Jeruzalémský dekameron

30.04. 2011

V roce 1998 jsem dva a půl měsíce pracoval v mošavu Paran v Negevské poušti. Za tu dobu jsme podnikli dva jednodenní výlety – do Jeruzaléma a do Eilatu. Ale na opravdové cestování jsem si nechal deset volných dní před odletem domů. Předtím jsem vlastně ani neplánoval jet do Jeruzaléma s organizovanou skupinou, protože na svůj první vstup do Svatého města jsem chtěl být sám. Nakonec jsem ale jel a nakonec jsem tomu byl celkem rád, neboť prohlídka s průvodcem mi dovolila získat snadno prvotní orientaci. Jinak jsem strávil dost neklidný den honěním se po knihkupectvích, který byl završen nákupem levného salámu – víc jsem však od téhle první příležitosti nečekal a nechtěl čekat. To hlavní jsem se rozhodl nechat si na později a pěkně to prožít. Co se Eilatu týče, nemám skoro co psát, to jsou pláže, korálové útesy, hotely a turistické atrakce.
Dva měsíce jsem se tedy připravoval, pročítal průvodce a plánoval cesty. Ostatně už pár měsíců před odjezdem jsem četl historické zdroje, obzvláště Židovskou válku od Josefa Flavia. Bibli, samozřejmě, jsem znal už předtím a pokud chcete navštívit Izrael a něco z toho mít, znát ji musíte. Čím víc toho víte, tím víc toho procítíte a uvidíte. A čím víc ji milujete a čím víc jste uchváceni, tím víc budete toužit po Zaslíbené zemi, budete chtít spatřit její vrchy a údolí a dotýkat se jejích kamenů.  Pro mě znamená tahle země naději, nejbližší místo k Nebi a Boží stopu na zemi; před chvilkou tudy prošel, ještě cítíte vzduch rozvířený jeho pláštěm.
Na druhou stranu musíte počítat s tím, že zdaleka se nesetkáte s názorností, jakou byste snad čekali. Místo, kde leží Golgota, je nejisté (stejně jako u většiny dalších tzv. „svatých míst“), do výše se už nestrmí ani Davidova tvrz, ani Antonie, po Chrámu zbyla jen část zdi a tak bychom mohli pokračovat. Minulost zde číhá mnohem rafinovaněji, visí takřka ve vzduchu a ukrývá se v nejistotě – třeba právě tenhle kámen, třeba právě toto místo… Tím spíš však prosákne až k současnosti a vplete se do vašeho života. Nemám rád katolicko-pravoslavný způsob ctění oficiálních svatých míst. Po pravdě řečeno, první návštěva v Chrámu Božího hrobu mě hluboce znechutila. Připomíná mi to pověru, modlářství a to, co kraličtí nazývají pošmourná pobožnost. – Čekal jsem tedy předem, že nenajdu stát starý Jeruzalém; říkal jsem si dokonce i to, že ani Jeruzalém nebyl tak svatý, jak si ho někdy představujem, a i v Izraeli praotců byla svatost povětšinou neviditelná; a přeci mě to trochu sklíčilo, když jsem viděl v nejlepším případě jen trosky, v nejhorším ohavnost na místě svatém. Přese všechno – k tomu Městu se upírá má naděje a v těžkých chvílích mi třeba jen vzpomínka přináší útěchu.

Následující zápisky nemohou být míněny ani jako ten nejstručnější průvodce. Jsou to jen poznámky, které jsem si psal do sešitu v průběhu cesty, abych poskytl oporu své chabé paměti pro pozdější vzpomínání, a které jsem po roce ještě o něco rozšířil. Šlo mi hlavně o to zapsat, kde jsem všude byl, a příležitostně zachytit některé mé dojmy. Jelikož ale v průběhu pobytu jsem neměl za potřebné je zapisovat a raději jsem se nechal unášet bezprostředním zážitkem a po několika měsících nejsem již s to si je vybavit, i tady jde o velice skromný počin. Když nyní zápisky, které byly psány jen pro soukromé účely, uveřejňuji, připojuji k nim alespoň kratičká povídání o nejvýznamnějších místech a památkách, abych učinil text srozumitelný i tomu, kdo o nich dosud nemá předchůdné znalosti.
A pokud snad někomu vrtá hlavou název stránky, dekameron znamená řecky „deset dní“.


Den první, 11. prosince 1998

Jeruzalém: příjezd, Zeď nářků

Jeruzalém: pohled z Olivové hory

Po osmé hodině ráno, za celkem jasného počasí, pokud se pamatuji, jsem nastoupil do autobusu. Naposled cesta pouští, jejíž uhrančivá krása se mi vryla do srdce hloub, než jsem tehdy ještě tušil, poslední pohled na ostré stoupání před útesem u křižovatky na Beer-ševu; odbočujeme na Sodomu a už zase vidím Mrtvé moře, lesknoucí se jak zrcadlo. Krátká přestávka v En-bokek: je zde obchod se suvenýry, spojený s bufetem. Slunce pálí, v moři se cáká pár Rusů. Autobus je už skoro zaplněný, přisedá si ke mně nějaký černoch. Připravuji se na vytoužené Město a znovu pročítám průvodce.

Jeruzalém, v originále Jerušalájím, se někdy vykládá jako „Město míru“. Zmínky o něm nalezneme na egyptských vázách už v době kolem roku 1800 př.n.l. Za první biblickou zmínku se považuje zpráva o Melkísedekovi, králi Šálemu, který požehnal Abrahamovi (Gn 15, 18) . Po obsazení Kenaanu Izraelem zůstávalo město v držení Jebúsejců. Dobyl je až asi v roce 997 př.n.l. král David a učinil Jeruzalém hlavním městem království. Sem přesídlil i se svým domem z Hebronu a pojmenoval místo Ír David – Město Davidovo. Rozkládalo se na západ od Chrámové hory na pahorku Ofel. Byla sem přenesena i Schrána smlouvy a za Šalamouna vystavěn Chrám, centrum židovského náboženského života.
Roku 597 př.n.l. dobyl město, které pomýšlelo na spojenectví s rivalským Egyptem, babylónský král Nabuchodonozor, vyplenil Chrám a odvedl zdejší nobilitu do Babylonu. Ale o pár let později následovala další vzpoura a nyní již následovala tvrdá odplata – město bylo v srpnu 586 systematicky vypáleno. Až perský král Kýros dovolil po 50 letech přesídlencům návrat do vlasti. Byl vystavěn druhý, tzv. Zerubábelův chrám (520-515), později obnoveno městské opevnění.
Další významný mezník představují makabejské války (od r. 167 př.n.l)., reakce na postupující helenizaci národního života. Ta představovala nejen politiku seleukovského vládce Antiocha Epifana, ale měla oporu i v židovské reformní straně. Pod Chrámovou horou bylo například vybudováno gymnasion a jak si stěžuje 2. kniha Makabejská , kněží zanedbávali bohoslužbu a „raději pospíchali, aby se na cvičišti zúčastnili gymnastických cvičení, která Zákon zakazuje.“ Nakonec byla židovská bohoslužba zakázána, Chrám zasvěcen Diovi Olympskému a obyvatelstvo nuceno vykonávat pohanské rituály. Následovalo povstání, zastánci Zákona zvítězili, dokonce byla po staletích znovu nastolena izraelská svrchovanost a na trůn usedla dynastie Hasmonejců. K hranicím království se ale již blížila pozdvihující se moc Říma. Tak v roce 63. př.n.l. se Juda stává vazalským státem Impéria.
Nadvláda Říma nepřinesla zemi klid. Následovala povstání a vzpoury, nepoddajný židovský duch náboženské horlivosti se střetával s neporozuměním liberálních, pohanských Římanů. Mezi řeckým a židovským obyvatelstvem vypukaly srážky. Jeden z těchto pogromů, proběhnuvší roku 66. v Caesarei, byl počátkem velké židovské války. Proti Jeruzalému byla vyslána obrovská armáda pod vedením T.F. Vespasiana. Když byl prohlášen císařem, převzal velení jeho syn Titus. Město bylo obléháno a po strašlivém utrpení v září roku 70 dobyto a srovnáno se zemí.

Jeruzalém: pohled z Citadely

Další židovská vzpoura proti císaři Hadriánovi, vedená Šimonem bar Kochbou, opět soustředila do Palestiny značnou část římského vojenského potenciálu (12 legií stažených z celé říše, včetně Británie). Po 4 letech byla roku 135 potlačena, Judsko zpustošeno a do Jeruzaléma pod trestem smrti zakázán Židům přístup. Hadrián na jeho troskách začal budovat čistě řecké město a nazval ho Aelia Capitolina. Jeho půdorys se již zhruba shoduje s dnešním Starým městem.
Nadvláda Byzancie, východního dědice Říma, byla roku 614 na chvíli přerušena Peršany, aby pak za dalších 10 let Palestinu ovládla armáda chalífy Omara. Islám se zde udržel – s krátkou přestávkou křižáckého Latinského království – po 1300 let. Od roku 1948 bylo město rozděleno – Jordánci drželi Staré město a východní Jeruzalém, Nové město ovládali Židé. Sjednocení pod izraelskou svrchovaností nastalo až po šestidenní válce roku 1967.
Ale zpátky k mé cestě, konkrétně do mého autobusu. Jak se blížíme k Jeruzalému, onen jedinečný, měnící se obraz za okénkem: skupinky černých nomádských stanů, pastevci, ženoucí maličká stáda koziček, kopce se kulatí a více šednou rozsetými rostlinkami. Osady jsou blíž silnice a vypadají jako nějaký cikánský tábor. Vstupujeme na předměstí, kopečky oseté jednoduchými baráčky, jakési orientální paneláčky, člověk nerozpozná, je-li to staveniště, nebo v tom už někdo bydlí; ale dojem staveniště podporují roztroušené hromady smetí. Potkáváme další, stařičké a špinavé, zřejmě arabské autobusy, doprava houstne, sem tam se zadrhne, na silnici něco opravují. A už tu pobíhají děcka v tmavých oblecích, s pejzami i bez nich, vousatí židé v černých kabátech, snaží se stopovat, tam se zrovna jeden ortodoxní hašteří se sekulárním stopařem, před kterého se postavil a odluzoval mu řidiče. Konečně stavíme na Centrálním autobusovém nádraží. Je okolo jedenácté hodiny.
Vystoupil jsem, nasadil si batoh a vyrazil do ulic. I v bundě mi bylo trochu zima, přestože sluníčko svítilo, jen nějaký ten mráček. Některé stromy byly napůl žluté, jako u nás za raného podzimu – tomu jsem už odvykl. Jak jinak se to dýchá! Cítím se svobodně, mám před sebou deset dnů a mohu je strávit naprosto po své chuti. Žádné povinnosti, mnohé očekávání a mnohé těšení. Také ale cítím úzkost, právě že je vše jen na mně samém a jakápak svoboda – přeci jen se bojím té nutnosti mít co dělat s lidmi, být zavřený s kdekým v hostelu a těch deset dní tu přece někde strávit musím. Jenže stejně se tu dýchá krásně. Po těch měsících v poušti mě okouzlil ruch velkoměsta. Auta a autobusy, všude plno lidí, velké domy, banky, podniky a obchody, cítíte všude stopy lidské činnosti, zpřítomňuje se vám práce a s prací lidé. Vše ve velkém měřítku a v tom velkém světě se našinec lépe ztratí, přesněji zapadne doň a zabydlí se. Tamní nádraží má jen jedno nástupiště, a přeci jsem se nedovedl zorientovat. Totiž nejprve jsem vylezl na druhém konci, u kiosku, ale hned se mi to nezdálo, zkusil jsem druhý konec, u informací, to už bylo lepší, ale i tady jsem bloudil, vracel se a pak zase otáčel zpátky. Na prostranství kolem památníku, který měl jenom hebrejské nápisy, jsem si sedl na obrubu a psal si první poznámky do sešitu. Nakonec jsem chytl správný směr a táhl se s těžkým batohem a ještě plnou taškou po Jaffské třídě k branám Starého města. Okolo obyčejné cedule, ukazující rekrutům cestu k úřadu, jsem měl ještě mnohokrát projít a vždycky mě nějak zaujala; asi pro nepříjemnou představu, která se s ní pojí. Na jednom místě v zatáčce je tu nadmíru úzký chodník; myslel jsem si už, že zase jdu špatným směrem. Ale za okamžik přibývalo obchodů i lidí a třída dostávala jiný ráz. Šel jsem dosud po levém chodníku, když na protější straně mě praštil do očí antikvariát. Bez váhání jsem se do něho vřítil i se svými břemeny a prolezl ho odshora dolů, což bylo při jeho skrovných rozměrech dost obtížné. Několik zajímavých knížek jsem našel, obzvláště Buď-anebo, ale jen jeden díl, a nekoupil jsem nic. U městských hradeb jsem zatočil nalevo, k Notre Dame, spustil se dolů a vkročil do arabského mumraje východního Jeruzaléma. Nevím, čím to bylo, ale po celou další dobu nebyl den, kdy by tu bylo tak rušno jako v den mého příjezdu. Všude trhovci, zástupy, postávající skupinky, k tomu vojáci a dopravní zácpa. Nemohl jsem najít správnou odbočku k prvnímu hostelu, na který jsem se chtěl podívat, takže jsem se tím vším prodíral několikrát, konečně jsem zatočil správně, ale tady právě byla zácpa stojících autobusů, lidé z nich vylézali a šli po svých, kdekdo hulákal, při zpáteční cestě se tam dokonce někdo začal prát. Měl jsem v tu chvíli docela strach, do čeho jsem se to připletl, abych ještě nedostal jednu po hlavě. Cairo hostel se mi vůbec nezalíbil, vlastně jsme kolem něho projížděli už při první návštěvě, a tehdy jsem si ho všiml jako příkladu, kam bych asi nikdy nevlezl. Usadil jsem se na autobusovém nádraží, vytáhl z tašky obložené chleby a pojedl; jenže v žaludku mi to už od rána moc nesedlo. Vlastně jsem měl zkažený žaludek po větší část mého pobytu, a tak ani s ochutnáváním jsem se nedostal tak daleko, jak sem chtěl, vlastně jsem začal i skončil u falafelu. Uzrálo ve mně rozhodnutí, že si musím počínat rozvážně a dobře vybrat místo, kde se usadím. A že si třeba připlatím, jen abych měl klidné bydlení. Jen bylo nepříjemné, že všechna ta místa musím obcházet z těžknoucím batohem na zádech. Ale co naplat – vstoupil jsem do uliček Starého města. Žádný hostel se mi nelíbil, nikde jsem se nechtěl usadit, ale zbývala mi jedna možnost, dražší poněkud než ty ostatní – Lutheran hospic, na něhož jsou v průvodci jen ty nejlepší reference. Chtěl jsem tam nejprve zavolat a musel jsem hledat telefon; na žádný jsem dlouhou dobu nenarazil, až na náměstí Hurva je jich v podloubí celá řada. Kartu jsem zapomněl v automatu, ještě že mě jeden okolostojící upozornil. Prostředí židovské čtvrti je docela jiné než těch ostatních: je tu klid, čisto, decentní, místy – v uzounkých uličkách, kde procházíte lidem takřka po dvorech a přede dveřmi – až intimní atmosféra. Náměstíčko se mi zalíbilo, ještě navečer jsem se vrátil a poseděl tu.
Do hospicu v uličce sv. Marka jsem dorazil kolem půl třetí. Železná vrata bez kliky, otvíraná zevnitř jen na zazvonění, nevypadala zrovna přívětivě. Nicméně jsem vešel, seznámil se s podmínkami, zaplatil zatím za dvě noci a ubytoval se. Čekal jsem, pravda, poněkud větší prostory, ne jen jednu úzkou noclehárnu, přesto je to pěkné prostředí. Obzvláště kuchyně se dvěma stoly dole a ještě zvýšeným a sníženým patrem, kam jsem vždycky zalézal jíst nebo číst. Také dvorek s fontánkou, lavičkami a zahradou. Navíc tam v noci bylo krásně teplo a po celou dobu tu bylo poloprázdno a celkem klid, vyjímaje jen jednu hlučnou Američanku a jednu společnost, když se večer sešla, ale s těmi jsem se skoro nepotkával.
Jen co jsem se trochu zabydlel, vyrazil jsem ještě do města, potloukal se s mapkou po okolí a před západem slunce jsem byl u Zdi nářků.

