Ještě nikdy jsem nezažil, aby se se mnou nějaká knížka potkala tak dokonale. V čase i v situaci. Částečně se to dá vysvětlit tím, že jsem si ji vybral právě proto, že vypráví příběh muže, který vstoupil do druhé půlky svého života. A stejně se mě zmocňuje údiv a bázeň, když můj život během četby tak věrně kopíroval to, co se v knize dělo, když můj život ozářila kometa, právě když ji postavy v knize očekávaly, a když jsem se podivoval nad milostí pár hodin před tím, než na mě vykoukla z posledních stránek knihy.
Dlouho jsem nevěděl, co mám vlastně čekat. Jaké “krédo a útěchu”? Jaké východisko, jaké rozuzlení může mít příběh člověka, kterého vidíte jen stárnout, čelit stále nesmiřitelnějšímu rozporu mezi svou vírou a svými přirozenými sklony, který je sám a stává se ještě osamělejším. Jaká spása, jaké osvícení může přijít?
Na chvíli jsem si dokonce myslel, že nic takového už autorka z rukávu nemůže vytáhnout a že to je spíš kniha o náboženském traumatu. To je zachycené skvěle v postavách Thomase i Grace, která to formuluje pregnantně: “Zkoušela jsem vyjednávat s Bohem a prohrála jsem. Co ze mě teď zbylo? Neumím se oblékat, neumím mluvit, piju, kouřím, občas chodím tancovat, ale pamatuju si každou kostelní píseň, kterou jsem kdy zpívala, a když si na některou vzpomenu, brečím. A pořád se modlím, Thomasi, pořád hledám Boží tvář a denně myslím na to, jak být dobrá. Ale k čemu to je, když nemám nikoho, kdo by mi poradil, jak na to – a navíc to nikoho nezajímá?“ A tak jsem čekal, že aspoň tady dojde k nějakému rozuzlení, ale nedojde. Pořád to bolí.
Nemohla by být řešením láska? Třeba to bude kniha o uzdravující moci lásky. Ale ne, to se opravdu čekat nedalo, i kdybych byl menší cynik a věřil v autorčinu naivitu. Vždyť lásky našich hrdinů jen sypaly sůl do ran. Jak dosvědčuje Grace: „Copak nechápeš, co jsem se díky tomu dozvěděla? Zjistila jsem, jak moc jsem sama.“
A pak to přišlo. Řekl bych, že “krédo” knihy se zhmotňuje ve dvou okamžicích. Prvním je chvíle, kdy umírající Anna Macaulayová užasne nad dokonalostí své modré deky. A druhým finále, kdy Thomas stojí před vytouženou kometou, času už mu také moc nezbývá, úsilí, kterému věnoval léta svého života a které mu dávalo smysl, je u konce, ale on spočine v pokojném uvědomí si prostého faktu, že je tu.
Můžete říct, že je to strašně málo. Že je to slabá náplast na tolik zoufalství. Ale to by nebylo spravedlivé. Vždyť právě tak často vypadá “obsah” mystického osvícení. Jakob Böhme ho také dosáhl při pohledu na cínovou nádobu. A zbavit se oslepujících tužeb, očekávání a kalkulování, abychom zahlédli slávu přítomného okamžiku, je snad standardní itinerář různých mystických cest.
Takže pro mě je to závěr naprosto uspokojující. A když se ohlédnu zpět na předcházející děj, na ta léta “ztráty a závisti a neblahých náhod”, začínám je vidět v úplně jiném světle. Vlastně se smysl těch nešťastných lásek znovu úplně převrátil. Nejprve vám láska otevře dveře naděje a máte pocit, “že se svět s každým setkáním dál a dál otevírá.” Když o tu naději přijdete, svět vám zavře dveře před nosem. Jenže pak si třeba uvědomíte, že milovat neznamená mít nárok na to, aby druhý lásku opětoval. Že můžete být jen vděční za kometu, která proletěla kolem a ozářila vaši tvář v aktu prosté milosti.
Osvícení dostává svému názvu hned ve dvou významech: prozření vůči skutečnosti při vzdání se lpění a ve zkušenosti toho, když je pro nás druhý člověk “slunce a hvězdy”, jak říkávala Daenerys Targaryen.