tu prodává snad naprosto všechno – od pletiva, sekaček, hrábí, přes oblečení, boty, potraviny, noviny, živé ptáky a zajíce, až po chobotničky a výstražné dopravní kužely. Pak jsem zabočil na svah pod Akropolí a proplétal se příjemnými starými ulicemi a uličkami plnými restaurací se zahrádkami. Dobloudil jsem až na svah přímo pod Akropolí, do čtvrti se zvláštní atmosférou, kde se uzounká ulička tak akorát pro jednoho člověka proplétá přes spoustu schodů a zákrutů mezi drobnými bachratými a shrbenými domky. Všechno – cesta, schody, zdi a domy je vybílené vápnem a září na slunci. Když se cesta rozšíří, sedí tu tiše na jednom plácku na lavičce starý pár. Čtvrť se jmenuje Anafiotika podle ostrova Anafi, jehož obyvatelé v minulém století přišli do Athén jako levná pracovní síla. Staří vypadají, jako by se od té doby nic nezměnilo.

Šel jsem na Akropoli. Tento pahorek byl už od 2. tisíciletí př. n. l. opevněn takzvanou kyklópskou hradbou. Význam zdejšího sídliště stoupl s průběhem vytváření athénského městského státu tzv. synoikismem, slučováním obcí pod centrální správu. Kolem roku 800 př. n. l. ovládaly Athény už celou Attiku. Stavební rozvoj započal za vlády tyrana Peisistrata v 6. st., kdy byl mimo jiné položen vodovod k městské studni. Za řecko-perských válek byly roku 480/79 srovnány se zemí, jen aby znovu povstaly v mnohem velkolepější podobě jako nové, zářivé a bohaté město. V té době se pod vedením svého okázalého a štědrého vůdce Perikla athénský námořní spolek pozdvihl v athénskou říši, která dokázala zastavit perskou rozpínavost a znamenala vážné ohrožení mocenské pozice Sparty. Napětí vyústilo roku 431 v peloponnéskou válku, z níž vyšla obec poražena, aby již nikdy nedosáhla dřívější slávy. Do pozadí je zatlačil nejprve vzestup Makedonie, posléze nástup římského impéria. Roku 86 př. n. l. město dobyl a poničil římský vojevůdce Sulla. Nového stavebního rozkvětu se dočkaly zejména za vlády císaře Hadriána, který měl město v oblibě a nechal tu vystavět agoru, knihovnu, lázně a jednu celou novou čtvrť. Athény byly i po skončení perikleovské éry centrem kultury a vzdělanosti. Mocní, ale těžkopádní Římané pociťovali méněcennost tváří v tvář úrovni řecké kultury. S celé říše se sem sjížděli turisté, mnohé dílny vyráběly upomínkové předměty, jako třeba kopie sochy Athény Parthenos. Až se postupně po císařském zákazu filosofických škol roku 529 Athény propadly na úroveň provinciálního města.

Ochránkyně města, Pallas Athéna, je dcerou Métidy (řecky Rozvážnost) a Dia. Když byla Métis těhotná, Zeus ji spolkl a sovooká Athéna se narodila z jeho hlavy, odvahou a rozvážností rovna svému otci. Héfaistos se sní chtěl spojit, ale bohyně v poslední chvíli zmizela, semeno spadlo na zem a ze Země se narodil Erechtheus. Athéna ho zavřeného ve schránce svěřila dcerám Kekropovým, aby ho střežili. Kekrops byl první athénský král, pračlověk, napůl muž, napůl had. Když se Athéna přela o Attiku s Poseidónem, rozsoudil jejich spor a přiřkl zemi bohyni. Jeho dcery ale nedodržely zákaz, schránu otevřely a když spatřily hrůzné tajemství, zešílely a vrhly se z Akropole. Stejný osud měl prý Aigeus, otec Thésea. Když se totiž Théseus vracel z Kréty jako přemožitel Mínótaura, zapoměl vyvěsit bílé plachty, což bylo domluvené znamení jeho vítězství. Aigeus si myslel, že syn zahynul, a vrhl se ze skály tam, kde stojí chrám bohyně Níké. Jinak právě Théseovi se přičítá synoikie, sjednocení roztroušených osad pod athénskou mocí.

Na prostranství před brankou do areálu se šikovaly skupiny turistů, před pokladnou se táhla dlouhá fronta. Zatím jsem tedy sestoupil po svahu s parkovou úpravou na druhou stranu pahorku a prohlédl si jižní svah Akropole. Sem si musíte koupit zvláštní vstupenku. Kromě německého školního zájezdu tu byli asi jen dva nebo tři lidé. Největší zdejší atrakcí je Dionýsovo divadlo, založené už v šestém století př. n. l. Během festivalu Velkých Dionýsií se zde o století později pořádala představení Sofoklových, Aischylových, Eurípidových i Aristofanových her – velká událost života tehdejší athénské obce. Ve 4. st. př. n. l. bylo divadlo vystavěno z kamene a mramoru a mohlo pojmout až 17 tisíc diváků. Dnes se zachovala jen nižší část hlediště. V centru přední řady je trochu vyvýšený trůn, kde sedával Dionýsův kněz. Z přední scény zbyla jen nízká zídka s poškozenými vlysy. Nalevo odtud se táhne až k divadlu Héróda Attika Eumenova stoa, vystavěná pergamským králem Eumenem II. na začátku 2 st. př. n . l jako promenáda pro návštěvníky divadla. Divadlo Héróda Attika z druhého století n. l., rekonstruované i s přední stěnou scaeny, se znovu používá k uměleckým vystoupením. Nahlédnout dovnitř můžete z horního cípu areálu nad Eumenovou stoou nebo z vyhlídky v areálu samotné Akropole. Nad Dionýsovým divadlem je ve skále jeskyně a vysoko nad ní se osaměle tyčí dva jónské sloupy. Zde stál původně Dionýsův chrám postavený ve 4.st. př. n. l. Thrasyllem. Dnes je to mariánská kaplička se spoustou svatých obrázků. Napravo je Kimónova hradba. Nalevo pak, nad Eumenovou stoou, je vícero menších objektů, mezi nimi Asklépion, bronzová dílna, Themidin chrám a zbytky raně křesťanské baziliky. Asklépiův kult byl přenesen do Athén z Epidauru. V chrámu byla studánka, u níž Arés usmrtil Hallirrhothia, syna Poseidónova, který znásilnil jeho dceru Alkippu. Pro tuto vraždu prý vznikl první soud a na paměť této události byl pahorek, kde se soud konal, pojmenován po Areovi Areopagos – ten je na opačné straně naproti severnímu svahu Akropole.

Vrátil jsem se k hlavnímu vstupu na Akropoli, fronta před vchodem se už rozpustila. Po mramorové pěšině vystupuji až k dřevěným schodů vedoucím k bělostným Propylajím. Jejich dojem se ještě umocňuje tím, že vzhlížíte z poměrně strmého schodiště vzhůru. Srdce staroslavných Athén dodnes vítá s velikou okázalostí. Napravo malý chrám bohyně Níké, nalevo obrazárna, ze které zbylo málo. Propylaje uvádí po Panathénaiské cestě na široké prostranství na vrcholu. Ve starověku tu bylo tolik různých staveb a soch, že téměř úplně zakrývaly výhled. Dnes je tu celkem volný prostor. Někde nalevo, kousek od Propylají stávala devítimetrová socha Feidiovy Athény Promachos. Cesta vede přímo k Parthenonu, největšímu monumentu athénské slávy. Chrám byl postaven za Perikleovy vlády v letech 447 – 438 př. n. l. pod dozorem slavného sochaře Feidia. Sloužil jednak jako úložiště pokladu athénského námořního spolku, přemístěného sem z Délu, jednak ukrýval Feidiovu sochu Athény Parthenos (Panna) v plné zbroji nesoucí na ruce dvoumetrovou bohyni Níké. Stavba se zachovala celkem nedotčena až do roku 1687, kdy při obléhání města Benátčany došlo k výbuchu zde umístěné turecké prachárny. Stojím před jeho čelem, zdvihám oči na vysoké mohutné sloupy a rozlámané vlysy. Obcházím jeho severní podélnou stranu. Uvnitř jsou kovová lešení a jeřáby.

Za Parthenonem je nenápadně zakopané muzeum, kde je vystaveno spousta pozoruhodných předmětů: nejrůznější sochy, pěkná sbírka kor, zbytky starých chrámů, vlysy z chrámu bohyně Níké, z Parthenonu a dalších staveb na Akropoli, konečně pak čtyři originály karyatid z Erechtheia. Kolem Římského oltáře jdu k východnímu okraji, kde je pěkná vyhlídka na Athény. A konečně k Erechtheiu, zajímavé budově vystavěné na několika výškových úrovních. Od Parthenonu je vidět jeho jižní terasa se slavnými karyatidami, pojmenovanými podle ostrova, z něhož pocházely modely pro tyto sochy. Na severní terase je pak v zemi prohlubeň po Poseidónově trojzubci, pozůstatek jeho sporu s Athénou o Attiku. V prostřední části byla dvoudílná svatyně, zasvěcená Poseidónovi, Athéně a Erechtheovi. Nakonec jsem ještě obešel Parthenon z jižní strany. Sestupuju dolů z Propylají, tentokrát po pravé straně kolem podstavce Agrippova pomníku.