Jeruzalém: Zeď nářků

O Zdi nářků snad ani není třeba mluvit, snad každý má o ní aspoň potuchy a obrázek Židů modlících a klanících se před ní je notoricky znám. Tedy jen pro pořádek. Pro židovský náboženský život měl jeruzalémský Chrám, místo, které si Bůh vyvolil za příbytek, zásadní význam již od časů krále Davida. Dochovaná část hradeb kolem Chrámové hory (kromě proslulé Zdi nářků je to ještě málo známá Malá zeď, ukrytá na soukromém dvoře jednoho arabského domu, kam se dostanete, když budete mít štěstí a neztratíte se – jako já – ve spleti uzounkých uliček a tmavých tunelů) pochází z Héródova chrámu, tedy z velkorysé přestavby tzv. Druhého chrámu, kterou financoval Héródés Veliký, známý kromě vyprávění o vraždění neviňátek také stavební aktivitou nebývalého rozsahu, nejen v Palestině, ale například i v Sýrii a Řecku. Původní je jen dolní část hradby složená z velkých kvádrů; horní přístavba je pozdější, asi z 8. st.
Když byl Chrám v roce 70 n.l. srovnán se zemí, objevovala se různá mínění, zda Boží sláva, šechina, opustila toto místo, nebo zde nadále zůstává. Midraš Tehilim říká: Když však naše hříchy zavinily zkázu chrámu, vytrhl Bůh svou šechinu do nebe, neboť stojí psáno: V nebi je jeho trůn. Nakonec se prosadil názor rabiho Achy – Šechina nikdy neopouští Západní zeď. Ta je dnes nejposvátnějším místem judaismu.
Když jsem k ní přišel, právě se tady začínala úchvatná podívaná. Prostranství před zdí se černalo, když jsem přišel blíž hlasitý šum a bzukot jako z obrovského roje, před obezdívkou se tlačí zástupy a pozorují. Tu se zezadu ozve blížící se zpěv a vidíte přitancovávat průvod pod vedením nějakého vousáče, před vstupem se na chvíli zastaví, a zase za působivého zpěvu vtančí dovnitř, utvoří kruh, drží se nejdřív za ruce, pak kolem ramen, točí se, zpívají svou písničku a nic je neplete, že o pár metrů dál se točí další kruh a zpívá zase jinou. Vedoucí stařec uprostřed upadá stále do většího nadšení, jásá, skáče a mává rukama. Pak se modlí na různé strany, pak zase tancují. Když jsem viděl ten zápal, to klanění, úsilí tělesné, ale připomínající něco z Davida, u místa, kde stával chrám a kde jsou dodnes jeho pozůstatky, teprve tehdy mi začala docházet povaha onoho místa, zničený Chrám a očekávání, propásnutý Mesiáš, tělesné náboženství…


Den druhý, 12. prosince 1998

Jeruzalém: Město Davidovo, sv. Marie, chrám Božího hrobu, dnešní hora Sijón

Ráno jsem vstal v sedm hodin za zvuku zvonů z blízkého kostela. Po snídani, před devátou, jsem vyrazil do města. Ulice polopusté, většina krámků zavřených, jen v některých už připravovali obchodníci zboží. Vyhledal jsem některé hostely, protože mě ještě neopustila myšlenka zkusit taky nějaké jiné ubytování. Pak jsem udělal okruh kolem Chrámu Božího hrobu a již jsem musel spěchat k Turistickému informačnímu centru u Nové radnice, kde měla od desíti hodin začínat prohlídka města s průvodcem. Omylem jsem šel pěkný kus po ulici Šivtej J´Israel – mimochodem pěkné, se zelení a vilovou zástavbou – a když jsem se přiřítil zpět před radnici, už jsem vpředu uviděl blížit se skupinku několika desítek lidí, počkal jsem na ně a nenápadně se připojil.
Průvodkyní byla menší energická žena s baťůžkem na zádech. U radnice obligátní připomínka na rozdělení města před šestidenní válkou, před Jaffskou bránou upozornění na vykopávky dole pod silnicí, kolem Citadely přes Arménskou čtvrť pod jižní chrámovou zeď. Z této strany stávaly schody, kudy poutníci vystupovali k Chrámu, dole v podzemních prostorách bylo také něco, nevím už přesně, snad očistné koupele. Vystupujem zas o něco výš, k odbočce na Davidovo město. Tady na vyhlídce do údolí četla průvodkyně z žalmů: „Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?“ Tady pod Chrámovou horou měla ta slova svůj doslovný význam. Na protější straně údolí jsou vidět některé zajímavé hroby, takzvaný hrob faraónovy dcery (vypadá jak betonová krychlička) nebo kousek vedle nynější kůlnička na nářadí, dle částí nápisů možná hrob kancléře Šebny, o kterém se zmiňuje Izajáš: „Co tu pohledáváš, koho tu máš, žes tu vytesal pro sebe hrob? Dal sis hrob vytesat vysoko, dal sis vyhloubit příbytek ve skále.“ ( Iz 22, 15nn).
Vstoupili jsme do Města Davidova. V současných místních pojmenováních vládne veliký zmatek. Například to, co se dnes jmenuje hora Sijón a kde je tradiční Davidův hrob, vůbec není hora Sijón. Město Davidovo, tedy město, které David dobyl na sebejistých Jebúsejcích, se rozkládalo na pahorku Ofel, jižně od Chrámové hory. Severně vybíhala hora Sijón, která byla později při Herodových přestavbách zarovnána do chrámové plošiny. Původně se tak snad nazývala jen pevnost, pak pahorek, na kterém stála, dále celý Izrael, až nakonec Sijón představuje společenství vyvolených po celé zemi.
David se usadil ve skalní pevnosti; proto ji nazvali Město Davidovo. Pak vybudoval město kolem dokola počínaje od Miló. Ostatní části města opravil Jóab. (1Pa 11, 7n)
Bible mluví o Davidově dobytí města: Král šel se svými muži na Jeruzalém proti obyvatelům země. Ti mu řekli: Sem nevstoupíš, leč bys odstranil slepé a kulhavé. Prohlásili: Sem David nevstoupí. Ale David dobyl skalní pevnost Sijón, to je Město Davidovo. Onoho dne David řekl: Každý, kdo chce bít Jebúsejce, ať pronikne vodní štolou na ty kulhavé a slepé, které David z duše nenávidí. (2S 5,6nn) Zmíněná vodní štola, poskytující obyvatelům tvrze i v případě obléhání přístup k prameni Gíchón, byla objevena v minulém století – tzv. Warrenova šachta – a je dnes přístupná veřejnosti. Význam zdejšího vodního zdroje se ukázal i v přípravách krále Chizkijáše na válku s Asyřany: Chizkijáš zasypal horní vody Gichónu a svedl je spodem přímo na západ do Města Davidova. (2 Pa 32,30)
Při naší prohlídce byla první zastávka na špatně značené cestě před zbytky podpůrného valu, patřícího kdysi, jak mnozí věří, k Davidově citadele. Přestože ta kopa kamenů není ničím zajímavá a nemám zde příležitost k žádnému poutavému, barvitému líčení, stačí jen to, že je spojena s Davidovým jménem, ano že pamatuje krále Davida, aby se její spatření proměnilo v pohádkový zážitek, aby se všechen význam spojený dosud jen v duchu s jeho jménem proměnil v život. To platí o většině ostatních pamětihodností. Nezmohu se na mnoho slov. Ale jen že jsem je viděl, kdyby to byl jediný obyčejný kámen, ale kámen, na který šlápl David, nebo jen kámen, kolem něhož prošel!
Pod valem se rozkládá několik domů. V jednom z nich, úplně dole, se našla spousta pečetí roztavených při vypálení města Babylóňany – zřejmě šlo o bývalý královský archiv. Cestou k Warrenově šachtě, dolů k Chizkijášovu tunelu a pramenu Gíchón skrz zůstatky brány z jebúsejského období. Jeden Arab nabízel knihu o tunelu, kterou napsal nějaký jeho strýc. Prošli jsme k Chizkijášovu rybníku – dnes je tam hezká zahrada – a Šíloašskému rybníku, kde jsou dole torza sloupů z někdejší byzantské baziliky a kde jistý starý člověk prodává stejně staré pohledy. Zde prohlídka skončila, nahoru po silnici jsem se vracel zase sám, posadil se v zahradě přilehlé k hradbám a posvačil. Co se zahrady týče, byla plná různých odpadků, papírů a prázdných lahví, nezvykle, protože jinak bývaly parky a zahrady úpravné a čisté. Co se týče prohlídky, byla velice pěkná.
Další návštěva platila Sv. Marii, ruinám křižácké nemocnice a hospicu, pak jsem chtěl jít do chrámového okrsku, ale vstup byl zrovna dovolen jen pro muslimy. Takže jsem znovu navštívil Chrám Božího hrobu, všechno tam prolezl, doslova od střechy dolů – jeden vchod totiž vede právě ze střechy tmavými koptskými kaplemi. Kaple nad hrobem jsem ovšem vynechal, je zde stále dlouhá fronta a abych pravdu řekl, nestojí mi za to. Přitom na mě padala čím dál těžší a tísnivější atmosféra, špatně se mi dýchalo a vůbec se mi dělalo špatně. Pošmourné místo pošmourné pobožnosti. Kupodivu přesto, že na mě udělalo takový dojem a že se vůbec neshoduje s mými protestantskými představami, nyní s odstupem času i na tohle místo vzpomínám s nostalgií.

Chrám Božího hrobu je nejsvětější místo některých křesťanských sekt. Ježíš byl ukřižován na hoře ve tvaru lebky (Golgota) za tehdejšími městskými hradbami. Právě zde prý dal postavit císař Hadrián chrám zasvěcený Afroditě, údajně aby znesvětil pro křesťany posvátné místo. Ani mnozí křesťanští intelektuálové neměli velký zájem o posvátný zeměpis. Křesťané nemají místo na této zemi, kde jsou vyděděnci, ale mají se upínat k duchovní sféře. Jeruzalém byl pro ně městem, které Bůh zavrhl. Eusebios, palestinský metropolita ze 4. st., nazýval město Aelia – Jeruzalém pro něj už neexistoval: Na vlastní oči jsem na Siónu viděl voly táhnoucí pluh a svaté místo bylo oseto obilím.
Změnu přinesl politický triumf křesťanství za císaře Konstantina. Pronásledované náboženství bylo protěžováno panovníkem a získalo v říši oficiální status. Začala velká vlna výstavby nových kostelů. Křesťané se začali ve světě cítit více doma a hledali i své pozemské kořeny. Jeruzalémský biskup Makarios získal Konstantina pro svůj plán: Zbořit Afroditin chrám a znovu objevit Kristův hrob, který se pod ním ukrývá. Archeologické práce přinesly své plody: V zasypaném Hadrianově lomu byl objeven skalní hrob a o kus dál Golgotská skála. Jeskyně s hrobem byla oddělena od okolního terénu a kolem postaveno Martyrium a rotunda nazvaná Anastasis, tj. Vzkříšení. V prostorném nádvoří byla zřízena zahrada, připomínající, že Ježíš byl pohřben v hrobu v zahradě. Na současníky udělal tento objev hluboký dojem. Změnilo se chápání posvátného prostoru, Aelia byla opět středem světa, posvátná imaginace dostala znovu křídla. Legendy vyprávěli, že právě zde se nacházela zahrada Eden, zde byl stvořen první člověk – Adam a zde leží jeho prach.
Roku 1009 vydal šílený chalífa al-Hakím příkaz, aby byla Anastasis s Martyriem srovnána se zemí. Stavby byla zbořeny, Golgota rozbita kladivy, terén srovnán se zemí. Z původního stavu zbylo jen málo, to, co se nedalo dobře odstranit. Jednoho dne chalífa zmizel sám v poušti a už ho nikdy nikdo neviděl. Roku 1048 byl dokončen nový kostel na zbytcích někdejší rotundy. Podstatných úprav se dočkal v období křižácké nadvlády nad Městem.

