V jistém období života, kdy jsem se cítil svobodný od všeho lpění a téměř připraven zemřít, mě přeci jen trápila jedna dětinská starost: Že bych se nikdy nedověděl, jak skončí Hra o trůny. Dnes už vím, že bych o mnoho nepřišel. Každopádně jsem z toho vyvodil poučení, že jak skončí Hra o trůny nebo jakýkoliv jiný jednotlivý příběh, není vůbec důležité.
Co nás to vlastně drží v napětí, když čteme román nebo sledujeme sportovní zápas? Kdy se zdá, jako by se v nich právě odehrávalo drama našeho života, a o pár dnů později si na ně už ani nevzpomenem? Není jen jeden jediný Příběh, ze kterého jsou všechny příběhy, malé i velké, skutečné i vymyšlené, živy? Příběh všech lidí, všech věků a celého stvoření? Příběh, který se vždy a všude odehrává v miliardách jednotlivých příběhů, ale který zároveň také už skončil?
Nad jednotlivým příběhem se nám může srdce svírat v hrudi, můžeme držet palce, někdy se v něm můžeme dokonce sami přičinit, ale jak všechno skončí, je vposled mimo naši kontrolu. Jsme jako děti, které napjatě rozbalují vánoční dárek, jako by se teprve mělo rozhodnout, co je uvnitř. To neznamená přitakání primitivnímu fatalismu. Naopak, všechno, co děláme nebo neděláme, každý náš nejmenší krok se podílí na tom, jak dopadnou celé dějiny. Jen výsledek našeho jednání, naše úspěchy i selhání, stejně nakonec ztrácíme z rukou. A věčnost jako by nade vší naší nutnou angažovaností stejně říkala své “je dokonáno”.
Někdo namítne, jaký jsem cynik, když tvrdím, že vlastně nezáleží, jak dopadla druhá světová válka. Ale na druhou stranu – vítězství nad nacismem není eschatologický triumf, ale historická událost jako všechny ostatní. A stejnou váhu jako dobré události musí mít i ty špatné. Stejně muselo záležet na tom, když se Hitler dostal k moci, když obsadil Francii a jeho vojska nezadržitelně postupovala na Moskvu. Často si říkám, jak beznadějně se tehdy museli dobří lidé cítit. A jakou naději jim mohlo skýtat právě vědomí, že vzhledem ke konci všech příběhů na tom vlastně nezáleží.
Nemusíme se ani obávat, že se tak ze života ztratí veškeré kouzlo, tak jako ztratí kouzlo příběhy, které jsme prožili nebo které jsme si už přečetli. Ve skutečnosti se kouzlo a vášeň všech příběhů koncentrují do jediného bodu, v němž všechny ty roztroušené, ztracené příběhy nacházejí svůj cíl. Nic není ztraceno a vše je nalezeno. Konec všech příběhů navíc nezanechává žádné neuspokojivé, použité a vyprázdněné konce jako hromadu přečtených románů, ale všechny příběhy v něm docházejí dokonalého naplnění.
Netvrdím, že bychom měli jako Bran tupě zírat do dálky vědomi si všeho, co bylo, je a bude. Vždyť napětí otevřeného času, času příběhů, kdy se věci mají teprve rozhodnout, je podstatou našeho života. Život je právě to, co se otevírá v tomto čase, a nic jiného nemáme. Proto by bylo také pošetilé tvrdit, že známe nějaký konec všech věcí, jako by to měl být konec stejného druhu, jako mají všechny jednotlivé příběhy. A přece na horizontu naší angažovanosti, dokážeme-li pohlédnout vstříc nevyhnutelnosti smrti a pustit sama sebe z rukou, můžeme zakusit, jak to, co pouštíme, nemizí jaksi nazdařbůh v nicotě, ale vrací se tomu, čemu právě nejvíce patří a co je nekonečně víc než já. Konec všech příběhů, do kterého se slévá vše a který je pohlcením totality našeho života v bezpodmínečném vítězství lásky, je totožný s Příběhem, ze kterého jsou všechny příběhy živy. Tam, kde všechno končí, všechno začíná a naopak. Příběh, který se nevypráví, protože je jedním dokonalým zmlknutím.