Vtip je těžké vůbec nějak definovat, ale část jeho podstaty spočívá v nečekané zkratce. A nečekaná zkratka má mnoho společného s milostí. Uvědomil jsem si to, když jsem přemýšlel nad seriálem The End of the F***ing World. V osmi krátkých, asi dvacetiminutových dílech vám naloží takovou porci masitého humoru, kterou je těžko snést.
Už dlouho mě žádný film tak silně neoslovil. Od úvodních slov až po závěrečnou větu v něm jde o jediné. O hledání lásky, místa a způsobu, kde by mohla dosáhnout naplnění. A že není ideologicky vyhraněný, nic nevnucuje, ale spíše jen pozoruje a přináší otázky, to je právě výhoda, která z něj může učinit intenzivní meditativní zkušenost.
Zkusme se projít po trochu netradiční křížové cestě. Bude mít jen tři zastavení a provede nás Biblí. Vede sice také na Golgotu, ale začíná někde v Paranské poušti o mnoho set let dřív.
Nedávno jsem viděl seriál Američtí bohové. Je to zábavná podívaná a dotýká se mnoha otázek o podstatě víry. Hlavní postava, chlapík jménem Stín, se nechal zaměstnat jako bodyguard podvodníčka a jak se ukáže později také germánského boha Ódina (říká si ovšem raději pan Středa). V jeho společnosti se stal svědkem různých zvláštních událostí. Když jednou začal sněžit, byl z toho poněkud zmaten a starý bůh se mu snažil pomoci integrovat novou zkušenost prostřednictvím nádherného příměru.
Rob Bell dokáže vidět křesťanství v nových souvislostech. Někdy dokonce v tak nových, že se z bývalé vycházející hvězdy amerického evangelikalismu stal oficiálním heretikem a někteří „pravověrní“ křesťané pořádají před jeho vystoupeními demonstrace. Ve své nejnovější knize se snaží přiblížit svůj pohled na Bibli. Podle některých je to nudná tlustá kniha, která nám dnes už nemá co říct nebo se jí můžeme rovnou vysmát. Podle jiných neomylné boží slovo. Podle Bella úžasný soubor knih, napsaný konkrétními lidmi v konkrétní době a konkrétní situaci, který ale může změnit náš pohled na všechno.
Židovské vyznání víry, Šema Jisra’el, začíná slovy z 5. knihy Mojžíšovy: “Slyš Izraeli, Hospodin, tvůj Bůh, Hospodin je jeden.” Zajímavé je, že vůbec není jasné, co se tím míní. Lidé formovaní dogmatikou v něm zřejmě budou vidět jednoznačné vyznání monoteismu. Existují ale různé interpretace a podle jedné z nich to znamená, že všichni lokální Jahvové, kteří byli dříve uctvíváni v místních svatyních jako samostatná božstva (Jahve v Jeruzalémě, v Aradu nebo v Samaří), jsou jediný Bůh, jediný Jahve. Bůh, který nerozděluje, ale který spojuje, který činí Izrael jediným lidem uctívajícím jediného Boha.
Po nedávném útoku v Berlíně se na tabuli, kam lidé psali své vzkazy obětem, objevily mezi dalšími dvě různé věty. Hatred never wins. A kousek pod tím: Es gibt keinen Gott. Jeden říká, že nenávist nevyhraje, druhý, že není žádný bůh. Vlastně jsou to dva přesné protiklady.
Občas se dívám na nějaký film nebo seriál a najednou zazní moudrost, nad kterou zůstanu s otevřenými ústy. Bác! Kdo by to čekal. Třeba v detektivce. Možná mám tendenci upírat populární kultuře nárok na hloubku. Ale pravda je, že na hloubku nemá nikdo patent, že hloubka je rozměr skutečnosti, který se prostě občas objevuje a občas ztrácí. A skutečnost je nám všem společná.
O ničem se těžko mluví a ještě hůř se mluví o Ničem s velkým N. Za stejnými slovy se může skrývat něco (nebo spíše nic?) úplně jiného a naprosto totožná věta v ústech dvou lidí může být jednou svatá pravda, podruhé nejpustší blud. Četl jsem komentář Davida Nováka k jednomu rozhovoru Tomáše Halíka, který prohlásil: „Věřím, že to Nic, kterému kráčím vstříc ve smrti, je jen jedním z dalších jmen Božích“. Vyznění Novákova komentáře je, že tímto přístupem „Boha tlačíme do filozofických kategorií, které sice sedí, ale nikoli z teologického úhlu pohledu“. Jenže mnohem víc se tu ukazuje, že Halík se dotkl něčeho, co leží daleko za horizontem tradiční evangelikální zbožnosti. Abych nebyl nespravedlivý – ono to leží za horizontem našeho běžného myšlení obecně. Oba pánové ale pravděpodobně mluví o něčem naprosto odlišném.
Trochu mě vyděsilo, když jsem se v několika čtenářských komentářích Dawkinsova Božího bludu dočetl, že je to kniha plná mistrovské argumentace. Já jsem měl naopak pocit, že je to argumentace velice slabá. Na druhou stranu, jakkoliv jsem byl z tohoto hlediska zklamán, našel jsem o to vydatnější námět k přemýšlení v otázce, proč je někdo z této knihy tak nadšený.
Pan Dawkins se podivuje nad neoprávněným respektem, s jakým se obvykle o náboženství mluví. Proč můžete napsat do novin zdrcující, jízlivou kritiku restaurace, ale vyjadřovat se podobně o náboženství je považováno za nevhodné? Ale představte si matku s ošklivým dítětem. Řeknete jí do očí: Maminko, vy máte ale ošklivé dítě? Třebaže je to pravda, víme o citech, které ke svému dítěti chová, a budeme to brát v potaz. To není hluboká filosofie, ale základní slušnost.
Ke knize Richarda Dawkinse Boží blud mě přivedla nadšená hodnocení některých čtenářů, kteří se s ní ztotožnili jako s vyčerpávajícím shrnutím ateistického přesvědčení. Proto jsem k ní přistupoval s očekáváním, že její argumentace bude z filosofického hlediska zajímavá. V tomto ohledu jsem se ošklivě zklamal: Stylem připomíná komunistické agitační spisky, kde je absence rozhledu a argumentační omezenost kompenzována rétorikou vlastníků pravdy. Klasický postup filosofického tázání, které se ptá po celku skutečnosti a snaží se jít až nejzazším předpokladům, je jí zcela cizí. Vlastně se neptá vůbec, má totiž předem jasno.