Už se připozdnívalo, když jsem se vydal Siónskou branou ke Hrobu krále Davida na hoře Sión, který vlastně není ani na hoře Sión, ani to není hrob krále Davida. Trochu jsem zas bloudil, našel budovu, dokonce i hrob, kde za stolem seděl osamělý modlitebník, ale za nic jsem nemohl najít Coenaculum. Při hledání vchodu mě docela překvapilo, když jsem se najednou octl až na střeše, kde si hrály nějaké židovské děti. Prolezl jsem budovu až dozadu na silnici, jen stěží jsem konečně našel vchod, ale pochyboval jsem, jestli místnost, kterou jsem viděl, je opravdu samotné večeřadlo, protože v průvodci upozorňují nesplést si s ním hned první místnost a dveře po levé straně byly zavřené.

Coenaculum znamená latinsky večeřadlo. Po staletí se mělo za to, že Město Davidovo se rozkládalo na dnešní tzv. hoře Sijón, tj. tam, kde se nacházela až daleko pozdější aristokratická čtvrť. Sem tradice umísťovala i dům, v němž slavil Ježíš se svými učedníky poslední večeři, kde po jeho smrti sestoupil o letnicích na osiřelé učedníky Duch Svatý (a tak vlastně vznikla církev – proto byl často nazýván „Matkou kostelů“) a v jehož spodním patře (tzv. Galilejská komnata) se Ježíš zjevil apoštolům po svém zmrtvýchvstání. Protože se nacházel mimo vlastní Aelii, unikl zboření při Hadriánově výstavbě a usadili se zde nežidovští křesťané. Když křižáci ve 12. st. začleňovali několik zdejších významných svatyň do jediného komplexu a pustili se do opravy této komnaty, za jednou zdí nalezli jeskyni, ve které ležela koruna a žezlo. Zmatení dělníci poslali k patriarchovi, ten k jednomu karaitskému asketikovi a nakonec bylo místo označeno za hrobku Davida a judských králů.

Vyhledal jsem také blízkou baziliku Spánku, prohlédl si obrázky v hlavní lodi, slezl dolů, kde leží jakýsi sarkofág s ležící Marií, a tedy znovu celkem znechucen odešel.
Končil šabat, to prý otvírají mnohé obchody, takže jsem zamířil do města udělat nákup v supermarketu. Někde se vskutku otvíralo, obzvláště v restauracích, ale chleba jsem nikde nesehnal. Chodil jsem tak do půl osmé, město ožilo, autobusy znovu hučely ulicemi. Skončil jsem v arabském krámku v Davidově ulici, maličkém, ale nesoucím nápis supermarket, a koupil za velmi slušnou cenu oplatky, kafe a meruňkovou marmeládu.
Tento den jsem se definitivně rozhodl zůstat v hospicu po celou zbývající dobu.


Den třetí, 13. prosince 1998

Jeruzalém: Kidrónský úval, Olivetská hora, Citadela

Byla neděle, den, kdy jsou některé kostely otevřené jen pro návštěvníky bohoslužeb, přesto jsem si naplánoval výlet na Olivetskou horu, kostely doslova posetou.
Olivetská hora se rozkládá východně od Chrámové hory za Kidrónským úvalem. Místo je spojené s nesčetnými biblickými událostmi s jedinečnou vyhlídkou na Jeruzalém.

Olivetská hora

Rád zde prodléval Ježíš, tudy přijížděl na Velikonoce do Jeruzaléma, odtud přehlížel město a naříkal nad ním, odtud také vystoupil do Nebe. Ale dojemné je třeba také vyprávění, jak David na útěku před svým synem Abšalómem kráčí v pláči do jejího svahu a ohlíží se na město (2S 15, 30). Sem se má navrátit Mesiáš na konci věků (Sk 1, 11; Za 14). Jsou zde rozsáhlá pohřebiště, protože lidé chtějí být při Posledním soudu přímo na místě. Ale také například při Titově obléhání Jeruzaléma zde byl tábor X. legie. (J. Flavius, VŽ V,70)
Jen několik zmíněk z Bible: Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva navýsostech! … Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji. Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil. (Lk 19, 37nn.)
Ve dne učil v chrámě, ale na noc odcházel na horu, která se nazývá Olivová. (Lk 21, 37)
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. … Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma. (Sk 1, 9 a 12)
Hospodin vytáhne a bude bojovat proti oněm pronárodům, jako bojoval kdysi v den bitvy. V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma. Olivová hora se rozpoltí vpůli od východu na západ velmi širokým údolím. (Za 14, 3-4)
Hostel jsem opustil v osm hodin, zamířil směrem k Damašské bráně, kolem vchodu do Šalomounových dolů, Héródovy brány a Rockefellerova muzea, pak jsem se prošel po promenádě na ulici Ofel a u kruhové vyhlídky zabočil na schody do Kidrónského úvalu. Prolezl jsem zdejší poexilní hroby, nic zvlášť půvabného, jak dalo se čekat, zatuchlina, tma, odpadky a temné výklenky, ovšem to je údělem člověka, kterého chytl turistický duch, lézt i na místa nepříjemná, na nichž slušný člověk nemá co dělat, jen aby mohl říct, že tam samozřejmě také byl a všechno viděl. Abšalómův sloup zrovna opravovalo pár dělníků, jinak tam bylo pusto.
Cesta vede na silnici před Chrámem národů, já jsem pokračoval trochu dál nalevo směrem k zatáčce, kde je pod úrovní silnice skryt Mariin hrob. Zrovna měl být zavřen, ale dvéře dokořán, nahlédl jsem tedy dovnitř, uviděl dlouhé schodiště dolů, kde stál pravoslavný kněz, ze stropu visí spousta lamp, a jak to na mne odtamtud zavanulo známým kostelnickým pachem, obrátil jsem se rychle odtud. Ale jen abych prošel uličkou k jeskyni Getsemane. Malá jeskyňka, pár řad židlí před oltářem, na jedné tiše seděla jeptiška, na straně naproti vchodu několik zaprášených skříní, po zemi natahané kabely – asi se opravovalo světlo – a v rohu po pravé straně cedulkou, v tom šeru sotva čitelnou, označené zbytky vinného lisu – příznačné na tomto místě.
Getsemane znamená vlastně vinný lis. Jmenuje se tak zahrada, ve které byl Ježíš zatčen: Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se pomodlil. (Mt 26,36)
Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. (Lk 22, 43-44)
Ještě ani nedomluvil a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden ze Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil. … Pak řekl Ježíš těm, kteří na něho přišli: Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi. Denně jsem byl mezi vámi v chrámě, a nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina, vláda tmy. Pak ho zatkli a odvedli do veleknězova domu. (Lk 22,47-54)
Vystoupil jsem z jeskyňky, navštívil znovu jako už před měsícem zahradu u chrámu Národů i samotný chrám a pak už stoupám na Olivovou horu maje v plánu pěší výlet do Betanie. Na jednom dvoru kousek pod vrškem je jeskyně, s asi padesáti hroby, mezi nimi prý proroci Malachiáš, Ageus a Zacharjáš. Z domku mi hned vyšel vstříc Arab se svazkem klíčů, za čtyři šekely otevřel branku, zapálil petrolejovou lampu a provedl mě jeskyní chodbou stáčející se do kruhu a lemovanou výklenky s hroby.
Najít správnou cestu do Betanie bylo, alespoň napoprvé, nad mé síly. Neviděl jsem jedinou směrovku, jediný nápis, podle nějž bych zjistil, kde jsem, a tak jsem musel jít jen tak podle zdání. A vlastně jsem správnou cestou šel, ale netušil jsem a zjistil jsem to až při zpáteční cestě z Betanie, kam jsem se dostal trochu jinou trasou až následující dny. Nicméně mě docela uspokojilo, že jsem našel, zcela nevědomky, alespoň Betfage.
Betfage byla vesnice na Olivetské hoře. V minulém století zde byl při stavbě františkánského kláštěra objeven krychlový kámen pocházející z předešlé křižácké svatyně. Věřilo se, že z tohoto kamene Ježíš nasedl na oslici, když se chystal vstoupit do Jeruzaléma. Původní byzantský kostel zde byl asi už od 4. století. V Evangeliu se píše: Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivetské hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: Pán je potřebuje. A ten člověk je hned pošle. To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: Povězte dceři Siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu. A učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. (Mt 21, 1-6)
Chtěl jsem pokračovat dál k Betanii, ale silnici jsem už nevěřil a výstup po cestičce na vršek kopce mě přivedl jen k soukromým vilkám.
Zpátky na Olivetskou horu jsem se dostal postranními ulicemi arabské čtvrti. Tato část města má typický charakter palestinských sídlišť. Jsou prosty lesku, čistoty a úpravnosti, plné pobíhajících capartů a budí vtíravý dojem staveniště. Ostatně tam skutečně pracovali na opravě silnice. Také jsem se snažil najít Pater Noster, ale všechno marně, narazil jsem jen na kapli Nanebevstoupení, dnes mešitu, a blízký klášter.
Od půl druhé do čtvrt na pět jsem pobyl v Citadele: celkem vysoké vstupné, ale hezky udělaná expozice, animovaný film (jím jsem nebyl zrovna nadšen), pěkný hologram Héródova chrámu, model města, mnoho popisků s obrázky a pár exponátů. Skupiny vojáků, které se sem toho času zřejmě sjeli z celé země na exkurzi, trochu ztěžovaly pohyb.

Davidova citadela

Citadela se jen omylem nazývá Davidova věž. Ve skutečnosti zde byl palác Héróda Velikého. O tom píše Josefus Flavius: Jakkoliv byla celá hradba podivuhodná, ještě podivuhodnější věž Pséfinos, u které se Titus utábořil, vystupovala do výše v severozápadním rohu hradeb. … Naproti ní stála věž Hippikos a vedle ní dvě věže vestavěné do staré hradby od krále Héróda. Ty vynikaly nade všechny po celém světě velikostí, krásou a pevností. … Pojmenoval věže na památku po třech sobě nejmilejších osobách, po bratrovi, příteli a choti (Fasaél, Hippikos, Miriammé). … Věž Hippikos, nazvaná po příteli, byla čtverhranná, délky a šířky po pětadvaceti loket a vysoká třicet, všude plně vzdělaná. Nad plně vyzděnou hmotou kamenů byl dvacet loket hluboký vodojem na shromažďování dešťové vody. Nad ním byl dvouposchoďový příbytek, asi pětadvacet loket vysoký, rozdělený na rozličné místnosti. Nad příbytkem bylo cimbuří dva lokte vysoké a bašty tři lokte vysoké, takže celá výška věže čítala dohromady na osmdesát loket . … K věžím, které stály na severní straně, přiléhal z vnitřní strany královský palác, který nelze slovy vylíčit. Nechyběla mu ani nesmírná nádhera ani velmi bohaté vybavení.Byl celý ohrazen zdí třicet loket vysokou, na obvodu ozdoben výstavnými věžemi ve stejných vzdálenostech od sebe a rozdělen na převeliké hodovní sály pro muže a na síně pro hosty o stu lůžkách, nepopsatelně vybavené pestrými kameny a s podivuhodnými stropy jak pro délku trámů, tak i pro krásu ozdob na nich. Bylo v něm množství komnat a v jejich vzhledu tisíceré rozdíly. Palác strhli Římané při vyvrácení Jeruzaléma v roce 70 a na jeho místě byl zřízen tábor X. legie. Do dnešní stavby je začleněna zachovaná část spodního zdiva věže Hippikos.
Když jsem odtud vylezl, zas jsem se vydal rabovat knihkupectví. V jednom z nich, Sefer VeSefel, obzvlášť v průvodci doporučeném, jsem nalezl celkem slušný výběr nových i antikvariátních knih a koupil za pouhých třicet šekelů svůj vytoužený svazek – kompletní básnické dílo Edmunda Spensera. Měl jsem ještě zálusk na W. Scotta, ale bál jsem se přílišného přeplnění batohu, a tak z toho sešlo. V Supersolu jsem koupil chleba a cestou domů, na každém kroku lemovanou vojenskými a policejními hlídkami, potkal skupinu mírových demostrantů, zřejmě čekajících s transparenty na křižovatce s ulicí Agron na Clintona. Na hradby zeleným laserem promítaly nápisy a obrázky. „Welcome, Mr. president!“


Den čtvrtý, 14. prosince 1998

Jeruzalém: muslimská čtvrť, Via dolorosa, baziliky Bičování a Odsouzení, Bethesda, židovská čtvrť, Chrámová hora, Mea Šearim