To už bylo skoro tři hodiny. Trochu jsem pojedl a zamířil na náměstí Syntagma. Na jeho horní části v podchodu u novotou zářící stanice metra je expozice některých předmětů z místních vykopávek a zajímavá prosklená stěna, znázorňující průřez různými vrstvami, protínající mimo jiné několik hrobů, silnici i potrubí Peisistratova vodovodu. Našel jsem zastávku linky A2 do Glyfady a Vúly, pak si ještě odskočil do informačního centra, vyptal se na některé spoje, dostal mapu a jízdní řády, vracím se k zastávce, koupím ve stánku lístky na městkou dopravu a ve čtyři vyrážím do Glyfady, kde má být nejrušnější athénská pláž. Přes prázdniny tu možná bývá rušno, jak aspoň nasvědčují široká prostranství před plážemi, ale v tomhle ročním období tu bylo nemnoho lidí. Pláž je kamenná, nic moc. Na druhé straně silnice směrem od moře je hustá moderní zástavba. Vykoupal jsem se a šel pěšky pár kilometrů po pobřeží až do dalšího střediska – Vúly, kde je konečná městské linky a odtud se vracím zase zpátky do Athén. Cesta se kvůli silným dopravním zácpám poněkud protáhla. Když jsme dojeli, šel jsem ještě na menší prohlídkovou trasu po Place, na ulici Nikas k Lýsikratovu chorégickému monumentu z roku 334. př. n. l., připomínajícímu vítězství Lýsikratova sboru v soutěži, který byl později začleněn do dnes již vyhořelého kapucínského kláštera, kde napsal Byron Child Haroldovu pouť. Přiléhající ulice je po Byronovi pojmenována. Pro svoji účast ve válce za nezávislost, během níž i zemřel na malárii, byl tento básník řeckým národním hrdinou a mnoho rodičů po něm pojmenovávalo své děti. Pak jsem prošel kolem římské agory (všiml jsem si poprvé na vzdálenější straně Věže větrů) a zbytků Hadriánovy knihovny na náměstí Monastiraky. Tady je nechán jen úzký průchod po obvodu, jinak je celé obehnané plechem a hlučně se tu pracuje.


19.9. – Athény

Opět jsem se vypravil až v 9 hodin. Koupil jsem pohlednice a prohlídku začal starou agorou. Místo je dost rozsáhlé, celkem pusté, čekal bych, že tu bude daleko víc lidí, ale většina se asi spokojí s Akropolí. Nejprve jsem si prohlédl drobný Kostel svatých apoštolů. Světlá, prostá, holá prostora s několika freskami. Připomíná působení apoštola Pavla, který na svých misijních cestách zavítal i do Athén: „Každý den rozmlouval na agoře s lidmi, kteří tam právě byli.“ (Sk 17, 17). Pochází z 11. století, byl přestavován a nově pak rekonstruován do své původní podoby. Jsou to celkem pěkné stavby v byzantském stylu.

Stoa Attalova z 2 st. př. n. l. vystavěná pergamským králem Attalem, kompletně rekonstruovaná, vám dovolí udělat si představu, jak to tenkrát asi vypadalo. Původně byla ovšem jako většina atických budov a soch barevně natřená – červeno modře. Venku v přízemí kolonády jsou sochy a votivní sloupy, většinou bezhlavé. Uvnitř je muzeum s několika velmi zajímavými exponáty. Athénská obec zavedla instituci ostrakismu, střepinového soudu, kdy se formou veřejné volby rozhodovalo, jestli bude některý občan vypovězen do vyhnanství. Nemusel přitom spáchat vůbec nic špatného, stačilo, že se lid cítil ohrožen nebo ho prostě neměl v lásce. Když si pak prohlížíte původní ostraka, na nichž jsou vyryta jména Themistoklea, Aristeida, Kimóna, ožívají vám tyto pohnuté příběhy před očima. Zmíním jen poučný příběh Aristeida, kterému se pro jeho čestnost přezdívalo Spravedlivý. Vypráví se, že když se konal střepinový soud, přistoupil k němu nějaký muž, nevěda s kým mluví, a požádal ho, jestli by za něho nenapsal na střep Aristeidovo jméno. Aristeidés se ptá, proč chce vyobcovat zrovna toho člověka? – Nelíbí se mi, že ho všichni mají za tak spravedlivého. Aristeidés mlčky napsal na střep své jméno a vrátil mu ho. Ale zpátky k exponátům. Dětská víceúčelová stolička s nočníkem ze 6. st. př. n. l. Štít, který ukořistili Athény Sparťanům v bitvě u Pylu roku 425 př. n. l., jak o tom píše Thúkydidés (Dějiny peloponnéské války IV, 38). Politicky angažovaná alegorie Demokracie korunuje Démos. Sbírka mincí – kdo by řekl, že oboly jsou tak maličké. Průřez studnou, do které postupem staletí napadala spousta zajímavých věcí.

Na protější straně agory, na drobném pahorku, je prý nejzachovalejší řecký dórský chrám, tzv. Héfaisteion. Byla to jedna z prvních staveb Perikleova obnovného programu. Kolem něj je svěží příjemná zahrada. Na pravé straně je vyhlídka s deskou zobrazující rekonstruovanou podobu agory. Většina ostatních budov se zachovala jen ve formě nízkého půdorysu. Výjimkou je snad jen ódeon Héróda Agrippy, obzvláště stoa gigantů na jeho severní straně. Ale přesto jsem měl velkou radost, když jsem aspoň v takto minimalistické formě objevil budovy, které líčí ve své knížce Pausániás: podstavec pro sochy eponymů (hrdinové, po nichž byly pojmenovány athénské fýly), tholos, kde prytanové vykonávaly oběti, búléterion (radnici), Areův chrám, chrám Apollóna Patroa a další. Stoa Poikilé (od níž má své jméno stoická filosofická škola) a Královská stoa jsou mimo areál za železniční tratí a veřejnosti jsou nepřístupné.

Vyšel jsem opačným vchodem, než jsem vešel, hned za Héfaistovým chrámem, na ulici Apostolú Paulú a zamířil ke Kerameiku. Pak jsem dorazil až k ulici Hermú a mířil tudy dál a dál po velmi rušné široké silnici, kolem nepřívětivých továren a vysokých zdí, došel jsem až na křižovatku s další a snad ještě rušnější ulicí, a to už mi bylo jasné, že jsem Kerameikos zřejmě přešel. Takže se vracím, jako už tolikrát, a opravdu nalezl jsem nakonec nenápadnou branku a vstoupil. Kerameikos (Hrnčířská čtvrť) leží stranou hlavního turistického ruchu, krom mě tu byli snad dva nebo tři lidé. Hlavními zajímavostmi jsou zde četné hroby, které lemovaly silnice, které tu ve starověku procházely, a zbytky staveb kolem u těchto silnic. Zde totiž ze starověkých Athény vycházely dvě významné cesty – po jedné, Svaté cestě, každoročně procházelo Svatou branou procesí na Eleusínské slavnosti, druhá, vedoucí skrz Dipylskou bránu, byla hlavním vstupem do města a vyráželo odtud procesí při Panathénaiských slavnostech. Pozůstatky obou bran jsou zřetelné, u Svaté brány vidíte přízemní oblouk, kudy protékal potok Eridanos. Z Dipylské brány zbývají jen náznaky sloupů. Vedle je zřetelný obrys Pompeia, budovy, která sloužila k přípravě slavnostních procesí. Kromě toho si na tomto klidném místě můžete prohlédnou spoustu antických náhrobků, ovšem jen jejich repliky, za originály musíte do Národního archeologického musea. V tom místním museu, které je u v budově u branky, je především rozsáhlá sbírky keramiky. Jistý její druh se nazývá přímo „dipylská keramika“, podle Dipylské brány.

Opustil jsem Kerameikos v půl druhé, plahočil se v poledním horku a usilovně přemýšlel, jestli vyrazím odpočívat na pláž k moři, nebo půjdu ještě do Národního archeologického musea. Našel jsem cestu k museu – každopádně jsem musel projít kolem, není to daleko od hostelu a já jsem se tam chtěl stavit, kdybych jel na pláž – a sedl si na lavičku do parku. Široká křídla růžovo-bílé stavby vypadají slibně, ale taky se mi moc chtělo lenošit. Krom toho jsem byl archeologií za dnešní den už poněkud přesycen. Nakonec mě z lavičky vyhnal otravující sršeň. Bloumal jsem nerozhodně sem a tam, až nakonec jsem se rozhodl hrdinně vytrvat u památek. Vyběhl jsem po schodišti do široké brány, odložil tašku do šatny a vstoupil do haly.

