Postava v jednom seriálu pronáší smuteční řeč a říká: “Když lidé zemřou a nikdo o nich nemluví, zemřou dvakrát.” Na první pohled je to pěkný příklad solidarity se zesnulými. Na druhý pohled se zde skrývá něco nesnesitelně krutého. Co ti, kteří zemřeli osamocení? Co ti, na které se už zapomnělo, kteří nemají, kdo by na ně dál vzpomínal? Když říkáme podobné věci, neplatí o těchle nešťastnících, spíš než že umírají znovu, že je znovu zabíjíme?
A nakonec, když odhlédneme od toho kratičkého úseku času, který můžeme ovlivnit, a podíváme se na celé lidstvo a celé dějiny – o kolika z těch miliard duší lze říci, že na ně někdo vzpomíná? Neskončí každá živá vzpomínka na nebožtíka vlastně už tehdy, když odejde generace, která ho ještě zažila?
To, co tak zoufale chráníme, když se snažíme zajistit kontinuitu vzpomínky, nejsou duše zesnulých, ale duševní energie, kterou jsme do nich investovali. Tak jako nechceme odepsat žádnou jinou investici, snažíme se usilovně i tady zachovat zdání pokračujícího chodu, namlouváme si, že naše investice dál pracují, i když celý podnik už dávno zkrachoval.
Protože odepsat je, pustit své milované z ruky, to nás nevyhnutelně stojí mnoho bolesti. A tak raději vytváříme podsvětní říši stínů živených našimi vzpomínkami, které jsou odsouzeny postupně chřadnout, až jednou úplně zmizí v zapomnění.
Nemyslím, že solidarita s mrtvými je špatná a všechna pouta je nutné zpřetrhat. Naopak, zaslouží si ale mnohem víc, než co jim můžeme sami dát. Víc než žalář pro duše čekající na zapomnění. Přiznejme si, že zesnulí na našich vzpomínkách nezávisí, i když nám vzpomínání může dělat dobře. Propusťme je na svobodu, i když ta absolutní ztráta kontroly nad objektem lásky může být velmi bolestná. Ale svěřujeme je moci spolehlivější a trvalejší než lidská paměť. “Co minulo, Bůh vyhledá.”