Everything you think you are

Občas se dívám na nějaký film nebo seriál a najednou zazní moudrost, nad kterou zůstanu s otevřenými ústy. Bác! Kdo by to čekal. Třeba v detektivce. Možná mám tendenci upírat populární kultuře nárok na hloubku. Ale pravda je, že na hloubku nemá nikdo patent, že hloubka je rozměr skutečnosti, který se prostě občas objevuje a občas ztrácí. A skutečnost je nám všem společná.

O Ničem

O ničem se těžko mluví a ještě hůř se mluví o Ničem s velkým N. Za stejnými slovy se může skrývat něco (nebo spíše nic?) úplně jiného a naprosto totožná věta v ústech dvou lidí může být jednou svatá pravda, podruhé nejpustší blud. Četl jsem komentář Davida Nováka k jednomu rozhovoru Tomáše Halíka, který prohlásil: „Věřím, že to Nic, kterému kráčím vstříc ve smrti, je jen jedním z dalších jmen Božích“. Vyznění Novákova komentáře je, že tímto přístupem „Boha tlačíme do filozofických kategorií, které sice sedí, ale nikoli z teologického úhlu pohledu“.  Jenže mnohem víc se tu ukazuje, že Halík se dotkl něčeho, co leží daleko za horizontem tradiční evangelikální zbožnosti. Abych nebyl nespravedlivý – ono to leží za horizontem našeho běžného myšlení obecně. Oba pánové ale pravděpodobně mluví o něčem naprosto odlišném.

Poznámky k Dawkinsovi: Mistrovská argumentace?

Trochu mě vyděsilo, když jsem se v několika čtenářských komentářích Dawkinsova Božího bludu dočetl, že je to kniha plná mistrovské argumentace. Já jsem měl naopak pocit, že je to argumentace velice slabá. Na druhou stranu, jakkoliv jsem byl z tohoto hlediska zklamán, našel jsem o to vydatnější námět k přemýšlení v otázce, proč je někdo z této knihy tak nadšený.

Poznámky k Dawkinsovi: Nezasloužená úcta

Pan Dawkins se podivuje nad neoprávněným respektem, s jakým se obvykle o náboženství mluví. Proč můžete napsat do novin zdrcující, jízlivou kritiku restaurace, ale vyjadřovat se podobně o náboženství je považováno za nevhodné? Ale představte si matku s ošklivým dítětem. Řeknete jí do očí: Maminko, vy máte ale ošklivé dítě? Třebaže je to pravda, víme o citech, které ke svému dítěti chová, a budeme to brát v potaz. To není hluboká filosofie, ale základní slušnost.

Poznámky k Dawkinsovi: Náboženství naruby

Ke knize Richarda Dawkinse Boží blud mě přivedla nadšená hodnocení některých čtenářů, kteří se s ní ztotožnili jako s vyčerpávajícím shrnutím ateistického přesvědčení. Proto jsem k ní přistupoval s očekáváním, že její argumentace bude z filosofického hlediska zajímavá. V tomto ohledu jsem se ošklivě zklamal: Stylem připomíná komunistické agitační spisky, kde je absence rozhledu a argumentační omezenost kompenzována rétorikou vlastníků pravdy. Klasický postup filosofického tázání, které se ptá po celku skutečnosti a snaží se jít až nejzazším předpokladům, je jí zcela cizí. Vlastně se neptá vůbec, má totiž předem jasno.

Halík vs. Švorcová: k diskuzi pod článkem

Tomáš Halík publikoval v deníku Právo glosu o Jiřině Švorcové a zakončil ji větou: “A tak se modlím za její duši, která je až nyní velmi překvapena tím, že Pánbůh opravdu existuje…” Na tom by nebylo nic zvláštního, článek sám o sobě byl slušný a od kněze bych jinou dikci ani nečekal. Mnohem zajímavější jsou ale hysterické reakce, které jeho text vyvolal v diskuzi pod článkem, převzatým serverem novinky.cz.

Co víme?

Takřka od přirozenosti upadáme v přesvědčení, že je přirozenosti, že je něco pevného, jistého a jasného. Jako si každý rád zařídí svůj domov co nejpohodlněji, zabydlujeme se i my zde na zemi a od vnějšku se oddělujeme zdí tohoto přesvědčení. Ale bližší skutečnosti je, že nic není jisté a že slunce zítra nemusí vyjít. A to samé platí o našem nitru, zde především, protože v nitru nás každým dnem a každou hodinou děsí úzkost.