A hned na začátku samé skvosty – sbírka artefaktů z mykénského období. Spousta drobné, jemné, nádherné řemeslné práce, zlaté šperky s titěrnými detaily, zdobené, vykládané rukojeti zrcátek a dýk, rozežrané meče, zlaté pláty, kterými byly pokryty mrtvoly z dětského hrobu a předně slavný Schliemannův objev – Agamemnonova maska. Ze zlata se na vás dívá vousatá tvář s prapodivným, vážným, záhadným a poutajícím výrazem. Co se dalšího Schliemannova meisterstuecku – vázy s válečníky odcházejícími do boje – týče, připadala mi spíš jako nějaká karikatura. Z dalších exponátů na mě podobným uhrančivým dojmem zapůsobila jedna plačící siréna (náhrobní dekorace, pod číslem 2583). Možná to bylo dílo okamžiku, možná šťastné osvětlení, možná tomu přidala i má únava, ale když jsem se na ni zadíval, zdálo se mi, jako by měla skutečně nějakou kouzelnou podmanivou moc, jako by z ní vyzařovala temná, žalostná uhrančivá krása – kupodivu u ptáka s ženským poprsím. Když jsem se později kolem ní vracel a slunce postoupilo tak, že na ni oknem vrhalo přímé světlo, už z ní všechno kouzlo vyprchalo. Z dalších zajímavostí zmíním bronzovou sochu malého žokeje z Artemisia a Poseidóna z Artemisia. Zajímavé svou dokonalou lidsko-zvířecí kombinací jsou sochy Panů. Klasické téma odpočívajícího Héraklea – zamlklá, posmutnělá, rezignovaná postava v působivém kontrastu se svou hrubou silou a mohutností. Vedle spousty klasických antických ženských typů mě osvěžila jednoduchá krása jedné tiché, milé, pokorné dívky s prostými vlasy (exponát č. 707). Za shlédnutí stojí určitě malá kopie Feidiovy Athény Parthenos, která stávala v Parthenonu. Je to sice prý jen podřadná kopie, ale rozhodně aspoň přiblíží zajímavou složitou skulpturu: bohyně v plné zbroji, se sfingou a ptáky nohy na přilbě, s Níké v jedné ruce, s kopím a kulatým štítem v druhé a s hadem, znázorňujícím zřejmě Erechthea u nohou. Náhrobky s loučícími se příbuznými, kteří si naposled podávají ruce, působí při svém množství poněkud monotónně. Samozřejmě zmiňuji jen nejsilnější dojmy a mnoho dalších působivých věcí nechávám stranou.

V šest hodin už jsem byl, pořádně unavený, v hotelovém pokoji. Postřehy z ulic: Všude tu běhá spousta toulavých psů, někdy celé smečky. Na člověka si sice nedovolují, ale na sebe navzájem hlučně štěkají, viděl jsem dokonce jednoho odvážlivce, který pronásledoval po silnici taxík a dorážel na něj. Jindy jen tak polehávají na chodníku a musíte si dávat pozor, abyste na některého nešlápli. Zdejší doprava nezůstává pozadu za svou pověstí. Neustále plno aut, kolony se zastavují, zběsile troubí, mezi nimi a příležitostně i po chodníku se proplétá neuvěřitelné množství skútrů a motorek. Na třídě, kudy jsem chodil každodenně do hotelu, byl krámek s pneumatikami, náhradními díly a dílničkou. Myslím, že každý večer jsem tam potkal někoho, kdo vyměňoval píchnuté kolo – nevím, jestli majitelé poťouchle sypou hřebíky… Když jsem šel dneska kolem osmé večer na nákup, na rozích několika ulic čekaly početné skupiny policajtů v plné výzbroji proti pouličním nepokojům. Neviděl jsem nic než neškodně vyhlížející průvod asi 200 starších lidí. Později jsem zjistil, že tehdy stávkovali zaměstnanci OTE (Řecký telecom). Nevím, proč se na to připravovali jako na válku.


20.9. – Súnion, Athény

Vstal jsem o něco dřív a vyrazil ve čtvrt na devět na náměstí jen kousek od mého hotelu, odkud vyjíždí autobus do Súnia. V informační budce jsem se musel zeptat, kde autobus staví, sám bych to nepoznal. Je zde pár nástupišť na této straně náměstí, ale zastávky jsou taky u ostrůvků uprostřed a dokonce na opačném konci náměstí. Právě odtamtud měl vyjíždět můj spoj. Lístky prodává průvodčí ve voze. Cesta zajímavou pobřežní krajinou trvá dvě hodiny. V polovině trasy nastoupila skupina asi čtyřiceti Francouzů – měli velkou legraci z toho, že se do autobusu vůbec vešli. Museli jsme pak jet skoro krokem, ale naštěstí brzo vystupovali. Už když jsme se blížili, bylo vidět bílý Poseidónův chrám tyčící se osaměle na výběžku mysu. Autobus staví u restaurace pod vrcholkem. Vystoupil jsem navrch a obcházel chrám. Pak jsem si sedl do stínu pod jeho rampou na straně od moře a chvíli odpočíval. Když jsem se zvedl, zjistil jsem, že jsem tu zůstal sám – až později jsem tu objevil ještě jeden pár. A opravdu, takový osamělý zážitek se vůbec nedá porovnávat s prohlídkou mezi turistickým hemžením. Tím spíš, vezmeme-li v úvahu tichou, nostalgickou, odloučenou atmosféru tohoto místa, která se tak snadno vytratí. O mysu se zmiňuje už Homér v Odyssei ve vyprávění o Menelaově návratu od Tróje: „Ale když athénský mys byl před námi, Súnion svaté…“, „Súnion hiron, akron Athéneón“. Chrám byl postaven roku 444 př. n. l. Z moře zdaleka viditelný poskytoval námořníkům připlouvajícím k attické pevnině první znamení blížícího se domova.
Na zpáteční cestě jsem vystoupil v Glyfadě a až do čtyřech hodin jsem se válel na pláži. Když jsem se vrátil do Athén, vydal jsem se směrem k římskému městu. Prohlédl jsem si Hadriánův oblouk, který odděloval staré město od nového, vystavěného ve druhém století císařem Hadriánem, projevujícím velkou náklonnost k řecké kultuře. Na jeho jedné straně je nápis „Toto jsou Athény, staré město Théseovo“, na druhé „Toto je město Hadriánovo, a ne Théseovo“. Oblouk postrádá jednoduchou působivost architektury zlatého věku, její uměřenost a sílu prostého výrazu. Hned vedle je areál chrámu Olypského Dia, bylo ale už zavřeno, tak jsem se aspoň díval přes plot. Jeho zbývající obrovské sloupy nelze přehlédnout. Tento chrám začal stavět Peisistratos v 6. st. př. n. l., ale dokončil ho až Hadrián o 700 let později. Ukazovali zde rozsedlinu, kudy prý po Deukaliónově potopě vtékala voda zpět do země. Pak jsem ještě hledal athénský stadion. Bloudil jsem dlouho po čtvrti Agrai, plahočil se do hrozného kopce, samozřejmě nadarmo, a stadion jsem našel až na zpáteční cestě. Byl otevřený, vešel jsem dovnitř a chvíli poseděl v hledišti. Vypadá monumentálně, všechno je postavené z mramoru, a tak trochu nevhodně působí asfaltová dráha závodiště. Původní stadion ze 4. st. př. n. l. přestavěl ve druhém století Héródés Attikus z pentelského mramoru. V nové době se zde konaly první obnovené olympijské hry.

Pak jsem nahlédl do Národní zahrady. Je tu pěkný stín, zahrada se nezdá být příliš udržovaná, vypadá jaksi zarostle. Procházelo se tu dost lidí, jsou tu klece se zvířaty – pávi, papoušci, kamzíci, slepice, zajíci… V jezírku je ohromné hejno kachen, které se vyhrnou s hlučných křikem ven, když jim někdo sype žrádlo.
V sedm hodin na náměstí Syntagma před parlamentem jsem zrovna stihl výměnu stráží. Vypadají směšně v těch svých uniformách v sukních a s velkými bambulemi na špičkách bot.


21.9. – Nauplio

Pevnost Palamidi

Pevnost Palamidi

Tedy po Athénách pořádná změna. Nauplio je nádherné městečko!
Ráno jsem se samozřejmě nestihl vypravit včas, abych mohl stihnout vlak, a tak jsem musel jet opět autobusem. Šel jsem na náměstí Omonia, odtud, z jedné postranní uličky odjíždí městská linka na autobusové nádraží. To je velice nešikovné. Nejen, že je daleko od centra, ale nenabízí ani to, co by člověk od podobného zařízení čekal, jízdní řád tu nenajdeš, stání nejsou očíslovaná, zato pokladem tam jsou dvě desítky, pro každou trasu jiná. Nakonec jsem mezi nimi našel tu správnou, koupil jízdenku (asi 2600 dr) a za dvacet minut odjíždím. Cesta trvala od 8.30 asi do 10.40. Na Peloponnés jsem projížděli přes hluboký, ale celkem úzký Korintský průplav. Pak mě překvapilo, jak vysoký je Akrokorint. Cesta pokračuje dál, nad Argem se zase vypíná Lárísa a ta krajina vypadá celkem pohádkově. Ulice v městech na Peloponnésu, dokonce i v těch největších, jako je Korint, jsou hrozně úzké, všude po obou stranách parkují auta a člověk se jen diví, jak se ten autobus dokázal protáhnout. Poprvé jsem projížděl kolem monumentálních hradeb Tírynthu, které na mě udělaly tak hluboký dojem.