Myslel jsem původně, že na Jeruzalém si vyčlením dva až tři dny. Ale chci toho ještě tolik projít a vidět, nevím ani, jestli můžu všechno stihnout. Možná zůstávám také trochu z pohodlnosti, protože se nemůžu odhodlat naplánovat cestu, zjišťovat spojení a vydávat se další nejistotě, když je nyní moje situace dobře zajištěna.
V osm hodin jsem opět vyrazil do prázdných ulic, nejprve na prohlídku mamelucké architektury. Palác a hrob paní Tunšuk, špinavé, sešlé a oprýskané budovy s některými typickými architektonickými prvky, jako střídání červených a žlutých kamenů (ablak) nebo krápníky visící z oblouků (mukarnas). Kolem postávalo pár arabských kluků, ostatně budova dnes prý slouží jako sirotčinec. Nebylo mi obzvlášť příjemné, že postávaje s knížkou v ruce a zíraje k nebi jsem zřejmě upoutal jejich pozornost. Pokračoval jsem ulicí dolů a hledal Ribat Bajram Javiš, příklad pozdní mamelucké stavební techniky, ale nemohl jsem ho najít – snad to byla budova skrytá v té době za lešením. Prolezl jsem i dvě uličky vedoucí k branám do chrámového okrsku: Tarik Bab al-Hadad a Tarik Bab an-Nazir (příklady rané architektury před začátkem používání ablaku). Ani tady mi nebylo příjemné promenádovat se před vojenskou hlídkou u brány, dívat se vzhůru a být podezřelý. Někde v těch uličkách je zajímavý barák, visí z něj izraelská vlajka, jsou na něm hebrejské nápisy a v arabské čtvrti vypadá jako nějaká židovská pevnost. (Opravdu to vlastně pevnost je, jak jsem teď později zjistil. Některá židovská sdružení totiž skupují domy v převážně muslimské čtvrti a praktikují tak osídlovací politiku přímo ve středu nepřátelského prostředí. Mezi prvními si tu koupil dům Ariel Šaron, zrovna v době vypuknutí intifády roku 1987. Podobně jako dnes, po 13 letech, kdy se znovu proslavil návštěvou Chrámové hory, bylo tehdy dokonce její vzplanutí připisováno jemu.) Chtěl jsem zajít i k Malé zdi, prošel jsem tmavé úzké slepé uličky, ale nenašel dotyčný dvůr; nechtěl jsem také někomu vlézt do domu.
Pokračuji po Via dolorosa k oblouku Ecce homo. V přilehlém kostele je vidět původní část oblouku bočního vchodu, který byl součástí brány, kterou se v dobách krále Héróda Agrippy (1.pol 1. st.) vstupovalo do města. Podle tradice zde měl pronést Pilát své slavné ecce homo, ejhle člověk. Nedostal jsem se dovnitř, ale díval jsem se přes skleněnou stěnu v zadní části lodi. Kousek odtud je Bazilika bičování a Bazilika odsouzení. Musel jsem odmítnout samozvaného průvodce, postávajícího v ulici před nimi. Komplex stojí na místě bývalé pevnosti Antonie, která hraje důležitou roli v Josefově dramatickém líčení zkázy Jeruzaléma.
Pevnost Antonii, přiléhající k severozápadnímu cípu chrámového okrsku, dal postavil Héródés Veliký. Původně zda stál hrad nazvaný Baris, po Héródově velkolepé přestavbě přejmenován na počest jeho přítele a spojence Marka Antonia na Antonii. Byla vybudována na skále vysoké padesát loket a ze všech stran strmé. Bylo to dílo krále Héróda, ve kterém nejvíce projevil svou velkorysost. Skála byla nejprve od úpatí pokryta hladkými kamennými deskami, jednak pro ozdobu, jednak proto, aby sklouzl každý, kdo by se pokusil na ni zaútočit, nebo ji zlésti. … Vnitřek měl rozlohu a uspořádání jako královský palác, neboť byl rozdělen na místnosti nejrůznější podoby a potřeby, na sloupové síně a lázně a na široká nádvoří pro táboření vojáků, takže tím, že měl všechno potřebné se podobal městu, nádherou však královskému paláci. Celkovým tvarem se Antonia podobala věži; v rozích byla ozdobena čtyřmi jinými věžemi. (J. Flavius, VŽ V, 238nn.)
Podle jedné tradice byl právě zde byl Ježíš předveden před Piláta a odsouzen. Bible ovšem mluví pouze o místodržitelství (praitórion). A historici mají za to, že Pilát měl ve skutečnosti rezidenci v Héródově paláci, tedy v dnešní Citadele.
Hned jak vstoupíte bránou do dvora, octnete se v příjemném, čistém a tichém prostředí, plném zeleně a fragmentů sloupů a zdiva vystavených po zemi a záhonech. Naproti bráně běží kolmo ambit, na jehož levém konci je vstup do baziliky, jejíž podlahu tvoří zčásti kameny z Antonie. Na některých jsou vidět čmáranice římských vojáků, kteří zde hráli piškvorky. Před vchodem do kaple je pěkný model historického Jeruzaléma.

Bethesda

Ještě dál, skoro až u Štěpánovy brány, je kostel sv. Anna s rybníkem Bethesda. Bethesda znamená aramejsky dům milosrdenství. Patří k těm místům, které jsou přímo přetíženy významem. Původně asi jednoduchá hráz zadržovala vodu stékající údolím. Později byl vybodována umělá nádrž, z níž byla voda vedena kanálem do chrámu. K ní se vztahují tyto události Starého zákona: Když aramejský král Resín a severo-izraelský král Pekach vytáhli na Jeruzalém, posílá Bůh k judskému králi Achazovi proroka Izajáše. Hospodin řekl Izajášovi: Vyjdi Achazovi naproti ty a tvůj syn Šearjašúb na konec strouhy z Horního rybníka, na silnici k Poli valchářovu. Řekni mu: Zachovej klid a neboj se, neklesej na mysli kvůli těm dvěma čadícím oharkům… (Iz 7,3) Poslové asyrského krále Sancheríba zde zase vyhrožovali obráncům hradeb: Asyrský král poslal nejvyššího číšníka z Lakíše do Jeruzaléma ke králi Chizkijášovi se silným vojskem. Ten se zastavil u strouhy Horního rybníka, který je u silnice k Valchářovu poli. Vyšel k němu Eljakím, syn Chizkijášův, který byl správcem domu, Šebna, písař, a Jóach, syn Asafův, kancléř. Nejvyšší číšník na ně zavolal: Povězte Chizkijášovi: Toto praví velkokrál, král asyrský: Na co vlastně spoléháš? … (Iz 36)
Druhou nádrž dal vystavět pravděpodobně velekněz Šimeón ke konci 3. st.př.n.l (náklady na bohatou stavební činnost mu odečítali Seleukovci z daní): Velekněz Šimeón, syn Oniasův, opravil za svého života dům, za svých dnů opravil chrám. On dal položit základy pro hradby dvojnásob vysoké a navršil val kolem chrámového okrsku. Za jeho dnů byla vykopána vodní nádrž, cisterna rozlehlá jako moře. (Sír 50,3)
Místo bylo za Ježíšových dob proslulé svým léčebným vlivem: V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých /následuje variantní čtení: čekajících na pohyb vody. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl jakoukoliv nemocí/. Byl tam i jeden člověk, nemocný již 38 let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: Chceš být zdráv? Nemocný mu odpověděl: Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam dostanu, jiný mě předejde. Ježíš mu řekl: Vstaň, vezmi své lože a choď! A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. (J 5, 2-9)
Za časů Aelii capitoliny zde byl postaven chrám zasvěcený bohu lékařství Asclepiovi – Serapovi. V pátém století pak byzantská bazylika Panny Marie – věřilo se, že zde byl také rodný Mariin dům, kde žili její rodiče – Anna a Joachim. Ta byla zničena Peršany, obnovena mnichem Modestem a znovu zničena chalífem al-Hakímem. Křižáci zde kolem roku 1130 vystavěli prostou, ale krásnou románskou kapli zasvěcenou svaté Anně, matce panny Marie. Později ji muslimové proměnili v madrasu a nakonec ji v 19. století Turci nabídli Francii darem jako výraz díků za pomoc v Krymské válce.
Chvilku jsem seděl před vchodem, kousek od vojenské hlídky, a přemýšlel, jestli mám obětovat těch pár šekelů na vstupné. Nakonec jsem se rozhoupal, zaplatil jeptišce a vstoupil dovnitř. A nelitoval jsem. Podle mapky, kterou jsem dostal, bylo velmi těžké se zprvu zorientovat. Sedl jsem si na lavičku, pročetl plánek a nejdřív slezl po schodišti vedoucím k základům hráze jižního rybníka, pak navštívil sv. Annu (měli zde dokonce plánek s popisem v češtině) – byli zde lidé, kteří si samozřejmě neodpustili vyzkoušet proslavenou akustiku. Zorientovat se na místě hlavních vykopávek mi dělalo velké potíže, přestože jsem mohl nahlížet do barevného nákresu na tabulích. Hráz rybníka z 8. st., několik kostelů z různých období, Asklépiův chrám, nádrže, jeskyně, vše jedno přes druhé, vše v troskách. Prošel jsem celé místo kolem dokola, prolezl křižácký klášter, prohlédl si byzantskou mozaiku, na severní straně se posadil, přečetl náležitá místa z Bible a posvačil. Místo na mě udělalo veliký dojem.
Po poledni jsem dokončil prohlídku mamelucké architektury: Suk al-Katanin, temná, dlouhá a vysoká hala s několika krámky, původně snad stáje, později tržiště. Pak hrob Turkana Chatuna. Chtěl jsem jít do chrámového okrsku, jenže hlídka u brány mě nepustila, prý až v půl jedné. Mezitím jsem si ještě prohlédl některá místa v židovské čtvrti: cardo, hlavní ulici byzantského Jeruzaléma. Šachty přikryté sklem a skrývající nálezy hradeb z období prvního chrámu a z hasmoneovské éry. Chizkijášovu zeď.
Chizkijášova zeď byla částí hradební zdi, kterou dal kolem roku 700 př.n.l. vystavět král Chizkijáš, mimo jiné známý jako obnovitel chrámové bohoslužby a náboženských řádů. Oprava hradeb byla součástí přípravy na válku s asyrským králem Sancheríbem: Král vládl pevně. Dal se do přestavby celé hradební zdi, která byla samá trhlina, a vyhnal ji až po věže. Zvenčí vystavěl další hradební zeď. (2Pa 32,5)
Na Wohlovo muzeum už mi nezbylo dost času. Vrátil jsem se k chrámu a konečně vstoupil na místo, kde před dvěma tisíci lety stál židovský Chrám.

Poté, co se král David usídlil v Jeruzalémě, dal přenést Boží schránu na Sijón a chtěl pro ni vybudovat dům: Já bydlím v domě cedrovém, a schrána Hospodinovy smlouvy je pod stanovými houněmi. (1Pa 17,1) Ale Bůh mu skrze proroka Nátana oznamuje, že až jeho syn mu vybuduje příbytek. David se dal aspoň do shromažďování materiálu a stavebních příprav. David Šalomounovi řekl: Můj synu, já sám jsem měl v úmyslu vybudovat dům pro jméno Hospodina, svého Boha. Stalo se však ke mě slovo Hospodinovo: Prolil jsi mnoho krve, vedl jsi velké války. … Hle, narodí se ti syn. … On vybuduje dům pro mé jméno. Nuže, můj synu, nechť je Hospodin s tebou. Se zdarem vybuduješ dům Hospodina, svého Boha, jak to o tobě vyřkl. (1 Pa22, 7nn.) David předal Šalomounovi plány domu: To vše bylo zapsáno rukou Hospodinovou, abych mohl prozíravě připravit plán veškerého díla. (1Pa 28,19)
Šalomoun stavěl Hospodinův dům sedm let. Šalomoun začal budovat v Jeruzalémě Hospodinův dům na hoře Mórija, kde se Hospodin ukázal jeho otci Davidovi. (2Pa 3,1) To by znamenalo, že chrám stál na témže místě, kam Bůh poslal Abrahama, aby obětoval svého syna Izáka. Při zasvěcovací slavnosti říká Hospodin: Oddělil jsem jako svatý tento dům, který jsi vybudoval, a dal jsem tam spočinout svému jménu navěky. Mé oči i mé srdce tam budou po všechny dny. … Jestliže se ode mě odvrátíte vy a vaši synové a nebudete dodržovat má přikázání a má nařízení, které jsem vám vydal, vyhladím Izraele z povrchu země, kterou jsem jim dal a zřeknu se domu, který jsem oddělil jako svatý pro své jméno. … Nad tímto domem, ačkoli byl největší ze všech, ustrne a usykne každý kolemjsoucí. Bude se říkat: Proč Hospodin takto naložil s touto zemí a s tímto domem? (1Kr 9) Chrám se stal jediným místem, kde byla povolena bohoslužba. Byl místem, spojujícím Nebe se zemí, místem Boží přítomnosti. Jestliže pak byl Chrám zničen, muselo to znamenat pro ortodoxní věřící katastrofu. Proč by mělo světlo znovu vycházet, když světlo Sijónu potemnělo? K obnovení Chrámu se upíná eschatologické očekávání – dodnes věří ortodoxní židé a křesťané, že to je úkol vyhrazený jen pro Mesijáše a že to bude zároveň znamenat příchod konce časů, jak to předpověděli proroci.
První katastrofa přišla v roce 586 př.n.l., kdy Jeruzalém dobyl a vypálil Nebúkadnesar. Chrám byl obnoven v letech 520-515. Někdy kolem roku 19 př.n.l. se Héródés Veliký rozhodl pro velkorysou a nákladnou přestavbu. Aby nebyla znesvěcena místa, kam mohli vstoupit jen povolaní, nechal vyučit tisíc kněží kamenictví a tesařství. Bohoslužby nebyl po celou dobu stavby přerušeny, takže formálně pokračovala existence Druhého chrámu. Ten byl, kromě části hradby a jedné zdi deviru, srovnán se zemí Římany v roce 70. Novou naději přinesla Židům vláda císaře Juliána Apostaty. V rámci boje proti křesťanství a podpory pohanských kultů se rozhodl znovu postavit Svaté město a obnovit Chrám. Začala příprava nástrojů a stavebního materiálu. Židé začali po 200 letech proudit do Jeruzaléma a posílat na stavbu příspěvky. Julián chtěl Chrám osobně zasvětit po návratu z perského tažení. Mezitím došlo k zemětřesení a výbuchu plynu v podzemních prostorách chrámové plošiny a stavba byla pozastavena. Julián se z tažení nikdy nevrátil – padl v bitvě s Peršany.
Nový křesťanský císař opět zakázal vstup Židů do Města. Některé zdroje naznačují, že když roku 614 na čas Jeruzalém získali Peršané, byly ještě dokonce obnoveny oběti na Chrámové hoře. Jenže tato přízeň netrvala dlouho, a tak na místě zůstaly jen trosky a hromady odpadků. Muslimové nazývali Anastasis posměšně al-Kumáma (Hromada smetí), místo al-Kijáma (Vzkříšení), údajně na oplátku za rouhavé chování křesťanů na Chrámové hoře. Po dobytí města muslimy dal chalífa Umar, jeden ze společníků Mohamedových, horu vyčistit a postavit zde dřevěnou mešitu (na místě dnešní mešity al-Aksá) a v roce 688 dal chalífa Abd al-Malik postavit ve středu plošiny skvostný Skalní dóm, který měl soupeřit s nádherou křesťanských kostelů.

