„Vůle lidu“

Poslední výstupy odborových předáků ohledně chystané stávky dávají výbornou příležitost připomenout si, jak může způsob vyjadřování o člověku prozradit mnohem víc, než by si možná přál. Z věci, kterou bychom jinak shovívavě přešli, nám může najednou přeběhnout mráz po zádech, když je řečena určitým způsobem, a kromě samotného věcného sdělení začne vypovídat také o tom, jaký je celkový postoj mluvčího ke světu – jeho duchovní situace, chcete-li. A protože, jak píše Platón, obec je člověk psaný velkými písmeny, můžeme mít oprávněný důvod k obavám, když chce takový mluvčí překreslit svůj svět velkými písmeny na plátno politiky.
Tak předně jsme se dozvěděli, že odbory stávkují i za nás, kteří s nimi nemáme nic společného. Oni představují zájem lidu a vláda je protilidová. Zajímavé je už samo vzkříšení výrazu lid. Čekal bych, že dlouhá léta komunistické vlády, kdy patřil k základním jazykovým nástrojům totality, ho učinila nepoužitelným, ale zjevně tomu tak není. Je to podivuhodné slovo, které označuje všechny a zároveň nikoho. Je to hlavní zdroj legitimity politické reprezentace, a přesto vlastně neexistuje. Lid není souhrn obyvatel státu, není to ani žádný statistický údaj. Nemůžeme se ho nijak dotázat, nezjistíme jeho názor, nikde ho nevidíme, není vlastně vůbec možné ho pojmout. To, co získáme například z výsledků voleb nebo průzkumů veřejného mínění, není ještě pověstný “hlas lidu”, ale jen jistý souhrn dílčích vyjádření jednotlivců v určitém časovém okamžiku. “Hlas lidu” se začne ozývat, až když se ho nějaký jednotlivec nebo skupina ujme, když začnou jménem lidu mluvit a jednat. Lid je typická anonymní mocnost, která neexistuje, dokud se o ní a jejím jménem nezačne mluvit, je to němý základ politického společenství, čekající na toho, kdo mu dá hlas.
“Vůle lidu této země”, slyšíme občas z úst politiků. Dosti monstrózní výraz, nabádající k obezřetnosti. Kdybychom ho chtěli jen náznakem rozebrat: Lid – anonymní mocnost a legitimizující výraz označující něco neexistujícího. Vůle lidu – vůle čeho to tedy vlastně má být, jak se dá zjistit a ověřit, jak se projevuje? Země – další abstraktní výraz, jehož samotný rozsah brání možnosti nějak ho pojmout. A k tomu pak přidají jako třešničku na dortu slovo “této”, které by mělo svou mocí lid, jeho vůli a zemi učinit něčím konkrétním, hmatatelným a halasným. Jenže na to jedno slovo nestačí.
Ale nyní jsem se už konečně dozvěděli, kde máme lid hledat: nalezl svou inkarnaci v osobách odborových předáků. Jakkoliv mi to připadá jako dosti průhledný pokus pomocí abstraktního legitimizujícího slovníku vnutit svůj vlastní hlas všem, soudě dle podpory, které se stávce dostává, je to pokus do značné míry úspěšný. Když se politik odvolává na lid – jakkoliv mi to připadá nevkusné – můžeme to ještě tolerovat, pokud se pohybuje v rámci mechanismu politického systému, který v podstatě určuje, kdo bude toho času hlasem lidu mluvit. Kde ale vzali takové právo odborářští tatíci? Když se jeden z nich rozhořčoval, poté, co byla pondělní stávka soudně zakázána, že takto s nimi nikdo jednat nebude, a varoval nás, aby si s nimi nikdo nezahrával, připomněl se mi ještě jeden starý obrat: “ozbrojená pěst dělnické třídy”. Stávka a blokády jsou, třebaže mírným, přeci jen násilným aktem. A nyní už známe nejen,co říká hlas lidu, ale také jakými prostředky se má jeho vůle naplnit. Bylo nám řečeno, co si máme myslet a jaký je náš zájem, a odboráři ho naplní násilím, ať chceme, nebo ne. Nepřipomíná vám to něco?
Jedna věta může prozradit mnohem víc, než by si mluvčí přál. Ale jen člověku, který je připraven slyšet i něco jiného, než jen přísliby plného břicha. Tím spíš si vážím lidí, kteří si zachovali dost zdravého rozumu na to, aby je odradila už pouhá odborářská rétorika – přestože s některými jejich názory mohou i souhlasit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *