Poznámky k Dawkinsovi: Nezasloužená úcta

Pan Dawkins se podivuje nad neoprávněným respektem, s jakým se obvykle o náboženství mluví. Proč můžete napsat do novin zdrcující, jízlivou kritiku restaurace, ale vyjadřovat se podobně o náboženství je považováno za nevhodné? Ale představte si matku s ošklivým dítětem. Řeknete jí do očí: Maminko, vy máte ale ošklivé dítě? Třebaže je to pravda, víme o citech, které ke svému dítěti chová, a budeme to brát v potaz. To není hluboká filosofie, ale základní slušnost.

 Podobně se o náboženství mluví s respektem prostě z toho důvodu, že je věřící mají za posvátné. K restauracím má naproti tomu takový vztah málokdo. Samozřejmě každý může odmítat, co druhý uctívá. Ale něco zcela jiného, co se už vůbec nepodobá respektu a toleranci, je odmítat druhému samotné právo považovat něco za posvátné.

Jestli autor nechápe tak základní skutečnosti, musím se ptát, jak mu jen mohly uniknout. Nechápe vůbec, že někdo může cítit posvátnou úctu? Rozhodl se to prostě ignorovat? Chybí mu základní takt? Je to snad agresivní fanatik? Nebo mu jen jeho způsob myšlení nenabízí žádné prostředky, jak tyto skutečnosti pojmout a zpracovat? Buď jak buď, připadá mi to jako typický symptom popírání reality. Celou část fenomenální skutečnosti, kterou nechci nebo neumím pochopit, budu ignorovat, nebo ji dokonce popřu: Když sám nic nechovám v posvátné úctě, budu se chovat, jako by posvátná úcta neexistovala.

Smutným důsledkem takového přístupu je ztráta úcty k druhému člověku. Respekt k realitě je totiž nedílně svázán s respektem k člověku. Když část fenomenální reality zmizí, nemusím ani respektovat právo druhého mít k ní nějaký vztah. Když nic není svaté, nemusím ani šetřit něčí posvátnou úctu. Vytvořil jsem realitu, ve které pro nic podobného není místo – pro mně a ani pro druhé – a spolu s popřením části skutečnosti upírám ostatním právo vůbec v ní existovat. Jenže každý kritický člověk by měl postupovat přesně obráceně a nevynášet soudy dříve, než se kolem sebe rozhlédne. A pokud vidím, že ostatní něco ctí, nemohu vycházet z toho, že posvátné nic není, i kdyby mělo spočívat právě jen v tomto jejich citu. Opak vede jen k bezohlednosti, násilí a teroru.

Proto má nedocenitelný význam střízlivost plynoucí z vědomí prostého faktu, že skutečnost nás vždy předchází, že naše chápání dýchavičně spěchá až za ní a že neuchopitelné bohatství pramene skutečnosti daleko přesahuje možnosti našeho rozumu. Teprve s tímto vědomím můžeme plně respektovat druhého, i když s ním nesouhlasíme nebo ho nechápeme. Realita má vždy větší hodnotu, než jakou ji přiřkl náš rozum, a druhý člověk je vždy cennější než naše teorie. Ale věda povýšená na ideologický princip má, jak vidíme, pozoruhodnou a zároveň hrozivou schopnost tuto realitu zastiňovat.

One Comment

  1. Vždy je dobré si přečíst svaté texty a přemýšlet nad těmi nejhoršími pasážemi, než se člověk pustí do obhajoby jakéhokoliv náboženství. Jedna z nejhorších pasáží v bibli je ta, kde židé ušetřili v boji ženy a děti a Mojžíš zaskřehotal, aby ženy a chlapce zabili. Podle takovýchto pasáží ve svatých textech je potřeba posuzovat náboženství – ne podle těch nejlepších míst, ale podle těch nejhorších míst. A tak je posuzován i člověk – kriminálník je ten, který spáchal kriminální delikt bez ohledu na jiné dobré skutky. Z morálního hlediska neobstojí ani judaismus, ani islám a ani křesťanství. Věda přece netvrdí, že bychom měli zabíjet nějaké chlapce a ženy (na rozdíl od svatých textů). Buďme při hodnocení náboženství při zemi a netolerujme brutální zlo v jakýchkoliv textech.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *