Někdo prý řekl, že Heidegger je vlastně jen výklad ke Kierkegaardovi. Ale mně se zdá, že naopak Kierkegaard představuje v mnohém výklad svých následovníků. Například Sartre se svým „existence předchází esenci“ není nic než příklad uplatňování abstraktního já, které si osobuje místo Boha a obléká se jen zdáním vážnosti. Nebo Heidegger se svou filosofií úzkosti, se svou odhodlaností tváří v tvář Nicotě, je krásný příklad „stoického“ vzdoru, být sám sebou navzdory, protože odtud nemá dialektický přechod k víře, ale v úzkosti zůstává.
Ostatně jsou Kierkegaardovy postřehy o zoufalství velice podnětné. Někdo prý se zabýval „ekonomií zločinu“: zločin je páchán jen tehdy, když jsou výnosy vyšší než náklady. Spíše je pravda, že každý zločin je zoufalý čin, totiž rozhodnutí „být navzdory“. Při takovém rozhodnutí je rozum ve větší či menší míře zatemněn a určitě vždy neporovnává zisk a riziko. – Třeba je ona špatná možnost natolik těžká, že ji vůbec není ochoten nést, dejme tomu, že hrozí trest smrti. Ale dotyčný se přece rozhodne čin provést. Nepočítá s tou možností jako s možnou, nebo spíš s ní počítá jenom jako s možnou. Řekneme, že tu je chyba v počtech – s možností se přeci vždycky počítá jen velmi těžko a jen přibližně, nakolik možná skutečnost nikdy nevystihuje to, co skutečná skutečnost. Faktem ale je, že v okamžik rozhodnutí nepočítá vůbec s budoucností, ale rozhoduje se, jak zoufalství žádá, teď, v přítomnosti, a to právě navzdory budoucnosti.
Přečetl jsem si znovu Nemoc k smrti. Přitom zjišťuji, jak málo jsem ji napoprvé porozuměl, či lépe, jak jsem ji neporozuměl. Ale i kdybych ji měl číst ještě několikrát, vždycky by se mi stala jen o trochu přístupnější. Jde totiž velmi těžko srozumitelné dílko; obzvláště proto, že užívá obvyklé abstraktní pojmy, ale má přitom na mysli něco zcela specifického, a tak je vždycky značně obtížné povšimnout si, o čem vlastně mluví. Třeba když říká „já“ a „vztah, který má vztah k sobě samému“ a „být sám sebou“, snadno tím chápu to, co jinde nazývá „abstraktní já“: potíž je v tom, že kde říká „já“, myslí tam zároveň s „já“, v samém jeho základu vztah a poddajnost vůči Bohu, „já pro Boha“.
Jinak se nemohu stále zbavit dojmu: na člověka, který považuje za svůj úkol tvrdit, že víra nemůže a nesmí být pochopena, že se musí jenom věřit (a to říká krásně, že „věřit se musí“), že na člověk, který si je toho vědom, chápe a mluví až příliš. Jako by se spekulace nemohl vzdát; jako by byl příliš vědecký na to, že chce být vzdělavatelný, a příliš abstraktní, že se chce dovolávat existence.
Tvrdí se, že vědění je k víře lhostejné, ano že stojí proti sobě. A Kierkegaard si dává záležet, aby na rozum pěkně políčil past pohoršení, a tvrdí: kdo se nejprve nepohorší, a pak nepřekoná pohoršení směrem k víře, nemůže být křesťanem. Pohoršení je kritérion všeho křesťanského. Ale mezi křesťany, jak píše apoštol Pavel, nebylo mnoho moudrých podle těla a mnoho zdatných dialektiků: kdo by po nich mohl chtít, aby se pohoršovali ve své rozumnosti, když vůbec rozumní nebyli? Což by se měli nejprve řádně vzdělat, aby se pak mohli pohoršit a stát se křesťany? Prostě uvěřili srdcem, úplně jedno proč a jak, hlavně když uvěřili upřímně.