Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad jednotlivými křižovatkami s úvahami, jestli se dějiny mohly ubírat jinudy, mi připadá dost troufalé. Navíc Tomáš Petráček k problému přistupuje z perspektivy pro mě, člověka odkojeného protestantismem, poněkud nezvyklé: Reformace a katolická reakce na ni představuje dodnes hlubokou ránu, která negativně poznamenala nejen církev, ale vývoj celé západní společnosti.
Když však pominu počáteční neochotu, musím s jeho hodnocením v mnohém souhlasit. Jen mi připadá, že nepřivádí své závěry důsledně až do konce. Přinesla reformace sektářská jatka, ideologická i fyzická? Přinesla do církve rozkol a přiměla katolickou církev, aby se v křečovité reakci vzdala své katolicity? Redukovala víru na vnitřní soulad mysli s předloženým obsahem věroučných článků? Znevěrohodnila v důsledku nejen církevní instituce, ale celé křesťanské poselství? S tím vším se dokážu ztotožnit.
Pak ale narazíme třeba na taková slova: “Na rozdíl od jiných pojetí světa a vesmíru křesťané věří, že vše je stvořeno Bohem, který je mimo jiné svrchovaná inteligence, že vše je stvořeno skrze Logos, tedy že se za vším stvořeným skrývá racionální Boží mysl. Jako lidé, bytosti stvořené k Božímu obrazu a vybavené rozumem, máme podíl na Boží moudrosti. Díky tomu můžeme objevovat zákonitosti, které ve světě objektivně jsou, vložené do něj Bohem.” To je tolik tak problematických výroků, založených na určité lokálně a historicky omezené představě světa, že je snad dnes nikdo nemůže myslet doslova. Chápal bych, kdyby byly míněny jako předreflexivní, jednostranné a v tom směru zároveň nepravdivé vyjádření, jako mytologie racionality, ale co dělají ve vážném teologickém pojednání, které ostatně jinde diagnostikuje jako jeden z projevů deformace křesťanství, že “pravdy víry jsou rigidně formulovány technickým jazykem dobové teologie” a víra se redukuje na “uznávání za pravdivé”?
Podobně je tomu s pasáží o Lutherově přesvědčení, že jeho chápání Bible je jediné správné a samozřejmé z jejího textu. Přitom se jedná jen o jeho subjektivní interpretaci. O pár stránek dál se pak ale dočteme, že “případ Galileo byl způsoben nesprávným chápáním charakteru biblického textu, nedomyšlenou koncepcí inspirace a neomylnosti Bible”. Není to stejná opovážlivost, stejné spoléhání na vlastní subjektivní přístup? Nepřesouvá se jen důraz z otázky, co říká Bible, na otázku, jaká je správná koncepce neomylnosti Bible? Nejde o stejné pojetí víry jako “vnitřního souladu mysli s předloženým obsahem věroučných článků“, jen v redukované podobě? Není to v jádru zase jen variace na staré konfesijní spory vedoucí k “hyperpluralismu”? A mimochodem, co vlastně hyperpluralismus je a co je na něm špatného?
Zkrátka mi připadá, že dokud podobné věci někoho můžou napadnout, dokud jsou to první, co nám přijde na mysl, ukazuje se, že sekularismus byl a stále ještě je nutný. Nevěřím, že “proces sekularizace poznání nebyl nevyhnutelný”, že konfliktu se dalo zabránit rozvojem křesťanského humanismu. Vždyť může člověk dospět bez krize? Může zmoudřet bez bolesti? Může najít sám sebe bez zkušenosti odcizení? Stejně tak jsem přesvědčen, že náboženství, dokud zůstává produktem odcizeného vědomí, se vlastně ani nemůže vyvíjet dál a vykročit ze svého stínu bez bolestných vnitřních konfliktů a nakonec bez konfrontace se stejně odcizeným sekularismem a ateismem. V tom jsem asi důsledný dialektik.
Nakonec, ona sektářská mentalita, včetně toho, že jednotlivé skupiny nejsou vůbec ochotny uznat ty druhé za křesťany, není nic nového, co by přišlo až s reformací. Naopak je to zátěž, kterou si křesťanství nese už od dob prvotní církve. Jestli se znovu tak silně projevila právě v období reformace, pak to ukazuje (dovolím si říct s trochou dějinného optimismu), že toto nezbytné selhání přestává být dál snesitelné a ona bratrovražedná omezenost, která snad byla zpočátku k přežití křesťanství nutná, se stala překážkou, kterou musíme pro přežití křesťanství překonat. Možná je tu chvíle, kdy, abych parafrázoval jednu dávno umlčenou křesťanskou moudrost: Porodíš-li to, co máš v sobě, to, co máš v sobě, tě zachrání. Neporodíš-li to, to, co máš v sobě, tě zabije.
Důležité na křesťanství není to, co říká, nejsou to přidružené obsahy vědomí, ale naopak to, co přesahuje vědomí, totiž moc, energeia, která v něm působí, řečeno starým dobrým konfesním jazykem – skutečnost vzkříšeného Krista.
Dokud to nepochopíme, mohou donekonečna pracovat ekumenické komise, mohou donekonečna diskutovat, co všechno ještě brání eucharistickému společenství (není vzájemné vylučování se ze společenství Kristova těla a krve tím největším pohoršením?). Budeme jen dál pokračovat ve slepé uličce. Je třeba být členem té správné organizace? Podřizovat se tomu správnému člověku? Mít správné konceptuální pochopení transsubstancializace (ano, někoho napadlo vyžadovat po věřících správné pochopení absolutního tajemství)? Tím jen dokazujeme, že co mělo být společenstvím Kristova těla, je pro nás ve skutečnosti společenstvím pozemských institucí a lidského učení. Pak dává vzájemná exkluzivita dokonalý smysl. Možná by ale bylo lepší prostě si uvědomit a přijmout skutečnost, že v Kristu jsme již dávno jedním, že je to Bůh, který se nám sám dává, a na nás už není jednotu vytvářet, ale jen přijmout.