Přijíždíme do Nauplia. Zatím vypadá jako každé jiné město. Ale zvláštní ráz už mu dává vysokánská pevnost Palamidi, strmící na skále, která přehrazuje cestu k moři. A pak, když přijedu na náměstí plné svěží zeleně, kolonád, zahradních restaurací a pomníků, je hned vidět, že to bude opravdu pěkné městečko.
O jeho nejstarší historii jsem z pověstí zjistil jen to, že bylo založeno héróem Naupliem, synem Póseidóna a Amýmóny. Nacházel se tu prý blízko pramen Kanathos, v němž se každoročně koupala Héra a stávala se tak znovu pannou. Od starověku zde bylo významné kotviště, ale město bylo už za dob Pausaniových opuštěné. V novější době, až do příchodu Benátčanů, bylo město uzavřeno v obvodu hradeb Akronauplia. Významná strategická pozice vedla Banátčany k tomu, že zde vystavěli další dvě pevnosti, rozlehlou Palamidi a menší ostrovní Búrtzi. V době řecké války za nezávislost proti Turkům bylo Nauplio obleženo a dobyto váženým kléftem (horským bojovníkem) Kolokotronisem. Jeho jezdecká socha je v centrálním parku, ale úplně stejnou sochu jsem poději objevil na jednom místě v Athénách. Další socha na kraji parku představuje prvního řeckého ministerského předsedu, bývalého ministra ruského cara Kapodistriase. Nauplio bylo až do roku 1834 prvním hlavním městem samostatného Řecka.
Po příjezdu jsem se usadil na lavičce před úřadem OTE, hned vedle telefonní budky, vytáhl průvodce a začal obvolávat vhodná místa k ubytování. Buď jsem se ale nedovolal, nebo měli plno, takže jsem se nakonec vypravil k mé první volbě, k hotelu Ekonomú, který stojí mimo historické centrum, zato je ale velmi levný. Než jsem to našel, musel jsem se několikrát obracet. Dorazil jsem na místo. Recepce vypadala pěkně, vpředu vedou otevřené dveře do krámku s novinami, kde seděla nějaká žena a začali jsem se domlouvat. Nakonec jsem přeci jen pochopil, že mi chce říct, že má volný jen dvoulůžkový pokoj, ale za pět tisíc drachem je i to velice dobrá volba, takže jsem hnedka kývl. Ubytování je to oproti Athénám luxusní. Pěkný pokoj s tmavohnědými dřevěnými obklady, stolky, židlemi, balkónem, dokonce i s opravdovým lustrem. Uložil jsem si věci do pokoje, převlékl zpocené tričko a znovu vyrazil do ulic.
Chtěl jsem se podívat nahoru do pevnosti. Vyškrábal jsem se po nekonečných schodech skoro až na vršek, a tu jsem zjistil nepříjemnou skutečnost, že mi ve fotoaparátu dochází film a novou kazetu jsem nechal v hotelu. Nechtěl jsem se připravit o pár snímků, které takový rozhled nabízel, a tak jsem zase pěkně slezl dolů a raději se šel podívat na městskou pláž. Je celkem pěkná, i když poměrně malá a z větší části skalnatá. Chtěl jsem vidět i tu druhou, písečnou, vyrazil jsem proto po cestičce, lemující pobřeží pod pevností Akronauplia, ale to jsem šel na druhou stranu, takže jsem se dostal jen do centra starého města a nakonec přišel oklikou zas k autobusové zastávce. Uličky v téhle čtvrti jsou kouzelné, domky v benátském stylu, žádná auta, venkovní posezení, co víc si přát? Když jsem se tak oklikou vrátil, nenechal jsem se tím odradit, zamířil na pláž a otočil se na druhou stranu, po prašné, nezpevněné pobřežní cestě. Bylo sice velmi horko, ale procházka přesto nádherná. Nikde nikdo, slunce vysoko na obloze, po levé straně vysoký skalní hřeben, napravo pod útesem blankytné, průzračné moře. Kolem cesty stromy a keříky, některé rozkvetlé. Cikády zpívaly. A když tam člověk tak osamoceně kráčí, začne ho to unášet. Pomyslil jsem si, jak snadno mohl dřív člověk v takové krajině potkávat nymfy a satyry.
Ale když jsem došel až k té písečné pláži – a cesta to byla dost dlouhá, uviděl jsem ji skoro vymetenou a ani se mi nechtělo pokračovat. Obrátil jsem se, v jedné zátoce se vykoupal, a vrátil se na městskou pláž, kde jsem zůstal asi do půl čtvrté, když tam jak přírodní pohroma vtrhl celý autobus Poláků. Pak jsem hledal nějaký krám, skoro všechno bylo tou dobo zavřené, ale narazil jsem na jeden supermarket, koupil svou obvyklou denní dávku dvou džusů a po páté jsem už byl v hotelu. K obědu jsem měl gyros v pitě, ale oni do toho dávají všechno možné, hranolky, majonézu, rajčata, cibuli a maso, takže je to sice chutné, ale jeden neví, co to vlastně jí. Ještě půjdu zkusit koupit čerstvý chleba nebo nějaké pečivo.
Také že večer město znovu ožilo. Chleba jsem koupil a potoulal se po starém městě. Opravdu pěkné uličky, některé domky z kamene, jiné omítnuté, někdy dokonce s padající omítkou, ale to je zvláštní na pěkných věcech, že zůstávají hezké, i když nezáří novotou a jsou poškozené. (Zato se hrozím toho, co bude za pár desítek let z těch hnusných oblud, které u nás tak rády staví banky.) Pěkné věci bývají zbytečné: zdobení a ornamenty, vysunuté balkóny, římsy, štíty… Taky je tu hodně zeleně, palmy, přes ulici natažené pnoucí rostliny.
Když jsem se vracel, zabloudil jsem nepochopitelně na úplně opačný konec města a potácel se ve tmě kolem hřbitova. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem si myslel, jak dobrou mám orientaci.


22.9. – Mykény

Vůčihledně jsem zvolnil tempo. Ráno jsem si dal na čas, vstal jsem až na osmou, ale nestihl jsem se vypravit včas ani na to, abych stihl autobus do Mykén v 10 hodin. Vlastně bych ho snad i stih, ale byl už dost narvaný a každou chvíli mohl odjet. Takže jsem změnil plán a chtěl jsem jet do Epidauru o čtvrt hodiny později. Jenže to jsem zas nenašel, odkud autobus odjíždí. Nakonec jsem se zatím šel na chvíli vykoupat k moři a jel jsem poledním autobusem do Mykén. Na prohlídku jsem měl tři hodiny, všechno jsem prošel a všechno viděl, snad kromě Aigisthovi a Klytaiméstřiny hrobky, které jsem si všiml, až když jsem byl za plotem. Mykény sice nevypadají tak monumentálně, jak jsem čekal, ale přesto je to pěkně položené a působivé místo.
Staré Mykény byly založeny v polovině 2. tis. př. n. l. a okolo r. 1200 zničeny, stejně jako ostatní centra mykénské kultury, ve zmatcích provázejících úpadek dalších středozemních civilizací. Na místě pevnosti vzniklo řecké město, které pro změnu zničili roku 470 př. n l. Argejští. Pár kilometrů od starých Mykén je dnes stejnojmenná vesnice, kde v jednom dodnes dochovaném, nenápadném domku bydlel Schliemann během svých vykopávek. Ovšem po starých Mykénách zbylo v jistém smyslu mnoho. Předně hlavně díky Homérovi proslulé pověsti, opěvující mocné, pevné a bohaté město (polychrysos Mykéné – Mykény bohaté zlatem; Mykéné, euktymenon ptoliethron – Mykény, výstavné město). A když Schliemann koncem minulého století odkryl pozůstatky Tróje i Mykén, ukázalo se, že nešlo jen o pověsti. Existovala tu vyspělá civilizace, jejíž monumentální architektura a řemeslná práce dodnes uchvacuje. Jejich písmo se podařilo rozluštit teprve v padesátých letech.
Zapomenutá báje vypráví, že město je pojmenováno po Mykéně, dceři Inachově. Podle známějších pověstí založil Mykény Perseus, hérós proslavený mimo jiné zavražděním Gorgony Medúzy, když se kvůli hanbě po nešťastném zabití svého děda rozhodl přesídlit z Argu. Na jednom místě vytáhl meč a zjistil, že má ulomený hrot (mykés), nebo snad žíznil a osvěžil se houbou (řecky také mykés). Perseovec Eurysthés, král argejské a mykénské říše, zadával Héraklovi známých dvanáct prací, a tak mnoho přemožených nestvůr přivedl Héraklés před krále právě do Mykén. Perseovci vymřeli Eurystheem a mykénským králem měl být podle věštby zvolen jeden ze synů Pelopových, jehož jméno nese celý Peloponnés – řecky ostrov Pelopův. Ten měl zdědit žezlo vlády nad Řeckem, které zhotovil Héfaistos pro Dia, Zeus ho daroval Hermovi a Hermés zase Pelopovi. Pelopovi synové Atreus a Thyestés zřejmě soupeřili o království. Kromě toho Atreova žena podváděla manžela s bratrem. Atreus vymyslel krutou pomstu: zabil Thyestovi syny, rozřezal je na kousky, upekl a pozval na znamení příměří bratra na hostinu. Když se dozvěděl hroznou pravdu, jídlo vyvrhl a proklel svůj rod. Atreus a jeho synové, Agamemnon a Meneláos, tak zdědili nejen žezlo Polopovo, ale také osudné prokletí.