Co tu uvidíte dnes? Samí muslimové, pár turistů, na trávníku pod Skalním dómem hráli arabští kluci fotbal, pár věřících si umývalo nohy. Prošel jsem kolem mešity Al-Aksá, po schodech Vážení duší ke Skalnímu dómu, po východní pěšině ke Zlaté bráně, odkud mě zdálky zahnal jeden hlídač. Tou Branou má při svém příchodu vstoupit do Jeruzaléma Mesiáš. Legenda praví, že proto ji dali muslimové zazdít. Pojkračuji K severní straně s typickou mameluckou zástavbou, kde se potloukala arabská děcka, vracející se ze školy, a podél západní strany zpět ke Skalnímu dómu, prohlédl různé fontánky a ke konci už jsem musel opravdu spěchat, protože za chvíli měli prostor zase uzavřít pro nemuslimy, jak upozorňovali hlídači. To arabské hemžení, jejich zábor svatého místa mi neudělal příliš dobře.
Konečně jsem si také koupil falafel, v pittě bylo i pár hranolek a vůbec leccos. Po krásné zkušenosti s Bethesdou jsem zaplatil pět šekelů za vstup na Ofel, ale zde jsem byl spíš zklamán. Probíhaly zde vykopávky, hlavně však na tom velikém prostoru nebylo skoro žádné označení, žádné cedule a popisky, takže člověk nevěděl, co vlastně má před sebou, potloukal se z místa na místo, mnohdy i ztratil cestu; totiž nedalo se poznat, jestli je to cesta prohlídky, či ne, nebo jestli snad není ta trasa uzavřená. Skoro nikdo tam nebyl, všude pusto. Myslím, že jsem šel po schodem, po nichž stoupali poutníci k Chrámu.
Hledal jsem sv. Petra, po silnici přišel k budce, kde seděl vrátný, a když mě řekl, že musím zaplatit 6 šekelů, usoudil jsem, že to nestojí za to, že tam vlastně není nic k vidění a obrátil se. Zamířil jsem do Nového města, hledat cestovní kancelář, se kterou bych se dostal na jednodenní výlet do Galileje. Chodil jsem naplano sem tam a nic nenašel. Už se setmělo. Podíval jsem se do Etiopské ulice a nahlédl průjezdem na temnou siluetu tamního chrámu. Naproti je dům, kde pracoval Ben-Jehuda, obnovitel moderní hebrejštiny. Příjemný baráček, vlastně mi bylo příjemné světlo v oknech, takové důvěrné, venkovské, vítané v docela temné ulici. Obkroužil jsem Ruský blok (dnes tam sídlí policejní stanice) i nádherný, bílý, bohatě osvětlený pravoslavný chrám Sv. Trojice se zlatými kupolemi. Asi jsem měl už takovou náladu, i ten na mě působil nějak přátelsky, domovsky, představil jsem, že někdo chodí do „svého“ kostela, nejlépe ruský šlechtic z minulého století, a chystá se odtud zpět do svého paláce.
Ještě jsem našel čtvrť Mea Šearim, známé sídliště ortodoxních Židů. Po chodníku běhala pejzatá děcka v těch starobylých oblečcích, ženy v dlouhých sukních, muži s dlouhými plnovousy. Nešel jsem moc daleko, upřímně řečeno jsem se trochu bál, že nemám zakrytou hlavu, ačkoliv si toho asi sotva kdo všímal. Silný dojem, jak z minulého století.
Když jsem se vracel ze svého supermarketu, zase všude hlídky, na silnici hořela rudá světla, až mě zastavil voják a že prý dál nemůžu jít. Ta Clintonova návštěva! Prošel jsem parkem nahoru na Jaffskou třídu.


Den pátý, 15. prosince 1998

Bét-šeán, Tiberias, Tabgha, Kafarnaum

V 7.45 jsem odjel autobusem na Bét-šeán. U Mrtvého moře odbočujem na sever, po levé straně jsme minuli jerišské pláně, přestávka na občerstvení v místě, kde je jen pár stánků vedle silnice, a někdy kolem desáté jsem vystoupil na první zastávce svého galilejského výletu. Opět jsem byl na rozpacích, kudy se dát: na jedné straně silnice, na druhé přízemní komerční centrum. Nejdřív jsem šel k silnici, cesta se mi nezdála, a tak se hned vracím přes autobusové nádraží, procházím pasáží, zabočím doleva, pak do parčíku po pravé straně a za chvilku jsem u brány parku.

Bét-šeán: pohled z Tel Bét-šeán

Bét-šeán je jedno z nejrozsáhlejších archeologických nalezišť v Izraeli. Jeho jméno je zmíněno už v egyptských textech z 19.st.př.n.l. Izrael zprvu nemohl město dobýt. Když první izraelský král padl v bitvě, nepřátelé pověsili jeho mrtvolu na zdejších hradbách: Pelištejci přišli druhého dne, aby obrali pobité, a našli přitom Saula a jeho tři syny padlé v pohoří Gilbóa. Uťali mu hlavu, vzali zbroj a poslali kolovat po pelištejské zemi jako radostné poselství pro dům svých modlářských stvůr i pro lid. Jeho zbroj uložili v Aštartině domě a jeho mrtvolu přibili na hradby Bét-šeánu. (1S 31,8nn.) Až David se dokázal města zmocnit. Jeden z židovských učenců napsal, že je-li zahrada Eden v Izraeli, pak jeho brána je v Bét-šeán.
Během římské okupace bylo město osídleno převážně pohanským obyvatelstvem a jmenovalo se Skythopolis. V době, která znamenala začátek Židovské války a kdy se po celé provinci rozhořeli boje mezi Židy a pohanskými obyvateli, se zdejší Židé postavili na stranu Skythopolských proti svým soukmenovcům. Skythopolští se ale obávali zrady, požádali je, aby se shromáždili v posvátném háji, a po třech dnech, když navnadili jejich důvěru, všechny pobili. Bylo ji přes 13 tisíc. (VŽ II, 466 nn.)

Nejdřív jsem si tu prohlédl fragmenty sloupů, říms a pod., naskládané kolem chodníčku hned za branou, pak zamířil jedním ze zadních vchodů do divadla. Když jsem vešel do jeviště, otevřel se pode mnou úžasný pohled. Do hloubky klesá řada sedadel, na vyvýšeném místě jeviště a za ním se majestátně zdvihá vysoká scaenae frons. Tak působivé! A to dnes zbývá jen nejspodnější patro, jediné ze třech původních. To je zvláštní svět, očaruje vás, přenese do jiných dimenzí. Jak významné je prostředí a pozadí, na kterém se hra odehrává. Zasloužilo by si to zvláštní pojednání.
Další směr prohlídky přes byzantské lázně (výčnělky v podlaze, zbytky topného systému, mi daly dlouhého přemýšlení, k čemu sloužily), Palladiovou třídou kolem Sigma, půlkruhového výseku s komůrkami (průvodce se skupinou dětí, kteří tam zrovna procházeli, vyprávěl, že mezi dohady o účelu zařízení se vyskytuje i mínění, že šlo o veřejný dům), římského chrámu a nymphaea na křižovatce. Nalevo odtud je místo, kde v dřívějších dobách stálo schodiště vedoucí na vrch. Dnes se vystupuje po cestičce o kus východněji. Na pahorku jsou vykopávky z nejrůznějších období. Právě zde stávaly hradby, na nichž Pelištejci pověsili Saulovu hlavu. Je zde také pěkná vyhlídka na celý areál i daleko do kraje: k Jordánskému údolí i na opačnou stranu, kde se zdvihají pahorky. Sestoupil jsem opět dolů a pokračoval cestou k severní bráně, až k zčernalému mostu se třemi oblouky. Zpátky Silvánovou ulicí a kolem dalších lázní z římského a byzantského období, jejichž povedený model je vystaven u pěšiny. Prohlídku jsem skončil cestou zpátky k divadlu kolem zajímavosti v podobě antických veřejných záchodků. Ve 12.30 jsem už seděl na autobusovém nádraží a vyčkával na spoj do Tiberiady.

Město Tiberias bylo založené v letech 17-22 Héródém Antipem, synem Héróda Velikého, na počest římského císaře Tiberia, v místě několika horkých pramenů. Po porážce Bar Kochbova povstání se Tiberias stala centrem židovského náboženského a učeneckého života. Kolem roku 200 zde byla zkompletována mišna, je zde pohřben její kompilátor rabbi Meir Baal Hanes, stejně jako třeba rabbi Akiva, slavný učenec a Bar Kochbův rádce, nebo slavný filosof a náboženský kodifikátor Maimonides.
Jak jsme se blížili, okolí postupně změnilo ráz, začalo připomínat přímořské letovisko se svými vilkami a promenádami, po pravé straně se objevilo temně modré jezero. Do Tiberiady jsem přijel po třinácté hodině, zeptal se na spoj do Tabghy, ten měl zrovna odjíždět, ale pro zmatek v číslování autobusů a moji zakřiknutost mi ujel, a tak jsem měl chvilku na prohlídku města. Zbývala mi skoro hodina, chtěl jsem jít k Maimonidovu hrobu, ale samozřejmě jsem zase bloudil a viděl všeho všudy jen benzínové čerpadlo a veliký supermarket, do kterého zajížděla auta. To už jsem musel spěchat na nádraží, vzhůru ulicí, kde co chvíli na chodníku před krámky prodávali v přepravkách ryby. Nastoupil jsem do postaršího autobusu, kterým jeli většinou místní lidé z okolních vesnic, vyjma asi dvou Rusek, a poprosil řidiče, aby mě upozornil, kde mám vystoupit. Ale poznal jsem to i sám, když jsme stoupali do kopce kolem nějakého elektrárenského zařízení, a vyskočil z autobusu na zastávce uprostřed polí. Pomalu jsem se zorientoval a spustil se silnicí dolů ze svahu. Vedle byl grepový háj, neodolal jsem a utrhl dva grapefruity na svačinu. Šel jsem déle, než jsem čekal, marně se rozhlížel po kostelu Rozmnožení, až jsem po levé straně narazil na pěšinu vedoucí zřejmě na horu Blahoslavenství. Vyfuněl jsem do slušného svahu, potkal asi jen dva lidi až skoro nahoře a zahlédl jednoho zemědělce v traktoru na poli. To už bylo vidět i kostel v hájku, s nějakým zanedbaně vypadajícím zeleným přístavkem.

Hora Blahoslavenství

Hora Blahoslavenství je podle tradice místo, ke Ježíš pronesl „kázání na hoře“: Když spatřil zástupy, vystoupil na horu.; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil ke: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. (Mt 5,1-10)
Obloha na severozápadě se hrozivě zatáhla, blížila se bouřka a zdvihl se vítr. Brankou jsem vlezl na drobné parkoviště, kde stálo několik aut a autobus, po schodech sešel na prostranství před kostelíkem, kde jsou vyvedeny mozaiky se zaslíbeními v latině; vnitřek, celkem střízlivě a útulně zařízený, mě příjemně překvapil. Obešel jsem celý kruh, pročetl opět zaslíbení na klenbě, chvilku marně bloudil zahradou a hledal výhled do kraje, který tak chválili v průvodci. Děsilo mě, že se může každou chvíli přihnat bouřka, seběhl zas na silnici a pochodoval na Kafarnaum.

Synagóga v Kafarnaum

V Kafarnaum začal Ježíš svou veřejnou činnost. Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři… Od té chvíle začal Ježíš kázat: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. (Mt 4,12-17) Apoštolé Šimon a Ondřej, pocházeli odtud. Ježíš zde učinil mnohé ze svých zázraků: uzdravení posedlého (Mk 1,21-28), uzdravení setníkova sluhy (Mt 8,5-13), Petrovy tchyně (Mt 8,14-15), uzdravení ochrnutého (Mt 9,1-8) a mnoho dalších. Když nastalo večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. A nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. (Mk 1,32-34)
Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. (Mk 2,1n.)
Když procházíte kolem dnešní trosek, připomenete si Ježíšovo proroctví: Tehdy počal kárat města, kde se odehrálo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání. … A ty Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehráli takové mocné skutky jako u vás, stála by podnes. Ale pravím vám, zemi sodomské bude lehčeji v den soudu nežli tobě. (Mt 11,20-24)
Místo jsem nemohl minout: byla zde cedule, parkoviště a odtud vede odbočka k bráně. Přišel jsem na poslední chvíli, ke čtvrté hodině, vrátný mi řekl, že se sice už zavírá, ale na pár minut mě ještě může pustit. Běhal jsem tam ještě s jednou rodinou pozdních návštěvníků. Místo sestává z patrového domku, zahrady a vykopávek. Nad pozůstatky takzvaného Petrova domu je postavena moderní, zvláštní osmiboká budova, ta už byla zavřená. Viděl jsem sutiny starého města – rozsáhlé pole zčernalých ruin, prošel jsem synagogou, ne tou původní, biblickou, ale stojící na jejím místě. Nějaké zvlášť vystavené fragmenty. Mohl jsem tam strávit všeho všudy deset minut. Vycházel jsem společně s jedním mužem, který vypadal jako Ind. Sarkasticky mi řekl, že prý černoch, se kterým tam mluvil, mu tvrdil, že je františkánský kněz. Nemohl tomu uvěřit, nevím proč. Měl jsem obavu, abych se dostal včas do Tiberiady a stihl poslední autobus zpátky. Cestou jsem zašel na trávník u jezera, malé místo na koupání, dokonce s převlékárnami, a omočil si ruku v Galilejském jezeře. Pak jsem se ještě stihl stavit ve sv. Petrovi, kterého jsem našel v jedné zahradě. Už se taky chystali zavřít, světla vypnutá, takže z Mensy Christi jsem viděl všeho všudy jen nezřetelný stín. Jak jsem lezl do kopce k zastávce, viděl jsem, jak mi ujíždí autobus. Nezbylo mi než stopovat. Setmělo se. To už jsem měl opravdu strach. Ale nakonec mi zastavilo jedno auto, řidič jel do Nazaretu, takže mě vyhodil na křižovatce a hned místo mě vzal zase jednoho vojáka. Za chvilku jsem chytl taxík a za pět šekelů se vezl, teď už klidný, do Tiberiady.
Měl jsem ještě čas zajít do supermarketu a nakoupit si chleba, něco na večeři a velké balení sušenek, které mi vydržely na několik dní. Na autobusové nádraží jsem se vrátil právě včas. Oba grapefruity jsem snědl cestou. A když jsem se už v Jeruzalémě stavil na tržišti Mahane Jehuda, splnil se mi můj jeruzalémský sen: koupil jsem koblihy za jeden šekel! (V Izraeli se jim říká suvganjot – ačkoliv jinak jsou to naprosto normální naše koblihy – a je to tradiční jídlo o channukových svátcích.)
Výlet to byl krásný, zážitky bohaté, ale nechtěl bych už prožít tolik nejistoty jako tenkrát, kdy jsem se bál, že budu nucen nocovat v té zimě někde pod širým nebem.


Den šestý, 16. prosince 1998

Masada, En-gedí

Ovšem měl jsem i vznešenější sny. Už když jsem se chystal na cestu do Izraele, zněla mi Masada v uších. Co jsem o ní slyšel a přečetl, co jsem viděl na obrázku – nedobytná pevnost, nakonec po dlouhé době dobyta, místo posledního zoufalého vzepjetí židovských obránců – nějak mě to omámilo a její jméno mi bylo heslem – uvidět Masadu!

Masada je skalní pevnost, založená Jonatanem Makabejským a přestavěná Héródém, který se zde plánoval ukrýt v případě vzpoury nebo nebezpečí ze strany Kleopatry a Marka Antonia. Za Židovské války se stala poslední baštou nejradikálnějšího křídla vzbouřenců, tzv. sikariů.
Hluboké rokle, jejichž dna nelze dohlédnout, strmé a každému živému tvoru nepřístupné ze všech stran kolem dokola oddělují skálu nemalého obvodu a veliké výšky. Pouze na dvou místech je na skálu nesnadný přístup. … Kdo po takové cestě projede třicet stadií, dosáhne vrcholu, který není zúžen v ostrou špičku, nýbrž má nahoře rovnou plošinu. Tu nejprve vystavěl hrad velekněz Jonatan a nazval jej Masadou. Později pak to místo král Héródés s mnohou péčí vybavil. Po celém obvodu vrcholu v délce sedmi stadií dal vybudovat hradby z bílého kamene, vysoké 12 a široké 8 loket. Nad nimi se tyčilo 37 věží padesát loket vysokých, jimiž se vcházelo do obydlí postavených uvnitř podél celých hradeb. Vrchol totiž král ponechal pro zemědělské obdělávání, protože by úrodný a kypřejší než kterákoli rovina, aby nezemdleli nedostatkem potravy ti, kdo svou záchranu hradu svěřili, kdyby snad někdy nastal nedostatek přísunu zvenčí. Také královský palác tam dal zřídit u příchodu od západní strany poněkud níže pod hradbami citadely na svahu k severu. Hradba královského paláce byla vysoká a mocná a měla v rozích čtyři věže vysoké 60 loket. Úprava vnitřních komnat, sloupových síní a lázní byla rozličná a nákladná. Všude byly vztyčeny sloupy z jediného kusu kamene a stěny a podlahy v komnatách se pestřily kamenným obložením. U každého obydlí nahoře a okolo královského paláce a před hradbami dal do skal vytesat mnoho nádrží na zadržování vody, čímž jí opatřoval takovou hojnost, jakou mají lidé, kteří ji čerpají z pramenů. Z královského paláce vedla k nejvyššímu vrcholu vytesaná cesta, kterou zvenčí nebylo vidět. (VŽ 7,280nn.)
V roce 70 Římané konečně obehnali celou skálu obléhacím valem a ze západní, nejsnadněji přístupné strany začali vršit ohromný násep, na něm ještě postavili stupeň z velikých kamenů a dopravili sem obléhací věže a berana. Obránci ale rychle postavili novou hradbu z klád a hlíny, která byla měkká a absorbovala tak nárazy válečných strojů. Římanům se ale podařilo ji zapálit a na příští den připravovali konečnou ofenzívu. Když Židé viděli, že porážka je nevyhnutelná, rozhodli se pro dobrovolnou smrt. Odcházeli jako posedlí, druh druha se snažili předstihnout. Domnívali se, že je důkazem jejich zmužilosti a rozvahy, nebude-li někdo z nich spatřen mezi posledními. Tak veliká je přepadla touha zabít manželky, děti i sebe. … Zároveň se loučili s manželkami a objímali je a děti brali do náručí , posledními polibky je líbali a plakali. Zároveň pak vykonávali usnesení, jako by cizíma rukama si dávali posloužit. Pomyšlení na to, kolik zlého by vytrpěli, kdyby se dostali do rukou nepřítel, jim bylo útěchou v nezbytné nutnosti zabíjení. Nakonec se nenašel nikdo, kdo by se tak hrozného činu neodvážil.Všichni usmrtili po řadě své nejbližší. Ubohé děti osudu, jimž se zdálo nejlehčím zlem zabít vlastní rukou své ženy a děti! Po činu již nemohli snést svůj žal a měli za to, že křivdí zabitým, jestliže je přežijí i jen o krátký čas. Rychle nahromadili veškerý majetek na jedno místo a zapálili jej. Losem ze sebe vyvolili deset mužů, aby je všechny pobili, každý se položil vedle své manželky a dětí, rukama je objal a ochotně nastavoval hrdlo těm, kdo tu hroznou službu vykonávali. Ti pak bez zachvění všechny povraždili a stejný zákon losu ustanovili sobě navzájem; aby vylosovaný po zabití ostatních devíti zabil sebe sama nad nimi nade všemi. … A tak nakonec oni hrdla nastavili a on jediný a poslední se rozhlédl po množství ležících, zda ještě někde nezbývá v tom velkém krveprolití někdo, kdo potřebuje jeho ruky, a když poznal, že jsou všichni mrtvi, vhodil mnoho ohně do královského paláce, pevnou rukou se proklál skrz naskrz a padl blízko členů své rodiny. Zemřeli v domnění, že ze sebe Římanům do područí nezanechali nic, co duši má. Jedna stařena však a jedna příbuzná Eleazarova, která smýšlením a vychováním velice nad ženy vynikala, a pět dětí se tajně ukrylo v podzemních chodbách, kterými se v zemi přiváděla pitná voda, když ostatní upínali svou mysl k zabíjení.Na počet jich bylo devět set šedesát včetně žen a dětí. Toto neštěstí se událo patnáctého dne měsíce xanthiku. (VŽ 7,389nn.) Příštího dne, když Římané vtrhli do pevnosti, nalezli ji pustou. Spustili bojový pokřik, jestli snad někoho nepřivolají, ale z úkrytu vystoupila jen stařena s dětmi a vyprávěla jim, co se přihodilo. Nechtěli jí věřit, dokud sami nenarazili v královském paláci na hromady mrtvol.
Masada je i dnes izraelským mýtem, památníkem židovského boje za samostatnost.
Ráno v 7 hodin jsem nastoupil do druhého z přistavených autobusů (ten první už byl plně obsazen), projeli jsme kolem En-gedí, a pak už za chvilku odbočka napravo do pustiny. V půl deváté jsem vystoupil na zastávce pod strmící skalou. Šel jsem přes parkoviště ke krámku s restaurací. Cesta Hadí stezkou byla uzavřená, zrovna se tam něco opravovalo, ve výšce bylo vidět dělníky a občas padaly dolů kameny, které uvolnili. (Masada od té doby, co jsem ji navštívil, prodělala podstatnou rekonstrukci, byla vybudována nová přístupová cesta, vylepšeno označení a popisky, dokonce zajištěn bezbariérový přístup. Možná to přidává na pohodlnosti, ale bojím se, že tak čím dál víc ztrácí divokou poutavost.) Muselo se jet lanovkou, nebo – jak jsem měl v úmyslu – obejít horu až na druhou stranu k Římské rampě. Sešel jsem po schodech dolů k vrátkům u malé budky. Zevnitř vyšel nějaký kluk, že prý je cesta zavřená. Já říkám, že chci jít k Římské rampě. Zalezl do budky a přinesl mi oxeroxovaný plánek cesty. Vyrazil jsem po značené pěšině. Bylo dost teplo, možná míň, než jsem si představoval, ale musel jsem jít jen v tričku a kdybych měl šortky, bylo by ještě lépe. Nejdřív přes malý kopeček, pak další stoupání, cesta se točí, zdvihá – myslel jsem si, že svým slušným tempem budu na druhé straně za chvíli, ale stezka jde velikým okruhem a stoupání se protáhne. Na několika místech opravdu připomíná skalní výstup, jak to mám rád, dokonce se řetězy. Pak stoupání zvolnilo, jen mírně vyduté pahorky, po stranách běží římský obléhací val, a konečně se objeví pohled na pevnost přímo přede mnou.
Výstup trval asi hodinu. Skoro nikoho jsem nepotkal. Nejdřív jsem trochu prošel prostranství pod úpatím, navštívil památníček hrdinů, ještě dál připravovali vojáci slavnostní tribunu. Pak jsem šel bokem k cisternám, vytesaným z boku do skály pod pevností a vlezl si až na dno jedné z nich. Zpátky, a už vzhůru po rampě. Ještě dnes, po více jak 19. staletích vzbuzuje mohutnost náspu obdiv nad vytrvalostí a obléhacími technikami římského vojska i nad mrháním otrocké práce, kterou si muselo vyžádat jeho navršení. Přiblížil jsem se k brance, prolezl a vstoupil na vrcholek. Velké prostranství, těžko se zorientovat a vybrat trasu, aby prohlídka měla aspoň nějaký řád. Chvíli se bezcílně motám, prošel jsem na druhou stranu směrem k moři a začal prohlídku odtud jižním směrem. Místnosti mezi dvojitými hradbami, výklenky na skladování, vany pro rituální očistu, původně prostorné palácové místnosti přehrazené zélóty na maličké komůrky, aby v nich mohli ubytovat spoustu lidí, která se tu nashromáždila, byzantský kostel a poustevna, bazén (Héródés si popřával docela pěkný luxus na to, že jsme v poušti…), další cisterny, citadela na jižním, přírodní polohou nejméně chráněném výčnělku, synagoga (prý nejstarší na světě) a hustý komplex budov na severní straně. Nejpozoruhodnější z nich je Héródův palác, stavěný na třech terasách pod sebou, se zachovanými fragmenty fresek a sloupů. Také lázně jsou zajímavé. Pak znovu různé budovy, sklady, ve kterých jsem zabloudil, důstojnická rezidence a další. A ten výhled do kraje – do pouště na západ, k oparem pokrytému Mrtvému moři na východ, na obrysy římského tábora pod skalou! Nahoře jsem strávil dvě hodiny a to už byl nejvyšší čas jít dolů, abych stihl ještě návštěvu třicet kilometrů vzdáleného parku En-gedí. Jinak bych zde mohl pobýt celý den a nenudil bych se. Vrátil jsem se tou samou cestou, kterou jsem i vystoupil, ačkoliv to je zakázáno. Cestou dolů jsem potkal několik skupinek, nějaká děvčata se mě optala, jak ještě daleko je na vrchol. Seběhl jsem dolů a usadil se na zastávce.
Na lavičce seděla dvě děvčata a taxikář je z auta přemlouval, aby nasedla. Ale nemohli se dohodnout na ceně a děvčata raději čekala na autobus. Zeptal jsem se jich, jaká je přijatelná částka. Nakonec řidič slevil na patnáct šekelů, na tom se shodli, a tak jsme nastoupili. Dívky vystoupily v lázních, já jsem chtěl na Nahal David. Taxikář zkoušel zdvihnout cenu, ačkoli jsme se už dohodli, já říkám, že pak raději vystoupím tady, on rezignoval, ruku natáhl dopředu a křičí: Nahal David.

