(poznámky ke knize)
Filosofie jako tvoření. Co je smyslem filosofie? Chce porozumět bytí, které se jí stává otázkou. Pokud to dělá po způsobu reflexivní filosofie, ve snaze nahlédnout se vrací k bytí tak, jako by bylo možné vidět ho ze všech stran, z vnějšu i vnitřku, v samém jádře jeho bytí. To by ale musela být schopna postavit se zcela mimo bytí, být absolutním pozorovatelem, a tedy problém filosofie v tomto smyslu splývá v jedno s problémem stvoření z ničeho. Pokud toho nejsme schopni, nemůže filosofie uspět.
Pokud filosofie nahlédne nesmyslnost této snahy, usiluje poznat své podmínky a předpoklady, obrací se k životu, který tu vždy už je a chce ho učinit průhledným. Stejně jako román chce být obrazem života a v jistém smyslu je dokonce víc než tento život, protože k němu přidává své porozumění. Ale i v tomto úsilí se skrývá klam, protože to, co tvoříme, není to, co tu již bylo. Román není život, filosofie není bytí. Chceme učinit průhledným to, co tu je, ale to, co tu je, je kromě jisté průhlednosti charakteristické také svou radikální neprůhledností, je to průhlednost zabalená v neprůhlednosti. Umělecké dílo se může snažit tuto neprůhlednost, tuto nepřekročitelnost fakticity napodobovat, ale místem uměleckého díla je právě ona výduť průhlednosti, jakási „říše svobody“, a samo bytí díla je tak v rozporu se svým obsahem. Nespočívá katartická funkce umění právě v tomto uvolňování nutnosti do svobody? Znamená to tedy, že i zde musí filosofie selhat na nemožnosti stvoření z ničeho?
Pravděpodobně ne, pokud neselhává román. Pokud slova bytí nezačneme zaměňovat za bytí, román za život, pokud zůstává rozpor této dvojakosti živý. Filosofie i román může vždy degenerovat a jediné, co je chrání před stále hrozícím selháním, je bdělost a střízlivost čtenáře či filosofa.
A co mě obzvláště zaujalo, je záměr vykládat myšlenky filosofů z jejich bytí ve světě, jako určitou konstelaci bytí – to je, zdá se, možnost, jak vyložit a pochopit filosofie i s jejich chybami, protože opravdu je zde nejdřív svět, a potom myšlení o světě, nejdřív filosof, a potom filosofie, avšak to, odkud musíme vycházet, není nějaké bilologické nebo psychické jsoucno, to by byl jen primitivní omyl, ale právě ono společné syrové bytí, na jehož pozadí se tvoří útvar, který se musíme snažit vyložit. Místo, abychom vycházeli z toho, co oni kladou za základ, podvrhneme jim tento vlastní základ, a najednou je celý ten zmatek projasněn. Fenomenologie filosofie.