Mykény - Lví brána

Mykény - Lví brána

Mocný a panovačný král Agamemnón (kreión Agamemnón – přemocný Agamemnón), vůdce Řeků před Trójou, je zvěčněn v Homérových básních. Ílias vypraví o jeho válečných činech. V Odyssei se pak dozvídáme, co se stalo dál. Tento příběh ale podává mnoho autorů po Homérovi i v různých obměněných podobách. Král se po skončení bojů vrací do domovského města. Ale jeho manželka Klytaiméstra spolu s milencem Aigisthem se nechtějí vzdát vlády a Agamemnóna zavraždí. Orestés, syn Klytaiméstry a Agamemnona, se po osmi letech vrací z Athén a pobouřen jejich zločinem na nich pomstí otcovu smrt. Jiní tragičtí autoři pak zachytili útrapy Oresta stíhaného kvůli matkovraždě Erýniemi, bohyněmi pomsty. Aischylos vypráví, jak byl Orestés nakonec zproštěn viny před soudem, který ustanovila Athéna, aby od té doby rozhodoval hrdelní záležitosti na athénském Areopagu.
Přijeli jsme na parkoviště, kde je stánek s občerstvením a pojízdná pošta. Tentokrát jsem neudělal takovou chybu jako v Súniu a hned jsem si na tabuli zjistil, kdy odjíždí zpáteční autobus. Koupil jsem lístek, prošel vrátnicí a pak jsem už svižně vyrazil k prvnímu setkání se starobylým městem, totiž ke slavné Lví bráně. Ti dva vzepjatí lvi byly symbolem domu Atreova. Hned za bránou je na pravé straně kruhový hrob A. Moc lidí se tam nezastavovalo, ačkoliv právě zde Schliemann nalezl Agamemnonovu masku, která ostatně prý není Agamemnonova. Pak pokračuji nahoru k citadele, k paláci, v jehož troskách se nejprve nedovedu zorientovat. Tak jsem šel dál až na samý vršek, sedl si ve stínu stromu a posvačil. Výhled do krajiny je nádherný: na jedné straně se oddělené údolím zdvihají vysoké skalnaté, jen zelenými trsy porostlé pahorky, na druhé se rozevírá otevřená různorodá krajina. Ale už mě honil čas, nevěděl jsem, co na mně ještě čeká, takže jsem radši znovu rychle vyrazil. K postranní bráně, kterou prý uprchl Orestés poté, co vykonal pomstu. Ještě dál, skoro až na samém konci opevněného města, je skrytá cisterna. Sešel jsem trochu dolů, jen co bylo vidět, ale neměl jsem baterku, abych mohl pokračovat. Vracím se k paláci, kde se mi konečně podařilo zorientovat se. Vybetonované prostranství bylo megaron, na východní straně přecházející v nádvoří a konečně ve vyvýšený trůnní sál. Místo na severní straně, kde jsem teď stál a odkud jsem shlížel dolů, byly obytné místnosti. Právě v jedné z nich prý zavraždil Aigisthos Agamemnóna. Vyvalila se skupina mladých Italů, vypadalo to jako nějaký školní zájezd, tedy nejvyšší čas, abych prchl.
Opustil jsem hlavní areál a sešel dolů po silnici k Atreově pokladnici, tholovému hrobu s takzvanou nepravou klenbou, tedy sestavenou z kamenů zmenšujících se směrem k vršku. Tady bylo naštěstí skoro prázdno. Když jsem vstoupil dovnitř, skvělá akustika klenby tholu umocňovala křupání písku pod mýma nohama a vracela místo něj pořádné dusání. Byl jsem tu sám, takže jsem si to všechno mohl pěkně vychutnat. Po pravé straně od vchodu je chodba do temné komory. Vylezl jsem i nahoru na travou pokrytou hrobku, prošel mezi stromy a křovím až k zadnímu plotu, ale nenapadlo mě jít na stranu, kde byly, jak jsem později objevil, ještě nějaké další hroby. Ačkoliv jsem přijel poměrně pozdě, stihl jsem všechno krásně obejít. Ještě jsem musel pěknou chvíli čekat v tom úmorném vedru na autobus. Naštěstí jsem si našel jeden volný strom na kraji parkoviště, abych se mohl trochu opřít a skrýt do jeho skromného stínu.
Myslím, že tady na Peloponnésu je ještě tepleji něž v Athénách. Od čtyř do šesti jsem byl zase na pláži. Pak jsem se stavil u Marinopúlose pro džus a kolu, to když jsem znovu procházel starým městem. V centru je staré nádraží, dneska nepoužívané, vlastně myslím, že je tam restaurace, jinak na koleji stojí starý parní vláček a je to příjemné místo na procházku. V parčíku je klec s kachnami a volně tam pobíhá páv. Dneska už mě přestalo bolet v krku. Nejhorší jsou přechody, kdy člověk přijde celý zpocený a uhřátý do klimatizovaného autobusu nebo muzea.
Co taková místa, jako třeba Nauplio, oživuje, je turistický duch. Co by z tohohle zbylo, nebýt té spousty lidí, kteří chtějí nakupovat zbytečnosti. Zbylo by pár taveren pro místní, nějaké ty obchody by taky měly otevřeno do osmi, ale vůbec by to nebyl tak příjemný dojem, tak živá atmosféra, kdy se teprve v noci rozzáří světla a všechno ožije.


23.9. – Nauplio, Epidauros

Po osmé hodině jsem se vypravil na pevnost Palamidi. Vyškrábal jsem se do schodů, naštěstí byly ještě ve stínu. Vstupné tento víkend všude zadarmo, jsou dny evropského kulturního dědictví. Celý objekt se má skládat ze tří pevností. Ve skutečnosti se zdá, že jich tu je mnohem víc, snad každá bašta je nějak pojmenována. Hned v té první, sv. Ondřej, je malá hnusná páchnoucí kobka – Kolokotronisův žalář. Musíte sem vlézt nízkou chodbičkou sehnutí až k zemi. Další bašta na jihovýchodě, Fólion, je oddělena skalní průrvou od Achillea. Když sejdete průrvou směrem od moře, dostanete se k baště Epaminondas, pak k Miltiadovi, kde je zajímavé bludiště s mnoha celami, a ještě dál na svahu od moře Leonidas s úzkým točitým schodištěm vedoucím k podzemní cisterně. V rozlehlém areálu se můžete pěkně vyřádit, lézt po hradbách, cimbuřích, po schůdcích nahoru a dolů, soukat se do střílen a možná se vám přitom připomene nějaká ta scéna z filmů o korzárech.
Dál jsem se rozhodl navštívit zdejší museum a odpoledne jet do Epidauru. Museum je umístěno na náměstí Syntagmatos v centru starého města v pěkné benátské kamenné budově se znakem lva sv. Marka. Jsou zde dvě hlavní místnosti, v každém patře jedna. V prvním patře jsou některé nálezy z mykénského období, bronzové předměty z Mykén, Tírynthu a dalších lokalit, zbytky fresek, které jsou ovšem skoro k nerozeznání, a zřejmě hlavní exponát musea – velmi zachovalé bronzové mykénské brnění z Tírynthu. V druhém patře pak ještě starší, ale méně zachovalá předmykénská přilba. Kromě toho je tu velké množství keramiky, geometrické, černofigurové, červenofigurové, zkrátka všechny možné druhy, vázy, amfory, džbány, talíře, votivní štíty, nejrůznější sošky.
Když jsem dokončil prohlídku musea, měl jsem ještě čas vylézt po schodech z ulice Potamianú k druhé zdejší pevnosti Akronauplio, ale není tu nic vidět, krom nepěkného hotelu s příslušenstvím a pár zanedbaných zřícenin, na které jsem narazil, když jsem sešel ze silnice a proplétal se mezi rourami a neprostupným polem kaktusů, až jsem byl celý žlutý od pylu. Pak už jsem šel na autobus a jelikož mi zbývalo ještě něco času, prošel jsem se po trhu za starým vlakovým nádražím.

Epidauros

Epidauros

Autobus odjížděl skoro o deset minut dřív, byl skoro plný. Projeli jsme kolem rozlehlé volné plochy, která slouží jako parkoviště během zdejšího festivalu, a zastavili na kraji svěžího a příjemného parku. Můžete si tu odpočinout ve stínu stromů, všude kolem krásná zelená travička, zkrátka všechno navozuje atmosféru proslulého léčebného střediska. Epidauros se rozkládá v půvabném údolí hory Arahneo. Hlavní budovy svatyně byly postaveny ve 4. st. př. n. l., další vznikaly později až do časů římského impéria. Obzvláštní známosti se těší zdejší nebývale zachovalé divadlo pro 12 tisíc osob, které podle Pausánia postavil Polykleitos a nad všechna ostatní divadla vyniká ladností a krásou. Středem okrsku byl tholos a Asklépiův chrám, kam až do prvních století našeho letopočtu přicházely tisíce poutníků doufajících v zázračné uzdravení spánkem v chrámě. V posvátném okrsku nesměl nikdo umírat a ženy tu nesměly rodit, stejně jako na ostrově Délu.
Asklépius byl synem Koróny a Apollóna, který sám byl lékařem bohů. Epidaurští vyprávěli, že Korónis, které byla s bohem těhotná bez vědomí otce, odložila novorozeného syna na Myrtové hoře. Tady ho kojila koza a hlídal ovčácký pes. Pastýř svá zvířata postrádal a když po nich pátral, nalezl i Asklépia, kolem něhož se rozlévala božská záře. Brzy se všude vyprávělo, že bude umět vyléčit každou nemoc a křísit mrtvé. Podle jiných vyprávění se Korónis, již těhotná s Apollónem, oddala jinému muži a za trest ji Apollónova sestra Artemis usmrtila. Ale bůh nechtěl nechat zahynout i svého syna, zachránil ho a svěřil do výchovy kentauru Cheirónovi, který jej naučil léčit.
Od zastávky projdete parkem kolem několika dřevěných stánků k bráně vlastního areálu. Nejdřív jsem šel do slavného divadla. Pěkné, ale stále mi k úplnému dojmu chybí scaenae frons. Takový uzavřený prostor je daleko působivější. Vyštvalo mě odtud neustálé pokřikování, protože snad každý považoval za nutné vyzkoušet si akustiku. Chtěl jsem jít do musea, ale tam se zrovna nahrnula horda turistů, takže jsem to zatím odložil a pokračoval ke katagogionu, místa, kde za starých časů spávali poutníci. Když jsem ho obešel, myslel jsem, že mám prohlídku pěkně rychle za sebou. Jenže to jsem narazil na plán a zjistil, že jsem vlastně teprve na začátku. Přede mnou se otevřela další ohromná plocha s mnoha stavbami. Prošel jsem až úplně dozadu k propylajím. Na mnoha místech probíhá velkorysá rekonstrukce. Staví se nově propylaje gymnasia, tholos a abaton, tedy hlavní místo zdejší léčebné procedury, kde pacienti prodělávali spánkovou kůru. Abaton je obehnaný lešením, nové mramorové bloky bělostně září a až bude rekonstrukce hotová, zřejmě bude nabízet velkolepý zážitek. Areál byl celkem prázdný, sem tam osamělý turista. Všude kolem jsou připravena vodní děla pro případ požáru. Vrátil jsem se do musea. Jsou zde některé zajímavé věci. Rekonstrukce chrámů se značnými částmi budov a sloupů, na některých je dosud krásně vidět barevná dekorace. Sochy a desky s výpisy nákladů na stavbu nebo záznamy různých případů uzdravení. Ke třetí hodině už mám prohlídku hotovu.