En-gedí: Davidův vodopád

En-gedí je oáza, dnes přírodní rezervace a nejznámější pláž u Mrtvého moře. Chrám zasvěcený Měsíci pochází z doby asi před 5000 lety.
David pronásledovaný Saulem se ukryl na zdejších vrcholcích. Saul se o tom dozvěděl a s třemi tisíci muži se vypravil za ním. Když dorazil na místo, vešel do jedné jeskyně, aby vykonal potřebu. V temném koutě jeskyně byl ukryt David se svými muži. Přiblížil se k Saulovi a nepozorovaně odřízl kus jeho pláště. Když Saul vyšel, David vystoupil, zavolal na něho a klaněl se: Proč posloucháš lidské řeči, že David usiluje o tvou zkázu? Hle, na vlastní oči vidíš, že tě dnes Hospodin v jeskyni vydal do mých rukou. Říkali, abych tě zabil. Já jsem tě však ušetřil. Řekl jsem: Na svého pána nevztáhnu ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný. Pohleď, můj otče! Pohleď na cíp svého pláště v mé ruce. … Proti komu vytáhl izraelský král? Koho pronásleduješ? Mrtvého psa, pouhou blechu! (1S 25) Saul byl dojat a odtáhl. To mu ale nezabránilo, aby po nějakém čase znovu proti Davidovi nevytáhl.
V parku bylo dost návštěvníků, po cestičkách se trousily celé skupiny. Hned kousek od brány jsem uviděl divokou horskou kozu. Zamířil jsem k Davidovu vodopádu, odtud pak nahoru na útes. Chvílemi vede cesta tunelem tvořeným uschlou vegetací, někde se musíte na skále přidržovat řetězů, prolézate nad korytem potůčku, a pak se spustíte dolů a překročíte koryto k jeskyni Milenců, což je vydutý skalní převis se stropem porostlým mechem, kde se klenutě rozléhá bublání tekoucí vody. Zpátky na rozcestí a k pohanskému chrámu zasvěcenému pravděpodobně kultu Měsíce. U pramene En-gedí jsem narazil na další zvířátka – damany. Vypadají jako nějaký svišť nebo něco podobného, ale prý je to kopytnatec. Odtud jsem trochu bloudil, po svahu kolem starého vodního mlýna jsem se dostal na asfaltovou cestu, vedoucí kolem zbytků dávného osídlení, a tudy jsem sešel až na hlavní silnici, kde je postranní vchod. Velmi pěkné místo.
Bylo už po třetí hodině a já jsem si samozřejmě nemohl odpustit koupel v Mrtvém moři. Jako naschvál slunce zrovna zakryl mrak a to už nebylo vůbec tak teplo, jako když jsem se potil na Masadě. Ale koupel je bezesporu jedinečný zážitek, potopit se nemůžete, zkoušet plavat a vůbec měnit polohu je taky namáhavé, tabule s nápisy dokonce varují, že plavání je životu nebezpečné. Zapomněl jsem si vzít ručník, musel se otřít tílkem a mířím na zastávku, abych chytil nějaký zpáteční autobus. Čekal jsem dost dlouho, začalo se smrákat, přišli také další lidé, skupina izraelských hochů. Ti se domluvili s taxíkem, řidič obcházel i nás okolostojící, a tak jsme zaplnili celé auto, jeden kluk dokonce seděl na podlaze. Cestou začalo pršet, ale cítil jsem se dobře jedoucí po krásných zážitcích a teď už v bezpečí domů. Do Jeruzaléma jsme přijeli už za tmy, do deště. Vystoupili jsme u autobusového nádraží. Plný dojmů, jak ostatně každý den, se vracím do hostelu. Horká sprcha mi přišla velmi vhod.


Den sedmý, 17. prosince 1998

Betanie, Jeruzalém: Olivetská hora, Izraelské museum

V 8 hodin jsem vyrazil hledat na podruhé cestu do Betanie. Tentokrát jsem nešel přes Olivovou horu, ale po silnici pod ní, kolem vojenského kontrolního stanoviště, zase nikde žádné směrovky, pak zmizel i chodník, kolem jezdily taxíky a troubily, já dál svou cestou, až nakonec přijdu do vesnice a tam nějaký barák s cedulí v arabštině, ale také v angličtině El-Azariya, myslím, že to byl nějaký obecní úřad. Také ostatní cedulky, ukazující k Lazarovu hrobu a nápisy na obchodech se suvenýry mě ujistily, že tentokrát jsem svůj cíl našel.

Betánie

V Betanii, vesnici u Jeruzaléma, Ježíš nocoval během svého posledního pobytu v Městě: Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval. (Mt 21,17) Bydleli zde sourozenci Marie, Marta a Lazar: Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, vesnice, kde bydlila Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy. (J 11,1n.) Takže k místu se vztahuje několik novozákonních příběhů: vzkříšení Lazara (J 11), pomazání Ježíše před jeho smrtí (Mt 26,6-13; J 12,1-8) nebo třeba Ježíšovo poučení o jednom potřebném: Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Ježíš jí odpověděl: Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marta volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde. (L 10, 38-42)
Vesnice působí typickým arabským dojmem, tak nějak špinavě, zanedbaně či chudě. Obzvláště mě zaujala kráva, která stála na chodníku, přivázaná před řeznictvím. Tomu říkám čerstvé maso! Pokračoval jsem stále dál, od Jeruzaléma, až k pravoslavnému klášteru. Odtam jsem se vrátil a dal se vzhůru uličkou k Lazarovu hrobu, jak ukazovala směrovka. Před ním, na druhé straně, je nějaký krámek, z něho vylezla žena a ptala se, jestli chci dolů. Vlezla do dvířek ve skála a rozsvítila. Chvilku jsem přemýšlel, ale pak jsem si řekl, že už bylo dost hrobů, a tak jsem odmítl. Podíval jsem se na františkánský kostel hned nad tím pravoslavným, prolezl jsem dokonce dozadu po pěšince k nějakým zříceninám. Zpátky jsem šel přes Olivovou horu. U cesty seděl nějaký arabský kluk a něco se mi pokoušel říct anglicky, ale vůbec jsem mu nerozuměl. O kus dál zrovna opravovali silnici. Nakonec jsem přišel opět na známé místo, do Betfage. Onehdy jsem tedy šel správně, jen jsem to příliš brzo vzdal.
Na Olivové hoře se mi také podařilo najít Pater Noster. Na stěnách je Otčenáš vyvedený v mnoha jazycích, některé desky se zrovna opravovaly. Ukazují zde jeskyňku, kde prý Ježíš pobýval se svými učedníky. Oproti té v Getsemane byla čistá, upravená, pěkně osvětlená. Při sestupu jsem se zastavil v kostele Dominus flevit, kde je pěkná vyhlídka na Jeruzalém a zahrada s nějakými pamětihodnostmi, a v ruské pravoslavné Marii Magdalské, obklopené pěknou velkou zahradou.
Okolo poledne jsem byla na autobusovém nádraží vyptat se na spojení do Caesareje a hned jsem musel spěchat do Izraelského muzea, aby prohlídka vůbec stála za to. Prošel jsem pěknou vilkovou čtvrtí až ke křižující rušné silnici. Přes zahradu v údolíčku se otevřela vyhlídka na museum, trochu výš napravo také na Knesset. Plakáty před museem oznamovaly zvláštní dětský chanukový program. Postavil jsem do jedné z front před několika pokladnami a už se mi otevřel vstup, ovšem až po nezbytné prohlídce tašky, do areálu, ve kterém lze strávit celý den, možná i několik dní a stále nacházet něco zajímavého. Hned vedle chodníku jsou sochy, sloupy, reliéfy a kdo ví co všechno. Nejdřív jsem se u každé zastavil, pak už jsem je jen přelétl pohledem, v předtuše, že takovým způsobem bych se moc daleko nedostal. Zamířil jsem do Svatyně svitků. Zrovna za chvíli měla začít prohlídka s průvodcem. Ve vitrínách v příchozí chodbě je výstavka předmětů, textů a fotografií, připomínající historii esénů. Chvilku jsem šel s nimi, pak jsem opět začal ztrácet trpělivost a v prohlídce pokračoval svým tempem, do centrálního prostoru se svitky od Mrtvého moře. Kromě knih s esénskými řády je tu hlavně předlouhý svitek knihy proroka Izajáše. V roce 1947 náhodou nalezl tyto přes dva tisíce let staré dokumenty jakýsi beduínský pastýř skryté v kumránských jeskyních na břehu Mrtvého moře. Tak můžem mít dnes doslova před očima zhmotněnu dlouhou a nepřerušenou tradici knihy, kolem níž se již soustředil život a doufání tolika generací. Ne náhodou se těmto nálezům dostalo tak význačného místa. Vždyť co by dnes zbylo z tohoto rozptýleného národa, kdyby s takovou houževnatostí nelpěl na každém jejím slově?
Vyšel jsem odtud a zpátky do pavilonu, kde jsem se zpočátku zmateně motal. Chvíli jsem strávil v oddělení židovských starožitností, nepřeberné variace chanukových svícnů, schránek na koření, opon a jiných rituálních předmětů. Ani tady jsem dlouho nevydržel a přešel jsem do archeologického oddělení. Působivá řecko-římská kultura, socha Alexandra Velikého, koré, expozice řeckých malovaných váz a džbánů, spousta dalšího, co se mi vytratilo z paměti. Nakonec jsem navštívil expozici obrazů. Nejprve sbírka impresionistů – obzvláště mě zaujal jeden obrázek ruské vesnice, autora jsem zapomněl. Vlčí máky od van Gogha. Další obrázky, většinou s židovskou tématikou. Už se blížila pátá hodina, chodby se vylidňovaly, a tak ve spěchu jsem prolétl zbytek a musel návštěvu ukončit, ačkoli jinak bych zde mohl strávit ještě mnoho času.


Den osmý, 18. prosince 1998

Další jeruzalémská musea

Dopoledne jsem navštívil dvě musea. Nejprve Wohlovo, pár metrů od náměstí Hurva. Kombinovaná vstupenka měla platit pro tři místa. Nejprve vlastní museum. Poměrně rozsáhlé odkrytí částečně restaurovaných domů v prominentní židovské čtvrti v blízkosti chrámu, pravděpodobně obývané kněžskou aristokracií. Vše propadlo skáze při dobytí Jeruzaléma římským vojskem v roce 70. Místy je obnoveno i předpokládané zařízení místností, na podlahách mozaiky, jsou zde i modely původního vzhledu obydlí. Pak „Spálený dům“ – místo dosud poznamenané ohněm, kde se našly také ostatky obětí tehdejší zkázy, které se zřejmě chtěli skrýt v podzemních tunelech. Zde je také k vidění audiovizuální představení, dokument osvětlující souvislosti nálezů. Obě expozice nadmíru působivé. Jak se člověku oživí ta hrozná tragédie, něco víc než děsivá hra osudu. Chtěl jsem zajít i do Izraelitské věže, propletl jsem se zapadlými uličkami židovské čtvrti, našel jsem vstup a narazil na staříka, který si četl hebrejskou knížku a nechtěl uznat můj lístek. Tak jsem odešel s nepořízenou.
Čekalo na mě druhé museum – Rockefellerovo. Prošel jsem vstupní branou, poněkud v nejistotě, vstupuju-li do areálu muzea nebo do nějakého vojenského objektu. Raději jsem se přeptal strážného. Stále poněkud nejistě jsem našel i ty správně dveře. Rozhodně by mohlo být celé místo nápadněji označené. V pokladně seděl divný Arab a díval se na televizi. Koupil jsem vstupenku, uložil si ve vrátnici tašku a začal s prohlídkou. Nějaké zajímavé věci, vetšina exponátů ale nebyla nebyla vůbec nijak popsána. Za zdejší zajímavost se vydává dřevěný vyřezávaný strop z mešity Al-Aksá a kamenná ornamentální výzdoba z paláce v Jerichu. Mě nejvíce zaujal dopis ohledně proroka, který nedal Sidkijášovi spát. Celkově jsem měl dojem, že prezentace by rozhodně mohla být udělána poutavěji.
Co jsem dělal odpoledne, přesně si už nepamatuji. Zřejmě jsem sháněl nějaké upomínkové předměty po obchodech se suvenýry a běhal po knihkupectvích.


Den devátý, 19. prosince 1998

Betlém

Byl šabat a já jsem měl v plánu pouť do Betléma. Chtěl jsem jít pěšky, nejen proto, abych ušetřil za autobus, ale hlavně by to nebyla žádná pouť, kdybych se vezl. Do Betléma se musí jít. Teprve pak může člověk říci, že se tam dostal poctivě, teprve pak je to jeho cesta.
Betlém je samozřejmě místo, kde se narodil Ježíš: Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. … Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se její dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. (L 2) Ale už dříve byl Betlém poměrně slavným městem. Byl zde hrob Jákobovy manželky Ráchel, která zemřela při porodu Benjamína: Ráchel zemřela a byla pohřbena u cesty do Efraty, což je Betlém. Jákob nad jejím hrobem postavil pamětní sloup, a to je památník Ráchelina hrobu až dodnes. (Gn 35,19n.) Odehrával se zde příběh Rút, popsaný ve stejnojmenné biblické knize. A narodil se tu pasáček a budoucí král David.
Vyšel jsem v devět hodin a bez bloudění se dostal až na okraj Jeruzaléma, na širokou, chodníky lemovanou silnici. Po levé straně se objevil nějaký klášter a když jsem se k němu přiblížil, to už se přede mnou otevřel pohled na Betlém. Došel jsem ke kontrolnímu stanovišti. Stálo tam několik arabských taxíků a vojáci se s někým hádali. Najednou začali řidiči utíkat k autům. Vojáci se samopaly za nimi, někomu se podařilo ujet, před dalšího si voják stoupl a zastavil ho. Samozřejmě, že mi ta scéna nahnala dost strachu, už jsem přemýšlel, co dělat, kdyby se začalo střílet. Nestalo se naštěstí nic.
Šel jsem stále za nosem. Přibývalo obchodů se suvenýry, za výlohami vánoční ozdoby, dokonce nějací kýčovití Santové. Přes ulici natažený transparent, vítající Clintona. Další opevněný kontrolní bod, tedy přesněji celá pevnost: vysokou zdí obehnaný Ráchelin hrob. Tady už se ulice zalidňovaly, spousta taxíků, autobusové zastávky, lidé se jen hemžili. Ztratil jsem orientaci a chvíli váhal kudy se dát. Nakonec jsem se vrátil a zamířil do svahu, k rušnému tržišti. Procházel jsem mezi samými Araby a stále měl paranoický strach, aby mě snad nezačli kamenovat. Ulice byly rozkopané, pracovalo se na nich. Za chvíli se ukázalo, že jsem zvolil správnou cestu, která mě dovedla na Manger Square, náměstí Jesliček, nebo jak by se to přeložilo. V Betlémě je všechno Manger, turistický průmysl tu ze slavného renomé těží až nechutně. I tady probíhaly opravy. Přímo přede mnou, na protějším konci, se zdvíhal kostel. Před ním několik vánočně vyzdobených vysokých stromů. Náměstí celkem prázdné, jen na prostranství před kostelem skupinky turistů. Teprve když jsem tam přišel, začal jsem se cítit poněkud bezpečněji, jako v nějakém turistickém azylu.
Dveře Pokory byly zatím zavřené, musel jsem vejít dalším vchodem před sv. Kateřinou. Chrám narození má zvláštní atmosféru. Překvapivě osvětlený, dřevěný strop, hnědočervené sloupy a mozaiková podlaha, zachované z původní Konstantinovy stavby. Napravo od oltáře vedou schody dolů do jeskyně Narození. Musel jsem se přidat ke skupině Rusů, která se zde zrovna vytvořila frontu. Dole v jeskyni je kout se stříbrnou hvězdou, kterou líbají klečící věřící. Právě zde prý Marie položila novorozeně. V minulém století o tuto desku vypukl spor mezi katolíky a pravislavnými, a údajně byl jednou z příčin, které vyprovokovaly Krymskou válku. Dole v podzemním komplexu najdete kout s hroby jeptišek a mnichů, a také jeskyni, v níž sv. Jeroným překládal Bibli do latiny (tzv. Vulgáta). Podíval jsem se ještě do sv. Kateřiny, odkud se každoročně vysílají vánoční mše. Ven jsem se dostal dveřmi Pokory. Ty jsou tak nízké, že když jimi prolézáte, musíte se sklonit.

