Takřka od přirozenosti upadáme v přesvědčení, že je přirozenosti, že je něco pevného, jistého a jasného. Jako si každý rád zařídí svůj domov co nejpohodlněji, zabydlujeme se i my zde na zemi a od vnějšku se oddělujeme zdí tohoto přesvědčení. Ale bližší skutečnosti je, že nic není jisté a že slunce zítra nemusí vyjít. A to samé platí o našem nitru, zde především, protože v nitru nás každým dnem a každou hodinou děsí úzkost. Prosťáčkům stačí trocha rozptýlení, ti vážněji trpící vrhají se v prostopášnost nebo se oddávají studiu, možná také dobročinnosti a kdo ví čemu ještě. To vše jsou lidské iluze, to vše únik od skutečnosti.
Řekneme, že přirozená je úzkost a úzkost se děsí, že není přirozenosti. Jaký hlupák řekne, že náboženství je pouhá berlička? Tou je všechno ostatní.
Kdo se podiví, že by v temnotách zazářilo světlo? Což není celý náš stav tak podivný a nepochopitelný? Nebylo by podivnější, kdyby takový měl zůstat? A není sama úzkost stopa?
Koho mohlo napadnout, že člověk by něco mohl vědět, jestliže je sám? Proč? Koho mohlo napadnout, že člověk by věděl, jestli je jen hmota? A jak by mohl vědět, že je sám, že je jen hmota a že nic nemůže vědět?
Co je tak nerozumné jako věda?! Člověk musí být strašným tajemstvím. Ale víra jako by mu ve všem vycházela vstříc.
Úzkost nás staví před toto tajemství: Jestli je člověk sám, v nejvyšší rozumnosti je méně rozumu než v šílení pomatence. Jestli má pravdu zjevení, člověk padl a bloudí v temnotách, na samém kraji nebytí. V každém případě musíme uznat, že tajemství je nás přirozený stav a je-li světla a záchrany, pak přichází odjinud.