Na autobus jsem čekal v parku a pozoroval psa a směšnou straku, která hopsala kolem a čekala na vhodnou chvíli, kdy by mu mohla uzobnout něco ze žrádla. Zpátky v 16 hodin, cesta trvá a si tři čtvrtě hodiny. V Naupliu jsem šel ještě na pláž. Pak jsem si koupil rajčata a před sedmou už jsem v hotelu. Dnes jsem všude potkával Čechy.


24.9. – Argos, Tíryns

Dnes bylo divné počasí, kupily se od rána temné mraky, ale nezapršelo. Vzal jsem si pro jistotu dlouhé kalhoty, ale těžce jsem toho litoval, jaké bylo dusno. Nakonec jsem se vypravil až v 10.30 do Argu. Cesta trvá asi půlhodinu.

Argos: divadlo

Argos: divadlo

Argos je spjat s mnoha známými pověstmi. Pojmenován je podle jednoho podání po Argovi, vnuku pračlověka Forónea, prvního krále v této krajině. Od Arga pocházel Sthenelos a jeho syn Gelanór, jehož kralování ukončil Danaos. Danaos se přel s Gelanórem o vládu; ráno vpadl vlk do stáda býků, zápasil s vůdcem stáda a přemohl ho. Argejští to vykládali jako věštbu, vlka srovnali s Danaem a vládu přisoudili jemu. Král měl padesát dcer, které se měly oženit s padesáti syny jeho bratra a rivala AEgypta. Nařídil jim, aby své snoubence o svatební noci zavraždily. Jedině Hyperméstra nechala na živu svého Lynkea – z tohoto rodu pochází Perseus i Héraklés. Ostatní Danaovny, symbol nenaplněného lidského údělu, prý v podsvětí věčně nabírají vodu bezednými džbány.
Hyperméstřin potomek, král Akrisios, obdržel věštbu, podle které ho zahubí jeho vlastní vnuk. Ve svém paláci v Argu vystavěl podzemní kobku a dceru do ní uvrhl. Ale Zeus k ní pronikl v podobě zlatého deště – počala budoucího hrdinu Persea. Akrisios je oba nechal zavřít do truhly a uvrhnout do moře. Truhlu však nakonec vylovil rybář (původem z Nauplia) a zachránil jim tak život. Než se Perseus měl shledat s dědem, stačil zabít Gorgonu Medúzu (na agoře v Argu byla mohyla a věřilo se, že pod ní je pověstná hrůzná hlava pochována), získat okřídleného Pegasa a cestou se zastavit v Palestině u Jaffy, aby zachránil Andromedu před mořskou nestvůrou. Mezitím se Akrisos, neustále stíhaný obavami, odstěhoval z argejského hradu Lárísa do stejnojmenného sídla v Thessalii. Tam konečně děd s vnukem setkali a při závodech pořádaných na oslavu smíření krále nešťastnou náhodou usmrtil disk vržený Perseem. V historické době našel v Argu podobný nešťastný konec épeirský král Pyrrhos, který se dostal do přísloví díky svému draze zaplacenému vítězství nad Římany. Slavného vojevůdce usmrtila cihla vržená ženou. Argejští vyprávěli, že ve skutečnosti to byla bohyně Démétér. Památník uprostřed agory prý stál na místě jeho pohřební hranice.

Moderní Argos je velmi ošklivé město, ulice rozkopané, nic zajímavého a navíc se těžko orientujete, ulice nejsou dobře značené. No ale nějak jsem se dostal k areálu s antickým divadlem, římskými lázněmi a ódeonem. Přes ulici je stará agora, ale sotva poznáte, ke kterému příběhu se který objekt váže, protože vůbec nic není označené.
Pak jsem hledal cestu na Lárísu. Hned nalevo od divadla byly nějaké obílené schody, tak jsem se po nich vydal. Přišel jsem k soukromému baráku, kde začínala prašná cesta. To už bylo podezřelé, nicméně jsem pokračoval dál až k betonové stavbě v polích, kde bylo jasné, že dál už to nepůjde. Nechtěl jsem se vracet, pevnost jsem viděl na svahu nade mnou, a tak jsem se rozhodl ho zlézt. Nebylo to ani tak obtížné, ačkoliv jsem se pořádně zpotil. Vyškrábal jsem se k zanedbané zahradě, kde byly zavlažovací hadice, stromky, cisterna a kůlna. Překvapil jsem dvě pářící se želvy. Prolezl jsem kolem plotu a za chvíli vystoupil na silnici, která mě dovedla až k bráně do citadely. Byl jsem tam sám, pak přijelo jedno auto a muž na mopedu. Nic, co by nějak zvlášť zaujalo, ačkoliv některé vrstvy hradu se datují z mykénské doby, tedy z dob, které se odrážejí v slavných mýtech. Hledal jsem, jestli dolů nevede nějaká pěšinka, prošel kolem kostelíka a nenašel nic, tak jsem si řekl, že nejrychlejší bude jít stejnou cestou zpátky a seběhl jsem hezky dolů. To už šlo jinak!

Tíryns: hradby

Tíryns: hradby

Po 2 hodině jsem vystoupil v Tírynthu. Jeho tmavé, šedé, mohutné zdi mě přitahovaly od chvíle, kdy jsem je poprvé spatřil. Nachází se pouhé 4 kilometry od Nauplia, takže jsem kolem projížděl skoro denně.
Tíryns patřil k významným střediskům mykénské kultury. Hrad byl postaven okolo roku 1400 př.n.l. Jeho hradby z hrubě tesaných kamenů jsou široké 7-8 m, vysoké byly až 20 m a byly do nich vestavěny chodby a skladiště.
Vraťme se na začátek: Akrisios a Proithos, snyové Danaovny Hyperméstry a Lynkea, se spolu už v mateřském lůně prali. Když dospěli, bojovali o vládu. Akrisios zůstal králem Argu, Proithos se buď odstěhoval přímo do Tírynthu, nebo odeplul do Malé Asie, odkud přivedl ony Kyklópy, kteří postavili nezbořitelné tírynthské hradby. Perseus, zavraždiv nešťastnou náhodou a podle předpovědi věštby děda Akrisia, nechtěl se pro hanbu vrátit do Argu, ale přesídlil právě sem a odkud opevňoval Mykény. Perseovci vymřeli králem Eurystheem, což je právě ona postava, která zadávala Hérakleovi slavných dvanáct prací. Héraklés je rodem totiž také Tírynťan, a tak se pokaždé po splnění úkolu vracel před Eurysthea do Tírynthu nebo do Mykén, aby mu dokázal splnění úkolu.
Za druhé generace mykénských vládců, Atreovců, je i Tíryns ve výčtu měst, která se pod vrchním vedením Agamemnóna zúčastnila trójské války. Jejich velitelem byl Diomédés. Homér píše: „hoi d’Argos t’eichon Tiryntha te teichioessan“, „kteří měli Argos a Tíryns s vysokými hradbami…“.

Velká část hradu byla v době mé návštěvy uzavřená, protože prý hrozí zřícení a probíhá rekonstrukce. Prošel jsem branou, z níž zbyly dva boční sloupy, kolem mezery v hradbě, na níž je krásně vidět její mohutná tloušťka. Pak nahoru kolem dokola a když jsem se vracel, nalezl jsem o něco níž ještě klenutou chodbu ve hradbě. Seděl jsem chvíli na akropoli, koukal do kraje na sytě zelené sady granátovníků, foukal vítr a obloha byla šedá jako ty hradby. Tíryns mě zaujal dokonce více než Mykény. Jestli si nějak představuji kyklópský hrad, Tíryns je jeho ztělesněním. Jednoduchá, strohá, tmavá, obří válečná architektura, válka sama. K městu se váže mnoho pověstí, ale přiznám se, že mi bylo těžko si je oživit – jsou příliš jasné a snové. Fascinující působivost tohoto místa je hrubá, pozemská a prozaická.
Pak jsem ještě vydal na cestu mezi sady ke tholovému hrobu. Byla to dlouhá cesta a stejně je to jen zmenšenina Atreovy hrobky.
Zpátky v hotelu jsem dneska byl už ve čtvrt na pět.


25.9. – Korint

Dnes bylo zataženo, odpoledne jsme dokonce projížděli deštěm. Nauplio jsem opouštěl v 10.10, za hodinu jsem byl v novém Korintu. Tady jsem zmateně hledal zastávku, našel ji, ale nerozpoznal správný autobus. Přemýšlel jsem, jestli to opravdu bude ten do „Archai“, jak jsem četl na cedulce, nechal ho odjet, čekal další hodinu v Parku a tentokrát nepřijel ani „Archai“, ale jen „-orinthos“. Zeptal jsem se raději řidiče, bylo to správně, a tak jsem do starého Korintu tam přijel v půl druhé.