Betlém: bazilika Narození

Šel jsem ještě kus dál, k Mléčné kapli, ale dovnitř jsem se neodhodlal, znechucen pověrou. Kámen v této jeskyni se prý zbarvil do běla, když na něj ukáplo mléko, kterým Marie kojila své dítě. Na náměstí jsem koupil nějaké vánoční ozdoby, další ještě v turistickém centru na silnici k Jeruzalému. Majitel vítal každého, kdo přišel, obskakoval nás, nabízel slevy a občerstvení. A není divu, když napjatá situace zřejmě odlákala tolik návštěvníků. Včera večer jsem poslouchal rádio a dozvěděl se, že už druhý den probíhají nálety na Írák a na Západním břehu pořádají protiamerické demonstrace. Chtěl jsem se ještě podívat do Hebronu, ale nakonec jsem se toho plánu vzdal. A naštěstí. Večer slyším ve zprávách, že v Hebronu byla ráno palestinská demonstrace, několik lidí kamenováno, vojáci stříleli gumovými projektily. Celou situaci dokumentoval i nápis, který jsem později odpoledne objevil na jednom jeruzalémském obchodě se suvenýry: „Sleva pro statečné turisty.“ Vrátil jsem se ke druhé hodině.
Navečer jsem se musel s Městem rozloučit. Po setmění, když jsem se procházel po bulváru Ben Jehudy, jsem se ještě díval, jak na Siónském náměstí zapalují další chanukové svíce. Chanuka je svátek, připomínající znovuposvěcení jeruzalémského chrámu za makabejských válek. Každý večer se zapálí další rameno na svícnu, představujícím chrámovou menoru. Svátek už se blížil ke konci, svítili už skoro všechny. Shromáždilo se tu dost přihlížejících, z reproduktorů hrála hlasitá rytmická hudba, pak na vysokozdvižné plošině vyzdvihli rabína, aby zapálil další světélko. A zase se hrálo, v kroužku uprostřed extaticky tančili muži v bílých košilích, kolem chodil chlapec s kasičkou a prosil o šekel.
Zítra ráno odjíždím do Tel Avivu. Ale jako se zdraví Židé po celém světě: „Příští rok v Jeruzalémě“, tak cítím i já, že na toto místo se musím vrátit. Že je to město naděje a město návratu.


Den desátý, 20. prosince 1998

Caesarea, Tel Aviv

Vstal jsem brzy, před šestou hodinou, nasnídal se, sebral zavazadla a vytáhl značně obtížen do ulic. Brzy mě to zmohlo, a tak jsem na zastávce před Novou radnicí nastoupil do autobusu městské dopravy, vůbec poprvé v době svého pobytu. V 7 hodin jsem odjížděl do Tel Avivu. Cestou jsem poslouchal písničky o Jeruzalémě a naposled se díval na vzdalující se město.
Do Tel Avivu jsem dorazil před osmou, zjistil si poměrně četné spoje do Hadery, vyhledal úschovnu zavazadel, odložil si tam svůj přecpaný batoh a narychlo už spěchal na odjezdové stanoviště. Přijel starší autobus, jakým jsem jel vlastně jen dvakrát, z Tiberiady a nyní. Většina spolucestujících byli vojáci a vojačky. V 8.20 jsme odjížděli do Hadery. Cesta byla zajímavá, opět jiná scenérie, než jsem byl doposud zvyklý. Rozlehlé pláně, písek a vysoká tráva, po levé ruce se modralo moře; chvílemi obdělávaná pole. Dříve tu byly jen bažiny a spousta prvních osadníků zemřelo na malárii. V Hadeře jsem musel přes hodinu čekat. Na nádraží zkontroloval můj pas policista; a hlídky tu nejsou jen pro okrasu, vždyť od té doby tu byly spáchány další dva bombové útoky. Prošel jsem se trochu ulicemi, do nedalekého nákupního střediska a zpátky na nádraží. V 11 jsem odjížděl do Caesareje.

Caesarea: ostroh, kde stával přístav

Caesarea Přímořská se původně jmenovala Stratónova tvrz. Héródés Veliký ji přestavěl na Caesareu: Když zpozoroval, že jedno z přímořských měst je již v úpadku (nazývalo se Stratónovou tvrzí) a že by pro svou výhodnou polohu mohlo být předmětem jeho horlivé péče, celé je znovu vystavěl z bílého kamene a ozdobil vskutku skvělým královským palácem, v němž se nejlépe projevila jeho přirozená velkorysost. (VŽ 408nn.) I přes nepříznivost místa zde štědrým vynaložením peněz postavil veliký přístav.
Proti vjezdu do přístavu stojí na návrší chrám Caesarův, vynikající krásou i velikostí. Je v něm obrovská socha Caesarova, která v ničem nezůstává za Diem Olympijským, jemuž se podobá, dále socha Romy, stejná jako Héra Argejská. Město věnoval Héródés provincii, přístav těm, kdo tudy pluli, a Caesarovi zasvětil vybudované dílo. Nazval totiž město Kaisareou. Ovšem i ostatní stavební díla, amfiteátr, divadlo a náměstí, vybudoval tak, aby byla hodna tohoto pojmenování. (VŽ 414n.)
V době římské okupace zde bylo sídlo římských správců provincie. Nalezla se zde kamenná deska se jménem Pontia Piláta. Město bylo dějištěm jedné z významných událostí první církve (Sk 10): V Caesareji žil nějaký muž, důstojník pluku zvaného Italský. Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu. Ten měl kolem třetí hodiny odpoledne vidění. Anděl mu řekl, aby poslal do Joppe pro apoštola Petra, který pro něj má zprávu. Mezi tím měl také Petr vidění: Snášela se plachta z nebe plná nečistých živočichů a ozval se hlas: Vstaň, Petře, zabíjej a jez! Petr odpověděl: To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečisťuje. Ale hlas se ozval znovu: Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté. Pak přišli poslové od Kornélia a Duch Svatý řekl Petrovi, aby s nimi bez rozpaků šel. Petr se hned vydal na cestu, vstoupil do jeho domu a zvěstoval jim evangelium. Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch Svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha Svatého. Vždyť je slyšeli mluvit v jazycích a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: Kdo může zabránit, by byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha Svatého jako my? A tak byli poprvé do církve přijati i pohané.
Pobýval tu i apoštol Pavel: Druhý den jsme se vydali na cestu a přišli do Caesareje. Tam jsme navštívili Filipa, hlasatele evangelia a jednoho ze sedmi jáhnů, a ubytovali se u něho. Ten měl čtyři neprovdané dcery, prorokyně. (Sk 21,8n.) Přišel k nim i prorok Agabos a předpověděl Pavlovi, že bude v Jeruzalémě zatčen a vydán pohanům. Tak se i stalo a Pavel měl opět strávit nějaký čas v Caesareji: Židé se rozhodli, že Pavla úkladně zabijí. Dozvěděl se o tom syn Pavlovy sestry, oznámil to veliteli a ten ho okamžitě s eskortou 200 pěšáků, 70 jezdců a 200 lehkooděnců odeslal k místodržiteli Félixovi do Caesareje. Pavel tu ve vazbě strávil dva roky, zvěstoval evangelium Félixovi a jeho ženě, Félixovu nástupci v úřadě Pontiu Festovi, králi Agrippovi a jeho ženě Bereniké. Pavel se nakonec odvolal k císaři a byl poslán do Říma.
Rozmíškami mezi místními Židy a Řeky začala v roce 66 Židovská válka.
Cesta z Hadery to není daleká, ale minibus stavěl každou chvilku, projížděl úhlednými vilovými čtvrtěmi a přibíral cestující, z nichž mnoho mluvilo rusky nebo jakousi rusko-hebrejskou míšeninou. Dovezli nás až před bránu do areálu. Vystoupili jsme společně s párem starých manželů a jednou ženou – ty jsem pak potkával při prohlídce a jeli zase stejným spojem zpátky. V parku je toho k vidění opravdu moc. Vstup branou opevnění z doby Ludvíka IX., pak jsem zas začal bloudit. Nějak jsem se dostal k platformě Augustova chrámu, který dal postavit Héródés Veliký. To už mi začalo ožívat líčení Josefovy Židovské války. Hleděl jsem do moře, kde býval velkolepý přístav, pak zpátky na pevninu, na mohutný podstavec chrámu, kde se člověku vzdávala božská pocta – jediné, co z té slávy zbylo, převršeno stavbami pozdějších staletí a měnících se věr. V citadele na ostrohu jsem navštívil krámek se suvenýry.
Pak jsem mířil na sever, narazil jsem na zavřenou bránu a musel tedy vrátit. Obloha hrozila temnými dešťovými mraky, silný vítr je hnal od moře. Začal jsem se bát, aby mi déšť všechno nepokazil. Pokračoval jsem dál na jih po pobřeží, kolem Herodova amfiteátru, zbytků paláce vybíhajícího do moře až do divadla. Zapůsobilo na mě poněkud méně než to v Bét-šeán, snad proto, že tehdy to bylo první setkání, snad proto, že zde chyběly větší pozůstatky scaeny, které by prostor aspoň náznakem uzavřely. A tady už začalo pršet, vlastně se spustil pořádný liják. Prostor se vylidnil, lidé utíkali do aut, já jsem se schoval pod blízkou stříškou a po chvíli jsem přeběhl na toalety. Areál jsem opustit ještě nechtěl, bylo by mi líto odejít a nevidět ještě tolik zajímavostí. A nečekal jsem nadarmo. Liják za chvíli ustal, obloha sice stále nevěstila nic dobrého, ale já jsem honem vyrazil, abych ještě aspoň něco stihl. Pracovníci na vykopávkách také už vylezli, jinak bylo ještě pusto, ale postupně se začali objevovat také turisté. Prošel jsem další římské a byzantské domy, lázně a spěchal si vyplnit další sen – Stratónovu věž. Vyšel jsem z areálu a běžel kolem opevnění na sever. Cesta mě po chvíli zavedla na pěšinu vinoucí se houštím. Opět začínalo poprchávat. Ale stihl jsem dorazit k dávnému opevnění se zbytky Stratónovy věže. Ještě jsem si o trochu severněji prohlédl akvadukt, v dálce uviděl jeho větší část, kde v blízkosti stálo několik autobusů, ale na takovou cestu už nebylo ani pomyšlení, musel jsem spěchat, abych nepropásl autobus zpět. Ale čekal jsem dlouho, měl značné zpoždění a já jsem i toho času využil. Zaběhl jsem ještě na náměstí soch pár metrů odtud.
Cestou z Hadery do Tel Avivu jsem se neubránil spánku. A když jsme vjížděli do města, lil se vytrvalý déšť. Vyzvedl jsem si z úschovny zavazadlo a statečně vyrazil do setmělých ulic. Zajít do Jaffy už možné nebylo, ale chtěl jsem ještě najít nějakou výhodnou směnárnu a koupit domů nějaké datle. Zmoklý jsem bloudil ulicemi, nakonec jsem se dostal na jeden bulvár, našel i směnárnu, kde jsem rozměnil část peněz, jenže zatímco jsem hledal nejvýhodnější kurs, většina jich zavřela. Zbytek jsem tedy musel nechat na letiště. Dal jsem si v jednom obchůdku humus, abych ještě něco užil – nestihl jsem toho dosud ochutnat mnoho, protože po většinu svého pobytu jsem měl zkažený žaludek. A po jedenácté hodině jsem na jedné zastávce nastoupil do kyvadlové linky na letiště. Čekala mě noc prosezená na lavičce, důkladné vyptávání a prohlídka zavazadel. V Izraeli se dbá o bezpečnost na každém rohu, ale přeci jen mě překvapilo, co jsem sice už slyšel z vyprávění, co ale přesto působí na našince poněkud nezvykle, totiž když mi celnice s nevinným výrazem položila otázku, jestli u sebe náhodou nemám pistoli nebo bombu.
Prošel jsem i tím. Konečně cesta domů, krásný pohled na Rhodos, pak při klesání nad Prahou sněhem zaprášená pole, maličké domečky a vánoční písničky z palubního rozhlasu mě přivítaly doma na rodné půdě.

Žádné komentáře