Starý Korint: cesta do Lechaia

Starý Korint: cesta do Lechaia

Korint byl založen v 9. st. př. n. l. a těžil se své výhodné polohy – měl dva přístavy, Lechaion a Kenchreai, vzdálené asi 5 km a spojené pozemní cestou, po které se přesouvaly lodě mezi Korintským a Sarónským zálivem. Z námořního obchodu dál utěšeně bohatl. Rivalita o vůdčí postavení ho přivedla do spartské koalice proti Athénám a přispěla k vypuknutí dlouhé peloponnéské války (431 – 404 př. n. l.). Roku 146 př. n. l. byl Korint vyvrácen Římany, s nimiž se vojensky zapletl, a po více jak sto letech roku 44 př. n. l. znovu založen Iuliem Caesarem. Vrcholek strmé hory Akrokorinthos, vypínající se nad městem, byl spojen s kultem Hélia a Afrodíty. Pěstovala se tu chrámová prostituce. Ovšem zdejší prostitutky byly ve starověku pověstné vysokou cenou. V době císařství Korint prosperoval, až byl postupně zničen zemětřesením a nájezdy barbarských kmenů (i slovanských). Zakladatelem města byl podle jednoho podání Sísyfos, „z lidí všech nejprohnanější“, postava známá svým neblahým podsvětním údělem, kdy musí donekonečna valit kámen na vrchol kopce. Jeho vnuk, zdejší rodák Bellerofón, krotitel okřídleného Pégasa, kterého mu daroval Poseidón a pomohla zkrotit Athéna, musel kvůli vraždě, kterou se poskvrnil, z města odejít ke králi Proithovi do Tírynthu.
Oidipa, syna thébského krále Laia, rodiče odložili kvůli věštbě, že syn zabije svého otce. Pohozeného Oidipa našel pastýř a odnesl ho do Korintu, kde se jej ujal zdejší královský pár. Až když dospěl a náhodou se dozvěděl, že není jejich vlastní syn, odešel odtud zahanben a hrozivá věštba se naplnila.
Podle jiné pověsti u korintského přístavu Kenchrejí řádil obávaný Sinis, který přivazoval pocestné ke dvěma ohnutým smrkům, aby pak kmeny uvolnil a nešťastníky roztrhl vedví. Až hrdina Théseus, bájný zakladatel Athén, zločince odpravil jeho vlastní metodou.
Korint je významný ještě jinou okolností – apoštol Pavel tady strávil asi jeden a půl roku a založil zde silnou, horlivou, charismatickou církev, jak o tom svědčí jeho dva listy Korintským.

Dnešní archeologický areál je velmi pěkné místo. Rozlehlé, otevřené a pozůstatky staveb dovolují udělat si jakousi představu živého antického města. Hned za museem pramen Glauké, do něhož se prý vrhla stejnojmenná žena v naději, že se uzdraví od jedů Médeiných. Médeia na ni prý žárlila, protože kvůli Glauké ji opustil Iáson, a tak po svých dětech poslala sokyni jed. Je to taková šedivá, skoro amorfní krychle, ze které dřív vyvěrala voda. Kousek odtud stávala socha Strachu, podoba ženy vypracovaná do nejhroznější podoby, kterou prý Korinťané dali postavit jako výraz pokání za ukamenování Médeiných dětí. Kousek odtud je Apollonův chrám z 5. st. př. n. l. postavený v dórském stylu. Působí sice poněkud stroze, ale zároveň mu nechybí jistá monumentálnost. Na severním kraji agory pěkně zachovalý klenutý krám a naproti němu na druhé straně náměstí béma, odkud římští úředníci přednášeli své výnosy. Kousíček od propylají je fontána Peiréné – musela to být nádherná stavba, ještě dnes je působivá, když vstoupíte na její ohrazený dvůr v čele se šesti nevelkými oblouky zdobenými sklípky, z nichž vytékala voda do kašny. Vypráví se, že Peiréné s tu proměnila v pramen, když oplakávala svého syna Kenchria, bezděky usmrceného Artemidou. U cesty do Lechaia je zajímavost v podobě zachovalé veřejné latríny i se sedátky. Na jižní straně základy stoy, vybudované roku 337 př. n. l. Filipem II. Makedonským u příležitosti uzavření takzvaného korintského spolku, který sdružoval všechny řecké státy s výjimkou Sparty do boje proti Peršanům pod vedením makedonského krále. Na západě, když se vracíte k museu opět pěkná řada zachovalých krámů. V museu je několik velmi krásných exponátů, obzvláště mozaiky s bukolickou tématikou, a pak také ta se spirálovými ornamenty a hlavou uprostřed. Zvláštní půvab Afrodíty zvané Sapfó. Dva Dionýsové, vousatý i bezvousý, kopie Práxitela myslím, mě zaujali obzvláště proto, že jsem o něm zrovna včera četl, stejně jako archaizující stéla s Diem Chthoniem, Démétrou a Persefónou, která je vystavena na dvoře, spolu s výjevy z amazonmachie a gigantomachie, pocházejícími z divadla. Několik hlav císařů, přese všechno posmutněle shlížejí gigantičtí Zajatí Frygové. Ve druhé místnosti je sbírka keramiky, od geometrické, přes korintskou a attickou, až po premajoliku z 13. st. Když jsem vyšel ven z areálu – strávil jsem tu asi dvě hodiny – všiml jsem si naproti ještě oploceného divadla, ze kterého zbylo málo. Musím říci ještě jednou: Korint mě nadchl. Zachoval se poměrně živý, pod strmým vrcholkem Akrokorintu. Tam jsem ani nešel, bylo pondělí, a to je zavřeno.
A zase jsem nemohl najít zastávku. Naštěstí jsem byl poblíž, když autobus přijel. V Korintu jsem vystoupil až na vlakovém nádraží, zpátky se vracel pěšky, koupil si lístek, pak ještě súvlaki, a někdy před půl pátou se vracím. V Naupliu jsem hledal, kde si ještě večer můžu směnit nějaké peníze, našel jsem jeden obchod se suvenýry.
Nechápu zdejší systém autobusových zastávek – je to strašné. U nás bývá zvykem, že na každé vesnici je zřetelně označená zastávka s jízdním řádem. Tady není často nic, v lepším případě modrá cedulička „Stasé“. V Argu třeba jsou nástupiště roztaženy po několika ulicích, na jedné je krytá čekárna, o něco dál jen zelená sedadla na chodníku, 50 m odtud kancelář.


26.9. – Athény

V 9.10 odjezd z Nauplia. V noci vytrvale pršelo, déšť přestal až v osm. Nad Korintem svítilo sluníčko, stejně jako chvílemi tady v Athénách. Ubytoval jsem se v hotelu Tempi. Jinde jsem nic nemohl sehnat, až tady mají poslední volný pokoj, ale prý jen „very small one“. Zpočátku to tak nevypadalo, ale když jsem tu už hodinu, připadá mi to jako hrozná cimra a kdybych tu měl zůstat déle, lezlo by mi to asi na mozek. Je to až úplně nahoře, malinký kumbál s uraženým umyvadlem, není pěkně cítit a vůbec je jaksi zašlý. Zato mám velmi výhodnou pozici, až budu odjíždět: na náměstí Mitropoleos je to pár kroků.
Dnes už jsem jen paběrkoval. Vyvalil jsem se až ve 3 hodiny podívat se některá místa, která jsem ještě nestihl a která jsem nepovažoval zas za tak důležitá. Zjistil jsem, že na jihozápad od Akropole, přes Apostolú Paulú, je rozlehlá zalesněná oblast křižovaná pěšinkami, pěkné místo na procházku. Připadalo mi, že skoro každých sto metrů narážím na nějaký zamilovaný pár.
Když jsem u toho tématu, dovolím si jeden postřeh. Řecké ženy jsou docela výrazný typ, jenom nemohu říci, že obzvláště pěkný. Tmavé, často obarvené na blond, buď silnější a nahoře vyvinuté, nebo naopak s vosím pasem, stehny daleko od sebe a zaoblenými boky. Snad nejtypičtější jsou ve tváři, skoro jako na starých vázách, nos v linii s čelem, ustupující brada a tmavohnědé oči, krásné, ale jako celá tvář jižansky tvrdé. Dokonce i velmi půvabné dívky s dokonalými proporcemi obličeje vypadají tvrdě.
Zpátky k dnešnímu programu. Tedy podíval jsem se na Sókratovu vězeňskou celu – dvě sluje po stranách výklenku a ve skále patrné otvory pro trámy. Pak jsem odtud pokračoval nahoru na Filopappův vrch, kde je kromě pomníku ze začátku druhého století věnovaného římskému konzulovi Filopappovi také krásná výhlídka na jižní svah Akropole, stejně jako směrem k moři. To už se vyčasilo, jen foukal silný chladný vítr, celé moře se zlatě lesklo v slunci sestupujícím k obzoru, bylo vidět i lodě. Sestoupil jsem dolů, prošel kolem kostelíku sv. Dmitrije – zajímavé staveníčko, jako by poslepované ze stovek různých kousků, na střeše dřevěný kříž. Pahorek Pnyx už byl zavřený, snad to stihnu zítra. Šel jsem až dozadu a vracel se po úpatí Filopappova pahorku kolem Kimónových hrobů. Pak jsem se prošel pod Areopagem, podíval se na Věž větrů, přes plot sice, ale jen pár metrů od ní. Věž postavil v prvním století syrský astronom Androníkos a sloužila jako vodní a sluneční hodiny, ukazatel větru a kompas. Každá z osmi boku věže představuje jeden směr kompasu a jeden druh větru, který je vyobrazen na vlysech. Dál jsem se proklestil cestu až k ulici Lúkiánú a zlezl Lykabéttos, nejvyšší athénský vrchol. Dříve tu byly jen lesy a hora má jméno právě od vlků, kteří zde nacházeli útočiště. Pověst praví, že Athéna nesla skálu na opevnění Akropole, ale cestou ji vrána podala zprávu, že Kekropovy dcery porušily zákaz a otevřely skříňku, kde byl ukryt Erechtheus. Bohyně skálu upustila, a tak vznikla tato hora. Na vrcholku je kaplička, restaurace a hlavně nádherný rozhled na celé Athény a okolí.
Nakonec jsem šel až za náměstí Omonia, koupil si svůj oblíbený banánový džus, kakao a do hotelu se vrátil asi o půl osmé.


27.9. – Eleusis, Athény

V 9 hodin jsem vyrazil na pahorek Pnyx, kde kdysi v 5. st. př. n. l. zasedalo athénské demokratické shromáždění a promlouvali zde takové slavné postavy jako Aristidés, Démosthenés, Periklés nebo Themistoklés. Dnes tam najdete neoznačené a sotva znatelné pozůstatky někdejších staveb. Zato nepřehlédnutelné je hlediště s plastovými židlemi připravené pro multimediální šou. Pak už jdu podle mapy na náměstí Eleutheros a autobusem B16 do Eleusíny. Jízdné za běžný městský tarif, vstupné 500 dr.

Eleusis: Plútónion

Eleusis: Plútónion

Eleusis byla jedním z nejvýznamnějších antických kultovních středisek. Byla zde svatyně „dvou bohyní“, Démétry a Persefony neboli Koré, a slavila se tu proslulá elusinská mystéria. První chrám tu stál už vy mykénské době, v 15 st.př.n.l. Poté, co byla Eleusis připojena k Athénám, pořádalo se každoročně v září procesí a osmidenní slavnost velkých mystérií, při níž byli zasvěcování neofyté. Obřady probíhaly v takzvaném telestériu. V malé místnosti zvané anaktoron podle zpráv starověkých autorů plál veliký oheň, jehož plameny a kouř byly zdaleka viditelné.
Ačkoli požadavky na přijetí byla známy veřejně a zúčastnit se mohl každý, kdo rozuměl řecky a podstoupil předepsané procedury, bylo pod trestem smrti zakázáno vyzradit je nezasvěceným a během dvou tisíců let jejich trvání tento zákaz nikdo neporušil. Několik básníků bylo podezřelých, že ve svých hrách naznačili něco z jejich tajemství, ale nebylo jim to dokázáno. Takže dodnes nevíme, co bylo jejich obsahem a Eleusis si své dráždivé tajemství zachovává. Každopádně se jednalo o věci, týkající se obou bohyň a jejich mýtu.
Nejstarší dochovaná zpráva, homérský Hymnus na Démétru, podává příběh takto: Persefóné (Koré) sbírala na louce květy, když byla unesena vládcem podsvětí Plútónem do říše stínů. Jeho bratr, Zeus, mu ji předtím tajně přiřkl za manželku. Démétér slyšela hlas bědující dcerky, ale marně ji hledala po celé zemi. Až Hélios, Slunce, ji pověděl, že byla unesena do podsvětí. Bohyně se rozhněvala na Dia, opustila Olymp a pobývala mezi lidmi. Na své pouti přišla v podobě stařenky do Eleusíny. U studny ji potkaly královské dcery, slitovaly se nad ní a přivedly ji do paláce, kde se měla stát chůvou královnina synka Démofónta. Tajně ho potírala ambrosií a na noc ho vkládala do ohně, aby získal nesmrtelnost. Jednou to však odhalila jeho matka a v hrůze vykřikla. Bohyně se rozhněvala na její zpozdilost, kterou překazila synovo získání nesmrtelnosti, zjevila se ve své slávě a přikázala, aby jí byl postaven chrám a u studny krásné prostranství k tanci. Slíbila naučit Eleusinské posvátným obřadům, které ji usmíří. Když byl chrám dostaven, odebrala se do něj a truchlila pro ztracenou dceru. Po celé zemi nevzešlo jediné semeno, marně byla orána a osévána pole. Když to viděl Zeus, rozhodl se, že se s ní usmíří a přikázal Plútónovy, aby propustil Persefónu na denní světlo. Než tak král podsvětí učinil, přinutil manželku spolknout jadérko granátového jablka. Proto se později musela každý rok na čtyři měsíce k manželovi vracet. Když přišla opět na svět a matka se s ní shledala, vydala teprve vyprahlá půda bohatou úrodu.
Takový je veřejně známý mýtus. Vysvětluje založení mystérií, která měla zasvěceným zajisti blažený posmrtný život. O mystériích samých se můžeme jen dohadovat a mezi křesťanskými apologety, kteří byly ještě jejich současníky, stejně jako mezi moderními badateli existuje mnoho odlišných domněnek. Zřejmě se týkaly smrti, podsvětí a posmrtného života, obilí a vegetačního cyklu, ohně a plození.
Konečná zastávka autobusu byla poněkud vzdálena od antického města, ale šel jsem po nábřeží, až jsem uviděl v dálce pustý, hliněný, místy ohořelý svah s ruinami. Vypadalo to, jako by Koré stále ještě byla uvězněna v podsvětí. Vysvětlující popisky jsou jen v řečtině. Ke vstupence sice dostanete stručný plánek v řecko-anglické verzi, ale tam jsou jen ty nejhlavnější věci. Moje ubohá znalost základů starořečtiny mi pomohla aspoň v lokalizaci některých objektů. Šel jsem kolem chrámu Artemidy Propylajské, římského triumfálního oblouku, Většími propylajemi, kolem Plútónia – kdy byl prý vchod do podsvětí a pravděpodobně se tu nacházel i omfalos, pupek světa – a chrámu Sabinek k rozlehlému perikleovskému telestériu. Na jeho straně sousedící s Filónovou stoou je hlubší vrstva původní mykénské svatyně. Dále na jih je ve svahu Svatý dům, příbytek Eumolpův. Jinak mi připadalo, že většina staveb pochází až z římského období.

Akropole byla ohořelá, ne nadarmo tedy upozorňovali ve vrátnici „nekouřit“. Museum kvůli opravám zavřené. Areál byl liduprázdný, později jen přišlo několik lidí. Když už jsem byl na odchodu, všiml jsem si ještě vedle Větších propylají studny Kallichoron – kde potkaly královské dcery Démétru a kdy ji ženy poprvé uctily tancem. Foukal hrozně nepříjemný vítr. Na zpáteční cestě jsem se stavil v byzantském klášteře Dafni, zbytečně: je toho času celý oplocený, obehnaný lešením a zavřený.

Po příjezdu zpět na náměstí Eleutheros jsem se vydal hledat Platónovu Akademii. Už když jsem poprvé přijížděl do Athén, všiml jsem si směrovky „Archeological Site of Plato’s Academy“. Jinak bych ani netušil, kde to hledat a že to vůbec lze hledat. Pak jsem zjistil na mapě, že se tak jmenuje i celá čtvrť, ale přímo toto místo na ní nebylo vyznačeno. A nakonec, když jsem jel z Nauplia, jsem si ten nápis znovu vyčíhal a zjistil, že musím jít po ulici Platonos a snad tam někdy dojdu. Došel jsem a nebyla to ani tak dlouhá cesta. Od té cedule je to nějakých dvě stě metrů. Areál je oplocený, u brány je nápis v řečtině „Místo staré Platónovy Akademie“. Na závěr jsem tedy podnikl takovou pietní návštěvu, pro milovníka filosofie téměř povinnou.
Akademie bylo athénské předměstí pojmenované podle héróa Hekadéma. Byl tu platanový a olivový háj a gymnasion založné vojevůdcem Kimónem; Pausaniás dále zmiňuje sochu Artemidy, chrám Dionýsův, hroby Thrasybúla, Periklea a samotného Platóna, oltáře Eróta, Anteróta, Prométhea, Mús, Herma a Héraklea. Nedaleko prý byla věž misantropa Tímóna (známého i ze Shakespearovy hry). V roce 387 př.n.l. tu Platón založil filosofickou školu, formálně thiasos k pěstování kultu Mús. Lidé z jeho okruhu se tu scházeli ke studiu, cvičení v dialektice a poslechu přednášek. Proslulá je Platónova přednáška O dobru, Peri agathú. Konaly se tu též výroční pochodňové závody, jejichž cílem bylo přinést od Prométheova oltáře hořící pochodeň do Athén.
Dnes je to pěkný park s lavičkami a hřištěm. V několika výkopech jdou odkryty základy budov. Celkově to bylo víc, než jsem myslel. Před plotem je ještě další parčík, v prohlubních smetiště, dokonce tam leží stará zrezlá motorka, a na lavičkách spí bezdomovci.

V šest jsem se vydal na poslední procházku. Nejdřív jsem procházel křížem krážem celou Plakou obchody se suvenýry. Ceny byly často nehorázné, ale objevil jsem jeden obchůdek, kde byly pěkná a velmi levné věci – až několikrát levnější než jinde. Nakonec jsem obešel Akropoli. Nohy jsem měl lehké, nebe bylo blankytné se šedými mraky, pohled na vrchol ostrý, srdce mi zaplesalo novou nadějí a byla to jedna z nejhezčích procházek, co jsem tu prožil. Po Theoria, Dionysiú Aeropagitú a Vyronos zase na Plaku. Rušné, zářící ulice plné turistických obchůdků a taveren. Ještě jsem si doběhl nad Omonii pro nějaké sendviče na cestu a vrátil se do hotelu.

Žádné komentáře